Toller splňuje vše, co jsem si vysnila!

Zajímalo by vás, jak to bylo s tollery v počátku jejich chovu v ČR nebo na co je třeba se soustředit dnes? A víte, že pro plemeno kromě dvou oficiálních chovatelských klubů existuje i zájmový spolek Toller klub CZ, který pro majitele zajišťuje řadu báječných aktivit? O tom všem se ale už dočtete v následujícím moc pěkném rozhovoru!

Usměvavou Veroniku Kianičkovou provází plemeno Nova Scotia Duck tolling retrívr už řadu let, patří k jedněm z jeho prvních majitelů u nás a život bez těchto sympatických temperamentních zrzků si už ani nedovede představit. Se svými psy provozuje nebo už i dříve provozovala řadu nejrůznějších kynologických aktivit, je bývalou poradkyní chovu v Retriever klubu CZ  a mimo jiné rovněž zakladatelkou a prezidentkou zájmového spolku Toller klub CZ. Určitě se tedy z jejích úst dozvíme řadu zajímavostí nejen z historie a současnosti českého chovu, ale také třeba něco o pracovním využití tollerů.

Veroniko, povězte nám nejprve, čím si vás získal Nova Scotia Duck Tolling retrívr, že jste se rozhodla právě pro něj?       

Rok před pořízením prvního tollera (2003) jsem začala pracovat na VFU v jedné z laboratoří na fakultě FVHE. Psi zde byli v té době součástí každodenního života a to teď nemám na mysli pacienty, ale psy zaměstnanců a studentů. Pro mě to byla příležitost si ho pořídit, společníka, parťáka na sport a hlavně pro život tak, že jsem ho mohla mít od štěňátka s sebou v práci a věnovat se mu na sto procent. Celoživotně tíhnu k ovčáckým plemenům, převážně k německému ovčáku, tehdy jsem se ale rozhodla z praktického hlediska pro menšího psa, ale nechtěla jsem úplně malého. Začalo tedy hledání středně velkého psa, energického, určitě vyšlechtěného pro nějakou práci, ne společenské plemeno, takže se do výběru dostala i lovecká plemena. Odtud už byl jen krůček k retrívrům a právě k tollerovi, který (i skrze tenkrát obtížně sehnatelné informace, plemeno v ČR bylo krátce a informací málo) splňoval vše to, co jsem si vysnila a následně, jak se ukázalo, i s přehledem několikanásobně předčil. Nikdy nezapomenu na větu, která stála v jedné charakteristice a to: „Tento pes vás bude rád a nadšeně doprovázet po celý den, jeho energie je nepřeberná, je spokojený když může být v kontaktu se svým člověkem a je kdykoliv připravený jít pracovat.“ To asi definitivně tenkrát rozhodlo. A také se mi líbil, co si budeme povídat, tolleři jsou prostě krásní psi.

Momentálně máte doma jednu mladou fenku. Mohla byste nám o ní říci něco více? 

Kuki nedávno oslavila deset měsíců života. Moje vysněná fenka. Oficiálně se jmenuje Feel First Tindra Garonera a je ze spojení dvou lovecky vedených rodičů. Matka – Absolut First Izolda Garonera je Českou šampionkou práce, otec - Lönnlövets Lotus je Švédským šampionem práce. Kuki tudíž pochází se zahraničního pracovního spojení po exteriérově moc pěkných, zdravých a hlavně povahově úžasných a vyrovnaných rodičích. Pro mě vysněné spojení. Její matka Izolda pro mě vždy byla jednou z TOP fen, kterou jsem měla i možnost pozorovat při práci v Dánsku na oficiálních Tolling testech, které jsem mohla vidět a zažít díky její majitelce a zároveň chovatelce Martině Garové. Kuki už jako malé štěně byla a samozřejmě stále je, úžasně vlohová, velmi kontaktní, extrémně chytrá a pracovitá. V jejích osmi měsících jsme zkusily letošní neoficiální Tolling testy, které nám do ČR na pozvání Toller klubu CZ přijeli posuzovat oficiální švédští rozhodčí pro tuto disciplínu.

A jak to celé probíhalo?       

