Toller je výborný společník a skvělý pracant!

Líbí se vám plemena retrívrů a přemýšlíte, zda si třeba některého z těchto sympatických akčních psů nepořídit domů a zatím nejste rozhodnutí kterého? Pak si vám nyní dovolíme představit toho nejmladšího z nich původem z Kanady! A to je toller!

Kdykoliv zazní slovo „retrívr“, většině lidí se vybaví zlatý retrívr, případně labradorský retrívr. Málokdo pak zná i zbylá plemena retrívrů, jsou jimi flat coated retriever, curly coated retriever a chesapeake bay retriever. Je tady však ještě jeden zástupce, kterému se budeme v tomto portrétu plemene věnovat, je jím nejmladší z druhů retrívrů – Nova Scotia duck tolling retriever (zkr. toller). V názvu plemene je schovaný celý příběh jeho vzniku. Volným překladem název znamená „novoskotský kachny lákající retrívr“.   

Rok 1860, CHS Scotia pride tollers

Co nám praví historie?

První záznamy sahají do období let 1630 – 1670, kdy průzkumník Nicholas Denys poprvé popsal specifický způsob lovu původních kanadských obyvatel. Pro lov byl využíván pes červené barvy, který byl svým pobíháním po břehu schopen přilákat kachny na dostřel lovce a následně přinášel střelenou zvěř. Tímto způsobem pracoval vždy jeden lovec a jeden pes. 

Zmínky o prvním cíleném šlechtění tollerů začínají okolo roku 1860 (viz dobová ilustrační fotografie).

Předpokládá se, že šlechtění probíhalo přimícháváním krve vodního psa Sv. Johna, španělů, irského setra, kolie, játrově zbarvených flat coated retrieverů a také psů typu špice. Záměrem tehdejších chovatelů bylo vyšlechtit psa, který je vzhledem podobný lišce (na něj nejlépe reagují kachny), je velmi hravý (musí se skotačivě a temperamentně pohybovat po břehu) a zároveň musí být vytrvalým přinašečem (běžně tolleři při lovu nosí i střelené husy z hluboké vody).  

Plemeno bylo oficiálně uznáno Canadian kennel clubem v roce 1945 a byl sepsán první standard plemene. V roce 1975 byl založen Toller club of Canada a FCI plemeno uznalo až v roce 1981. Je to tedy, jak již bylo zmíněno, nejmladší plemeno retrívrů.

Do Evropy dorazili první jedinci v roce 1982, konkrétně do Dánska. Zde pak byly založeny první evropské chovatelské stanice.

Počátky chovu tollerů u nás

S tollery se v České republice začínáme setkávat až na přelomu roku 2000, kdy k nám byli přivezeni první jedinci. Tím se začala psát i česká historie chovu, někdy spíše trnitá, jindy s nadějí na zlepšení. Vzhledem k tomu, že jsme měli v počátcích k dispozici pouze jednotky jedinců, byl lokální výběr chovných párů velmi omezený. To vedlo k mnohonásobnému opakování stejných, či příbuzných spojení a tím se vytvářela populace jedinců, kteří měli identické předky. Z dnešního pohledu pravidel pro chov málopočetných plemen se jednalo o chovatelské přešlapy, ale v době před dvaceti lety se u nás podobné věci příliš neřešily. Pokud navíc uvážíme, že nebyly k dispozici dostatečné metody genetického testování, zákonitě to v počátku chovu vedlo i produkci jedinců, kteří byli postiženi nemocemi. Naštěstí se v průběhu let změnily jak možnosti genetického testování, tak také odborné povědomí chovatelů a v neposlední řadě i jejich záměry a strategie. 

Plemeno u nás zastřešují dva kluby

V současnosti je chov tollerů v ČR zastřešen, stejně jako u ostatních retrívrů, v rámci dvou chovatelských klubů. Prvním je Retriever klub CZ (RKCZ) a Klub chovatelů loveckých slídičů (KCHLS). I z tohoto důvodu se mírně liší podmínky pro uchovňování jedinců, zatímco RKCZ má povinné genetické testy na nejčastější geneticky podmíněné choroby, v případě KCHLS jde jen o doporučení testovat a vše je ponecháno na zodpovědnosti chovatelů.  

