Tomu se říká balzám na nervy!

Umíte si představit malého a roztomilého cotonka jako canisterapeutického psa? Možná vás překvapí, že je pro tuto činnost naopak vhodný a s klienty pracuje s velkou radostí. A určitě vás o tom přesvědčí následující rozhovor.

I opravdu malý pejsek dokáže velké věci. Jasným důkazem toho je fenka plemene coton de Tuléar, se kterou se její majitelka Bohumila Hajšmanová věnuje canisterapii. Navštěvují spolu jak stacionář se staršími klienty, tak i třeba děti v dětském domově. Pojďme se tedy společně potěšit tím, jak drobná chundelatá Amy rozdává radost všem, kteří o to stojí…

Bohumilo, vy máte doma poměrně různorodou smečku, první ale byla cotonka Amy. Prozraďte nám, proč právě toto plemeno?

Hledala jsem malého pejska, který nelíná, má klidnou povahu a pokud možno neštěká. Prostě ideální plemeno k seniorům. A to Amy splnila. Má nádhernou srst, která se výborně udržuje, nelíná, je samočistící. Povahou je to opravdu klidný pejsek. Pokud chci odpočívat, odpočívá se mnou, pokud jsem aktivní, vydrží běhat, skákat a chodit třeba celý den.

Seznámila byste nás tedy s Amy blíže? A nezapomeňte ani na své ostatní pejsky…

Záměrně jsem v první odpovědi vynechala téma štěkání a Amy. Tohle se trošku nepovedlo. Amy se stala vůdčí fenou naší smečky, a tak má potřebu všechny ohlídat. Tedy ona nikdy zbytečně neštěká. Buď je soused na zahradě a musí ho pozdravit nebo jede auto kolem, a to musí prohnat anebo se prostě jen pohne lístek. Důvod se vždycky najde. Jinak je to dáma. Nestoupne si do louže, když se jí něco nelíbí, zůstane nehybná jako socha a přemýšlí, co vyvede. Pak se pohne ocásek, šibalsky se podívají její očka a může se dál pracovat. Její kamarádka Sára (jorkšírek) má přezdívku „Ťululum“, kam ji postavíme, tam stojí. Je nesmírně trpělivá a nechá si všechno líbit. Labradorka Hessy je asistenčním psem a byla vycvičená v Pomocných tlapkách. Je to veselá dobrácká fenka, se kterou si užijeme spoustu legrace. Labrador Amor sice bydlí u mé kolegyně, ale do party patří. I on byl vycvičen Pomocnými tlapkami.

Pojďme se ale zaměřit na cotonky. Hlavní náplní vašeho společného programu je canisterapie. Plánovala jste to už dopředu a svou fenku si k tomuto účelu pořizovala nebo to vyplynulo až časem z aktuální situace?

Amy jsem si pořizovala s jasným plánem – bude z ní canisterapeut. Od prvních dnů, co jsem si ji přivezla, se mnou jezdila na stacionář a socializovala se. Jezdily jsme spolu na cvičák, abychom správně zvládaly povely a aby se seznámila i s jinými psy a cizími lidmi.

Jak jste malou Amy na tuto velice prospěšnou činnost připravovala a kdy jste začaly doopravdy pracovat?

Začala pracovat opravdu od prvních dnů na stacionáři. Sice jen minutky šla z ruky do ruky, postupně jsme ale časy prodlužovaly. Musela jsem dbát na to, aby byla při těchto chvilkách stále veselá, aby jí to bavilo a ve chvíli, kdy se objevil náznak nespokojenosti, šly jsme ven nebo si hrát či odpočívat. Je velice důležité nedopustit, aby pejsek vyhořel.

Do kterých zařízení a jak často spolu docházíte?

Prakticky denně je na stacionáři pro seniory, kde je nejčastější diagnózou demence. Jedno dopoledne v týdnu si vyrazí do dětského domova, kde děti učíme, jak se chovat k pejskům. Ony znají psy hlavně z knížek a pak z procházek s tetami, kde si na ně nesmí sáhnout. Proto jezdí naši psi za nimi, aby si je pohladily, učesaly, vodily na vodítku nebo si s nimi hrály. A pokud je hezké počasí, jezdíme jednou za týden do kojeneckého ústavu. Jsme na zahradě nebo chodíme na procházky spolu s těmi nejmenšími. 

Vzhledem k tomu, že cotonek je opravdu malý a křehký, je určitě nutné při této práci dbát i na jeho bezpečnost. Jakým způsobem tedy s klienty pracujete a co naopak vaše fenka vzhledem ke stavbě svého těla dělat nemůže? 

Nemyslím si, že cotonek je křehký pejsek. Jsou to sice trpěliví andílci s ďáblem v těle, ale nenechají si všechno líbit. Samozřejmě však jistou pozornost vyžadují. U dětí musíme hlídat, aby Amy netahaly za chlupy, nepíchaly ji do očí, nebo aby o ni nezakoply. U seniorů dáváme pozor na klienty, kteří mají křeče v rukou nebo silný třes. Při chování by ji mohli nechtěně ublížit. Co ale Amy na rozdíl od labradorů nedělá, je polohování. Pouze si lehne vedle klientů a spokojeně s nimi odpočívá. 