S Kuki jsem startovala jen tak „ze srandy“, protože kde už se toho můžete více dozvědět nežli od zkušených rozhodčích a když už je ta příležitost, byla by hloupost ji promarnit. Nastoupily jsme ve třídě začátečníků štěňat na kachny. Nošení kachen jsme do té doby měly vyzkoušené všeho všudy dvakrát. Jedno v jejích čtyřech měsících, to si vytáhla kachnu z vody a týden před Tolling testy na tréninku jsme si zkusily, jak se na ně Kuki bude tvářit. Jelikož její nadšení nebralo konce a spolehlivě mi je nosila z vody, ze souše a krásně pracovala na dohledávce, bylo jasné, že za týden budou kachny, a když to s nimi nepůjde, tak se prostě nic zásadního nestane. Na dummy jsme mohly na druhý den přejít vždycky, nebo pojmout akci ryze jako trénink a jet si pro rady a tréninkové tipy. Ve třídě „štěňat“ určitě rozhodčí neposuzovali tak přísně jako klasické začátečníky a už vůbec ne tak přísně jako vyšší třídy, tedy otevřenou a elitní, ale disciplíny jsme šly stejné. Tolling, dvakrát aport kachny z hluboké vody, dohledávku a aport na suchu. První den jsme si s Kuki po jejím krásném výkonu odnesly I. cenu, to mně, přiznám se, při hodnocení vyhrkla i slza a druhý den jsme sice skončili v 0. ceně, ale s volbou rozhodčí, což mě dostalo do kolen podruhé za jeden víkend.

S Kuki se momentálně věnujeme loveckému výcviku, kdy docházíme do super výcvikové skupiny v Plzni, mimo jiné mám velmi ráda práci s klikrem, targety a vůbec metody moderního výcviku psů. Pokud tedy zrovna nejsme někde s aporty a retrívří prací, tak se bavíme třeba shapingem, jednoduchými cviky z obedience, dogfitness apod.  Velmi nás to baví a jí to dále rozvíjí, je velmi šikovná a chytrá.

Ještě bych se ráda zmínila, že exteriérově je velmi povedená. Je to prostě můj „Dream dog“. Co za další dobrodružství spolu zažijeme, uvidíme, nechávám tomu volný průběh, nikam nic netlačím a nespěchám. Jen se modlím, abych jí to moc nekazila.     

Tollerů jste ale v průběhu let měla už několik. Které kynologické disciplíny jste s nimi vyzkoušela a co vám asi nejvíc sedlo?          

Před Kuki jsem měla dva své úžasné zrzavé kluky, kteří nás oba minulý rok bohužel navždy opustili. V roce 2004, kdy jsem si pořídila svého prvního tollera Whiskeyho, nebylo moc možností, co se psem dělat. Mnoho dnešních sportů, které jsou dneska považované za samozřejmost, byly buď v plenkách, nebo vůbec neexistovaly. Lovecký výcvik byl úplně fantas magorií, nějaký organizovaný výcvik nebyl dostupný tak, aby se tam mohl nějaký nováček přidat a smysluplně trénovat. A navíc s tollerem, do té doby pro většinu totálně neznámým, až skoro exotickým plemenem.

Začali jsme tedy, aby Whiskey nerostl jak dříví v lese, s klasickou sportovní kynologií, nejprve se základní poslušností a dále pak, jak přišel můj druhý toller Tenny, jsme se vydali dál, do sportovní kynologie, složili jsme spolu několik základních i trošinku vyšších zkoušek ze sportovní kynologie (stopa, poslušnost, obrana) dle zkušebních řádů KJ ČR Brno, NZŘ a MZŘ. Následně, jak se svět kynologických sportů rozrůstal, jsme si vyzkoušeli s nadšením např. coursing a agility. S Tendou jsme se úspěšně zúčastnili závodů a zkoušek v obedience a složili asi dvě základní zkoušky v noseworku.

Retrívra na obranách si moc dobře představit nedovedu. Jak to šlo?         