Pro uchovnění je potřeba splnit několik základních podmínek: 

1. Po dovršení jednoho roku života psa je nutné zúčastnit se dvou výstav a obdržet hodnocení alespoň velmi dobrá, z toho minimálně jedna výstava musí být klubová se zadáváním titulu CAC.
2. Nechat vyhodnotit dysplazii kyčelního a loketního kloubu. Výsledek posouzení neovlivňuje chovnost, jen pokud je DKK A/C až C/C je možné krytí pouze ve spojení s jedincem DKK A/A až B/B.
3. Je nutné nechat změřit kohoutkovou výšku psa na některé z klubových výstav.
4. Je třeba zkontrolovat úplnost chrupu, a zda má jedinec nůžkový skus.
5. Podmínkou je i složení zkoušky ověřující vlohy jedince. Pro toto je určená například zkouška OVVR (ověření vlohových vlastností retrívrů), případně může jedinec složit jakoukoliv vyšší zkoušku lovecké upotřebitelnosti ČMMJ, při které se přezkušuje přinášení.
6. Pro uchovnění v rámci RKCZ je také potřeba doložit výsledky genetických testů na choroby prcd-PRA (progresivní retinální atrofie) a CEA (anomálie oka kólií).

Blýská se na lepší časy…

Tak, jak začínal chov tollerů jen s několika málo jedinci, jejichž spojení se opakovala, v současnosti je situace odlišná. Přestože chovatelské kluby nezveřejňují žádná data o chovných jedincích či o uskutečněných vrzích, lze předpokládat, že v rámci ČR existuje zhruba padesát chovných psů a podobné množství fen (odhad autora, předpoklad stejného rozdělení mezi RKCZ a KCHLS). Ročně je v ČR zapsáno zhruba sto padesát nových jedinců (narození + import).

Většina chovatelů se však snaží změnit původní stav vysoce příbuzné populace a sledují koeficient inbreedingu (COI) potenciálních chovných párů. Díky tomuto a také díky primární snaze chovatelů o krytí v zahraničí a o import nové a zdravé krve, dochází k celkovému „ozdravení“ populace v ČR. Dalším neméně podstatným rysem tollerů, který v minulosti nebyl vždy akcentován, je jejich povaha. V současnosti je snahou, aby tolleři zůstali hraví, aktivní, sebevědomí a měli temperament, nicméně aby byli při práci schopni i soustředění a klidu bez nežádoucích zvukových projevů.

Zájmový spolek Toller klub CZ

Mimo dva již zmiňované chovatelské kluby existuje také zájmový spolek Toller klub CZ, který se snaží jednak osvětou v oblasti chovu, ale také organizováním výcvikových setkání tollerů, pomoci rozvíjet povědomí majitelů o správném způsobu práce s těmito úžasnými psy.

Toller klub organizuje pro své členy několik výcvikových setkání, ať už zaměřených na přípravu na lovecké zkoušky, nebo na základní „štěněcí“ výcvik. Několik výcvikových setkání je také zaměřených na sportovní disciplíny, jako jsou agility, obedience, nosework či dogdancing. Toller klub rovněž každoročně pořádá neoficiální tolling testy se zkušenými švédskými rozhodčími. Podrobnosti jsou k dispozici na webových stránkách www.toller-klub.cz, případně na www.facebook.com/TollerKlubCZ

Zaujme na první pohled

Toller je plemenem střední velikosti, je silný, dobře osvalený a středních až těžkých kostí. Má středně dlouhou, rovnou srst s hustou a jemnou podsadou. Srst má psa chránit před chladnou vodou. Zároveň má bohatě osrstěný ocas, který je v případě vzrušení zatočen nahoru (nesmí se však dotýkat hřbetu). Barva srsti se pohybuje od tmavě červené, až po oranžovou či zlatou a je žádoucí, aby měl bílé znaky. Mezi tollery existují dvě varianty barvy nosu s tím, že žádná z nich není více či méně preferovaná. Nos může mít jednak barvu masovou, stejně tak může mít i barvu černou. Vždy však musí být odpovídající barvy také pysky a víčka. 

Úsměv při každém tréninku  

Jak již bylo zmíněno na počátku, záměrem šlechtění plemene bylo vytvořit psa velmi aktivního a hravého. Pokud se zeptáte kteréhokoliv majitele tollera, jistě vám potvrdí, že se dílo vydařilo. Jsou to nesmírně energičtí psi, které není třeba přemlouvat k žádné činnosti. Jsou sami o sobě výborně motivovaní a pro radost svého pána jsou schopni pracovat do roztrhání těla (will to please). Díky tomu a také díky své inteligenci se nesmírně snadno cvičí. Jsou vděční za pochvalu, pamlsek, ale nejvíce za společnou hru s páníčkem.