Zkuste nás provést takovým standardním canisterapeutickým dnem vaší Amy.

Ráno mají naše holky budíček v šest hodin. Jdou zkontrolovat zahradu, očichat všechna místa. K snídani dostanou granulky ochucené konzervičkou. V sedm hodin přijíždíme do práce do mé kanceláře, kde se se všemi kolegyněmi přivítají a jdou odpočívat pod můj stůl. V osm hodin odcházíme na stacionář, kde je předávám zaměstnankyni, která s nimi pracuje. Do oběda střídavě pracují, venčí se nebo odpočívají. Většinou jde o společnou canisterapii na denní místnosti. Psy zde klienti hladí, chovají či češou. Na oplátku psi klienty masírují, podávají jim věci, jsou zde třeba i jen jako motivace k nějaké činnosti. Přes poledne mají delší pauzu nebo velkou procházku a pak jdou na individuální canisterapii. To znamená, že jdou na pokoj jednotlivých klientů, kde velcí psi polohují, malí se nechávají hladit. Jedna návštěva u klienta trvá asi dvacet minut, pokud všichni usnou, tak je i delší. Zvládnou většinou dva klienty, mezi nimi odpočívají a běhají venku. Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsme už doma, kde mají celou zahradu k dispozici. Za zahradou je pole, a to je na vyběhání moc fajn. Pak následují večerní granulky, něco na zub (kost či sušené maso) a pak na kutě. A když se ráno nechce? Není problém, nenutím žádného ze psů, aby pracoval. Zůstává doma s hračkami a čerstvou vodičkou.

I když pejska práce s lidmi baví, je pro něj jistě velmi psychicky vyčerpávající a může se třeba stát, že se některý den unaví dříve, než jste zvyklá. Jak potom takovou situaci u klientů řešíte?

Na stacionáři máme místnost, kde psi odpočívají v průběhu celého dne. Občas se stane, že se pejskovi už nechce, proto zůstává v této místnosti, kde může dál lenošit. Nikdy to nejsou všichni najednou, takže klienti ošizení nejsou.

O cotoncích se říká, že jsou to antidepresivní pejsci, můžete to potvrdit?

Posaďte se, vezměte si Amy na klín, zabořte prsty do její bavlnkové srsti a zavřete oči. Cítíte to? To je prostě balzám na nervy. A když Amy obejmete, ona se dokáže neskutečně přitulit, silou přimáčknout. V tu chvíli jsou všechny starosti pryč.

Znamená to tedy, že se většina představitelů tohoto plemene na canisterapii hodí a co byste doporučila člověku, který by si ho chtěl k tomuto účelu rovnou pořídit?

Vždy záleží na jednotlivci. Každé plemeno, i voříšek, se hodí na tuto úžasnou práci. Ale u každého plemene můžete narazit na pejska, který povahou prostě nevyhovuje. Cotonek je úžasný právě v tom, že je trpělivý, milý a dokáže i pobavit svými veselými kousky. Vybrat ale z vrhu toho pravého budoucího canisterapeuta je umění a je vhodné se i poradit s člověkem, který tomu rozumí. Je třeba dbát i na zdravý chov, osobně tedy doporučuji vybrat si pejska z ověřené chovatelské stanice.

Tito drobní pejsci se vyznačují také krásnou nadýchanou a velmi jemnou srstí. Napadá mne tedy, zda při této práci jejich kožíšek nějak netrpí, případně jak ho upravujete nebo ošetřujete?

Je pravda, že první roky jsme měly se srstí trošku problémy, cuchala se a Amy musela jít párkrát do hola. V současné době už ale máme vychytané prostředky, ve kterých se koupe a díky tomu není žádný problém ji hladit, chovat, muchlovat…

Vzpomněla byste si na závěr na nějaký případ nebo příběh člověka z praxe, který vás osobně chytil za srdce? 

Měli jsme na stacionáři pána, který neměl rád psy a vlastně ani lidi. Několikrát jsme ho přistihli, jak chce do psa kopnout nebo do souseda u stolu strčit. Na každého se mračil, nebyla s ním řeč. Respektujeme, když klient canisterapii odmítá, proto jsme se pánovi vyhýbali. On ale sledoval, jak ostatní klienti psy vítají, jak s nimi pracují, jak si pak ještě dlouho mají o čem povídat. Po pár měsících jsme zjistili, že vyhledává oční kontakt s pejsky. Pak si je chtěl jen pohladit a nakonec je chce i do lůžka. Změnil se celkově. Zdraví se se svými vrstevníky, směje se na ně, komunikuje. A já jsem přesvědčená o tom, že za to můžou právě naši canisterapeuti.

Děkuji za krásný rozhovor.

Foto: archiv Mgr. Bohumily Hajšmanové