Byla to především zábava a hra. Já doufám, že dnes je již všem, kteří se kynologii věnují, známé, že obrany jsou především o rozvíjení kořistnického a loveckého pudu a že se při jejich tréninku nejedná o nějakou cílenou či vyžadovanou agresi vůči člověku. Na pudech jsme samozřejmě stavěli celý náš trénink obran, pracovali jsme převážně se zkušenými figuranty, kteří znali nejen ovčáky a uměli pracovat i s jinými plemeny. U Tendy nám obrany hodně dali, strašně mu pomohly v jeho sebevědomí, nebyl to úplně ukázkově povahově vyrovnaný jedinec a tyto tréninky ho ohromně zvedly a pomohly mu. Pokaždé, když si vybojoval pešek, či rukáv nad svým soupeřem (figurantem) a odnášel si ho s velkou pompou pryč z bitevního pole, tak byl tím nejdůležitějším na světě. Např. oproti ovčákům tam samozřejmě nikdy nebyla taková razance, vytrvalý aktivní boj, nekompromisní zákusy apod., ale kupodivu ten náš výkon nebyl opravdu vůbec zlý. Jen to bylo často po tollerovsku – chytře a vyčůraně s pěkně rozvrhnutým šetřením sil a předvídáním pohybu figuranta, kdy např. tohle u ovčáků asi neuvidíte. Avšak naše působení v tomto odvětví bylo dáno především dobou a možnostmi, navíc u mých psů nám to dovolovala a usnadňovala i jejich stavba těla, kdy byli oba opravdu velcí psi. Ráda na ty časy vzpomínám, dnes bych se ale s tollerem vydala jinými cestami, kdybych nemohla nebo nechtěla dělat lovecký výcvik.  

Vy však máte doma ještě německého ovčáka. Pokusila byste se tedy obě plemena srovnat po pracovní stránce?            

Německý ovčák je oproti tollerům duchem prostší. Teď doufám, že jsem se nedotkla někoho z řad milovníků německých ovčáků, aby nedošlo k mýlce, já je mám strašně ráda a plemeno jako takové je mojí další srdeční záležitostí, ale v porovnání s tollerem jsou opravdu o něco jednodušší. Německý ovčák je dříč na plac, stačí mu balonek a pro něj bude den co den a stále po sobě opakovat a drilovat na place to stejné a bude šťastný. Toller nejenže dril nesnese, a pokud je k němu nucen, tak půjde výkonnostně dolů nebo v lepším případě bude stagnovat, ale vyžaduje i jistou kreativitu a prostor pro to, aby myslel, nebo si alespoň myslel, že si to vymyslel. To klade docela i nárok na druhou polovinu týmu – na člověka. Pokud ale člověk bude v tréninku vědět co a proč s tollerem dělá, nechá mu svým způsobem prostor a bude mít na zřeteli jeho plemenné predispozice, dostane v tollerovi úžasného pracovního/sportovního psa/parťáka. Německý ovčák také snáze svému majiteli odpustí nějakou křivdu, toller nikoliv.  

Jste jednou z prvních majitelek tollerů u nás. Vzpomněla byste si ještě na ty úplné začátky chovu v českých zemích? Dalo hodně práce dovézt k nám ze zahraničí první jedince? A odkud?      

První vrh se v České republice narodil v roce 1998. Na úplném začátku byly dovezeny tři feny a dva psi, kteří pocházeli z různých chovatelských stanic z Dánska. Následovaly první vrhy a v průběhu pár let i import dalších čtyřech jedinců, jedné feny a třech psů, tito jedinci pocházeli z Finska a Kanady. Následně import nové krve bohužel na delší čas ustal, stejně tak se podařilo snad jen jedno zahraniční krytí v rozmezí let 1998 – 2007. Na těchto jedincích byl de facto vystavěn chov tollerů v ČR, v počtu nám to dělá cca čtyři stovky potomků těchto psů do roku 2007, což plemeni vůbec neprospělo. Následné točení těchto rodokmenů samozřejmě intenzivně pokračovalo ještě několik dalších let. Vyvstaly nám tak velké problémy, co se týče chovatelské základny, inbreedingu, zdraví a také v povahách.