Jejich inteligence, a řekl bych téměř vypočítavost, však s sebou nese i jednu méně pozitivní věc. Často totiž zkouší, jestli nastavená pravidla stále platí na sto procent a jestli náhodou nebude stačit splnit jen na devadesát devět procent. S odstupem času pak snadno zjistíte, že necvičíte vy tollera, nýbrž toller vás a to, co perfektně fungovalo, nyní funguje stěží z poloviny. Pokud však tyto snahy prokouknete a budete důsledně trvat na svém, máte zaručen úsměv při každém tréninku, jelikož vše půjde velmi snadno kupředu. Majitelé si však při práci s tollerem musí dát pozor také další specifikum. Tak, jak jde vše snadno s motivovaným tollerem, tak to vůbec nefunguje pod přílišným tlakem a už vůbec ne při použití fyzických trestů. V takovém případě je toller schopen se ve svém páníčkovi zklamat a může trvat velmi dlouho, než se jizvy zacelí. Proto tou správnou cestou je výhradně cesta pozitivního podmiňování.

Plemeno je poměrně zdravé

Tollery lze v současnosti považovat za zdravé plemeno, které netrpí žádnou častou chorobou. Podmínkou je samozřejmě jeho pořízení od zodpovědného chovatele, který pečlivě testuje chovný pár na známé nemoci a zároveň vhodným způsobem spojuje zdravé linie. V těchto případech se tolleři dožívají dvanácti až patnácti let. Sporadicky se u nich objevují autoimunitní choroby (např. SRMA), na které jsou tolleři náchylní. Konkrétní a definitivní příčiny nejsou stále známé, má se však za to, že i tyto choroby jsou geneticky podmíněné, nicméně jejich projev může být spouštěn vnějšími vlivy (např. nevhodná kombinace očkování, případně léky proti klíšťatům apod.). Snahou většiny chovatelů je mapovat v jednotlivých liniích výskyt těchto chorob a v budoucím chovu se jim vyhnout.

Nad rámec povinných genetických testů (u RKCZ) se dále testují následující i nemoci: JADD, DM, Locus-D, CLPS, CP1 a CDDY. Při případném výběru štěněte je vhodné se u chovatelů ptát na výsledky a jejich kombinace v rámci chovného páru.

Toller potřebuje pracovat! 

Pokud se rozhodnete si tollera pořídit, je několik důležitých faktů, které si musíte uvědomit. Tím hlavním je to, že se jedná o pracovní plemeno. Z toho jasně plyne nutnost mu nějakou tu práci zařídit. Pokud to majitelé neudělají, toller si ji obvykle najde sám, samozřejmě to se pak většinou lidským spolubydlícím nelíbí. Práce pro tollera musí zahrnovat jak zátěž fyzickou, tak také zátěž pro mozek. Jen dlouhé procházky ho rozhodně neuspokojí. Často se setkávám s názorem, že toller je jen menší zlatý retrívr. Tento názor je však ohromným nedorozuměním, povahově jsou si velmi, ale velmi vzdálení.

Pokud poskytnete dospělému tollerovi vhodné fyzické i mentální vyžití, dokáže bez problémů zvládnout i život v bytě. Přes den bude klidně pospávat a čekat na váš návrat z práce. Naopak nezvládají život v kotcích a na zahradách s minimem kontaktu s člověkem. Tolleři jsou hodně vázáni na svou rodinu a mají snahu ji mít i při spánku na dohled. Majitelé tollerů se také musí smířit s chomáčky chlupů, které se dvakrát ročně provalí každým tolleřím obydlím. Je to dáno velmi hustou podsadou, kterou tolleří srst má. Za běžných okolností však stačí srst jednou za týden krátce pročesat, žádnou další speciální péči nevyžaduje. Péči si většinou toller dopřeje sám, stačí louže, bahno nebo voda v libovolné podobě. Voda je jejich opravdovou vášní.

Co se týče činností s tollerem, neexistují žádné, které by nezvládl. Nejlépe mu však vyhovují ty, které odpovídají jeho přirozenému temperamentu. Samozřejmě, že díky tomu, že jde o lovecké plemeno, nejsnazší cestou je právě vyžití v této oblasti.

Co jsou to Tolling testy?

Jde o disciplínu, která simuluje původní způsob lovu, ke kterému byli tolleři vyšlechtěni. Existuje oficiální zkušební řád uznaný FCI, nicméně se zkoušky zatím skládají pouze v několika zemích mimo ČR (převážně Švédsko, Dánsko, ale také Belgie či Německo). Čeští tolleři na oficiální uznání této disciplíny některým ze dvou chovatelských klubů v ČR zatím stále čekají.