Zmiňuji rok 2007, protože jej beru jako takový milník, který přinesl určitá pozitiva v oblasti chovu. Od tohoto roku dochází, zatím tedy jen velmi sporadicky, k importu dalších jedinců a k prvním krůčkům v podobě zahraničního krytí. Pořízení nepříbuzného štěněte či domluvení krytí mimo naši republiku bylo opravdu obtížné, finančně náročné, možností se nabízelo málo a nedůvěra zahraničních chovatelů byla obrovská. Naštěstí se tuto dobu podařilo plemeni díky jejich odhodlaným a houževnatým majitelům a chovatelům přečkat a zvrátit.

Kam se za tu dobu náš chov posunul, co se povedlo a co by naopak bylo fajn ještě zlepšit?

Chov se posunul nesmírně. Zodpovědní chovatelé udělali opravdu obrovský kus práce. Když jsme začali v ČR v roce 2009 s prvním genetickým testováním našich psů na geneticky podmíněné nemoci očí díky výzkumu Ing. Jaromíra Dostála v AV ČR v Liběchově a získávali jsme tak hrozivá data o množství nemocných a přenašečů v chovu, situace se zdála být a byla strašně smutná. A když k tomu ještě přidáme fakt, že se nám tady pořád dokola mísily stejné linie, některé z nich rizikové, co se autoimunitních onemocnění týče, stejní extrémně nad využívaní krycí psi, extrémně nízký počet chovných jedinců a málo vrhů, měli jsme co dělat. Tolleři ale mají obrovské štěstí v tom, že se kolem nich sdružují strašně fajn lidi, kterým na plemeni záleží jakožto na celku a byli a stále jsou ochotní pro ně dělat mnohé, někdy až neuvěřitelné. V dnešní době zodpovědní chovatelé a majitelé testují celkový „toller panel“ geneticky autozomálně recesivních dědičných nemocí, s jehož výsledkem pak správně pracují v chovu (progresivní retinální atrofie, anomálie oka kolií, juvenilní Addisonova choroba, degenerativní encefalopatie, degenerativní myelopatie, rozštěpy pater (CP1 a CLPS), chondrodystrofie, buff nestandard barva), snaží se o importy zajímavé krve ať už fen či psů, jezdí krýt do zahraničí, dávají důraz na povahy. V tomto se chov tollerů posunul mílovými kroky.

Ve zlepšování je ale práce, dalo by se říci, nekonečná, pořád je tu problém s nad využíváním jednotlivých krycích psů, kdy si jsou stejně staré generace prostě příbuzné. Majitelé většiny krycích psů nemají až takový focus na budoucí generace, kývnou na krytí další feny bez toho, aby měli nějaký hlubší zájem a počkali si prvně, než jejich první potomci nejdřív odrostou a budou mít alespoň minimálně po RTG na DKK a DLK, aby si udělali nějaký výstup, co jejich pes vůbec chovu dává a zdali to má smysl. Stále je tu velké procento pouze odchovávatelů štěňat, kteří mají štěňata jen, aby nějaká byla, ne chovatelů se vším všudy se širokým záběrem do problematiky chovu jakožto celku. Přitom v dnešní době je těch dostupných informací a lidí ochotných poradit hodně a kvalitních informací se člověku dostane. Jsem opravdu přesvědčená, že pokud někdo fakt chce a snaží se, nemusí být letitým chovatelem, aby se mu podařil super vrh a třeba i vystavění si dobré vlastní line. Jen to stojí prostě to úsilí, že na sebe člověk musí klást nějaké a někdy i nemalé nároky, a to mnohdy bolí a nechce se. Chybí nám tu celkově i silný tlak na zlepšování povah.

Můžeme vůbec nějak konkurovat plemeni v zemi původu či v ostatních evropských státech?

Netroufnu si hodnotit, jak je to momentálně v zemi původu, tu jsem zatím neměla příležitost navštívit, sice informace mám, ale není jich na můj vkus dostatečné množství a od jednotlivých lidí – zdrojů. Co se týče situace v Evropě, máme v ČR velmi úspěšné jedince, máme zde psy, kteří jezdí do zahraničí a úspěšně absolvují v krásné ceně oficiální Tolling testy (Dánsko, Švédsko), čeští tolleři bylli vidět mimo jiné na nejprestižnější výstavě Cruft´s, kde se neztratili a krásně se umístili, skládají v ČR vyšší a prestižní lovecké zkoušky, kdy se v letošní a minulé sezóně umístili jako vítězové těchto zkoušek. Máme tu extrémně šikovné týmy, které se velmi úspěšně zúčastňují working testů, šikovné jedince v obedience, kde jsou taktéž vidět na stupních vítězů a takhle bych ve výčtu mohla pokračovat dále. Tyto týmy jsou z mého pohledu špičkové, a pokud už nekonkurují, tak by s přehledem mohli začít.