Tolling testy začínají plížením psovoda za síť, která je umístěna u vodní plochy. Síť kryje člověka tak, aby neplašil kachny plující na hladině. Následně psovod hází míčky bokem od sítě, čímž dovoluje tollerovi pobíhat po břehu a lákat tak kachny, které ze zvědavosti připlavou na dostřel. Toto lákání – tolling – probíhá dle pokynů rozhodčího (při reálném lovu dokud není dostatek kachen blízko lovce). Následuje střelba a přinášení kachen z hluboké vody. Dalším krokem je dohledání kachen v terénu na souši a přinášení po výstřelu na souši. Náročnost zkoušek se pohybuje od těchto popsaných (třída začátečníků), přes otevřenou třídu až po třídu elitní, kde jsou disciplíny mnohem náročnější. Vysílání psa probíhá v dlouhé vzdálenosti a také na místa, kam pes neviděl kachnu dopadnout (blind). Při zkouškách se oceňuje, jak pes dokáže pracovat samostatně bez zásahů psovoda. Např. na rozdíl od jiných loveckých zkoušek může pes sám vyhodnotit a zvolit optimální trasu pro návrat k psovodovi s aportem. Pro psa je mnohem snazší vynést nejkratší cestou kořist na břeh a vrátit se po souši oproti nutnosti s ní na delší vzdálenost plavat. Stejně tak se hodnotí schopnost psa efektivně prohledávat oblast s pohozenou zvěří. Navádění vůdce je v tomto případě posuzováno negativně.

Ukázka trénikového tollingu v podání Martiny Garové: https://youtu.be/V5bn4PpMIXk

Myslivecká kynologie jim sedí

Tolleři se s úspěchy účastní jak loveckých zkoušek, tak jsou také používaní v lovecké praxi. Je zde však jeden malý zádrhel. Běžná lovecká realita, jak na zkouškách, tak i při honech je taková, že současně loví větší množství lovců a větší množství psů. Jenže my jsme si říkali, že tolleři byli šlechtění výhradně pro práci jednoho lovce s jedním psem. A tudíž nebyli nikdy zvyklí na konkurenci ostatních psů. Někdy konkurence společně s velkou chutí do práce vede k nervozitě psů a k jejich zvukovým projevům. Je to věc, kterou lze tréninkem zvládnout, nicméně to komplikuje výcvik. 

Neztratí se ani v dalších disciplínách

Temperament tollera nachází výborné využití také při agility. Velikostně bývají zařazení do výškové kategorie medium, častěji do medium-large (ML). Pro agility se vyplatí volit jedince, kteří mají spíše středně těžkou kostru. Pro mohutnější jedince by aktivnější nasazení v agility mohlo představovat zvýšenou zátěž na klouby a případné komplikace ve vyšším věku.

Tolleři se často a úspěšně objevují při zkouškách obedience, při zkouškách ze sportovní kynologie, věnují se také dogdancingu. Disciplína, ve které zvláště vynikají, je také nosework.

Přijďte mezi nás!

Pevně věřím, že z portrétu plemene Nova Scotia Duck Tolling retrievera je zřejmé, že toller je výborný společník pro sportovní i lovecké psí aktivity. Jsou to velmi pozitivní, vřelí a přátelští psi, k tomu navíc učenliví a snadno trénovatelní. Pokud vás svět kachen a tolleřího plavání zláká natolik, že si pořídíte vlastního zrzka, bude potřeba se vyzbrojit troškou trpělivosti. S narůstající popularitou plemene evidují chovatelé i dlouhé čekací seznamy a mohou si tedy velmi důkladně vybírat budoucí majitele svých odchovů. Bude tedy na vás, s jakým plánem před chovatele předstoupíte a jak ho přesvědčíte, že právě vy jste ti nejvhodnější ochránci jejich pokladů.

Za sebe vám přeji, ať máte to štěstí poznat svět plný tollerů a skvělých lidí, kteří se rozhodli věnovat maximum energie pro jejich blaho. Pokud se budete chtít o tollerech jen dozvědět více informací, vidět je při práci a poznat majitele i chovatele, není snazší cesty než se přijet podívat na některé z řady setkání, které pořádá Toller klub CZ (www.toller-klub.cz), kdokoliv se zájmem o toto plemeno je mezi námi vždy srdečně vítán!

Tomáš Makula, CHS ze Šťáhlavského sadu 

Foto: archiv Tomáše Makuly, Michaela Šebová, Petra Pešková, Lenka Pěnkavová, Tomáš Jindra, Antonín Žárský

https://toller-zss.cz/