Zajímalo by mne, jak široká je v současnosti česká genetická základna, a zda si může chovatel pohodlně vybrat plemeníka u nás doma nebo je spíš odkázán na zahraniční krytí? 

Já myslím, že jsem to tak nějak i dost naťukla v přechozích odpovědích. Pro to, aby plemeno prosperovalo, bude nutné i nadále a ve větší míře se soustředit na zahraniční krytí a chovatelskou etiku, co se týče výběru chovného páru. Mnoho z chovných jedinců je si díky předchozímu počínání v chovu, které se tak nějak i dost prolíná a pokračuje stále i do současnosti, příbuzných. Vezmeme-li v potaz nutnost párovat jedince s ohledem na příbuznost, ale i na výsledky genetických testů, zdraví, povah a fenotypových znaků, ten pravý do páru se hledá v českém rybníčku opravdu obtížně, má-li budoucí vrh za něco stát. Neříkám, že je to úplně nemožné, nicméně promyšlené zahraniční nepříbuzné krytí bude daleko lepší volbou.

Vy jste byla dlouhou dobu také poradkyní chovu, tudíž máte určitě přehled o tom, jak si tolleři stojí, co se reprodukce týče… 

Samci převážně dobře kryjí a bývají silně pudoví. Feny nemají všeobecně problém se zabřezáváním, určitě je ale na místě sledovat hladinu progesteronu, především když je člověk nezkušeným začínajícím chovatelem. Jsou výborné matky, které se pečlivě starají o štěňata od první chvíle. Rodí se početné vrhy, v průměru šest až osm štěňat. Musím ale dodat, že někdy výjimka potvrzuje pravidlo a ne vždy dojde ke kýženému výsledku. Nezabřeznutí či nenakrytí se ale děje v plemeni sporadicky a hodně záleží na dalších okolnostech.

U řady plemen můžeme dnes pozorovat jakési rozdělení na výstavní a pracovní linie. Jak je tomu u vás?

Oficiálně se plemeno na výstavní a pracovní linii nerozděluje tak, jak je to u některých jiných, kde se tyto dvě linie ani následně nespojují. Nicméně jsou chovatelé, kteří se mimo jiné zaměřují na pracovní stránku a vlohy a pak chovatelé, kteří tíhnou spíše k exteriérové stránce. Zaměření těchto chovatelů tak lze i pěkně vyčíst z rodokmenu daných jedinců.  

Vím, že zakladatelkou a zároveň i prezidentkou zájmového spolku Toller klub CZ. Co stálo za jeho vznikem a k čemu především slouží? 

Za vznikem Toller klubu CZ stála především snaha o další rozvoj plemene. Chtěli jsme a stále chceme prezentovat tollery takové, jací jsou a jak si zaslouží. Že jsou to výborní všestranně nadaní psi, se kterými se dá pracovat v různých odvětvích kynologie a že je potřeba, aby toto lovecké plemeno smysluplně pracovalo a dál se rozvíjelo. Nebyl a není nám lhostejný jeho další vývoj a klub má sloužit pro sdružování, vzdělávání, ale i zábavu jejich majitelům a chovatelům, a hlavně je tu pro plemeno a pro naše úžasné psy.

Kdybyste měla vyzdvihnout jednu vlastnost nebo přednost těchto krásných zrzků, co by to bylo?

Jejich temperament.

A co byste na závěr popřála plemeni do budoucna?

Přeju mu, ať se mu jenom daří, ať má kolem sebe chovatele a lidi, kteří plemeno milují a kteří se o něho starají s náležitou péčí a opatrují ho.

Mám vás ráda, zrzci, jste úžasní!

Moc vám děkuji za prima povídání.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Veroniky Kianičkové