Toužila jsem po ovčákovi, ale boxeři mi změnili život!

Toužíte po šikovném pracovním plemeni, které by bylo zároveň vaším skvělým parťákem do nepohody? Tak pokud nemusí být zrovna chlupaté, mohl by se vám líbit německý boxer. Určitě si tedy přečtěte náš poutavý rozhovor o chovu a výcviku tohoto plemene!

V dnešním rozhovoru si budeme povídat se sympatickou Ing. Michaelou Martinů – chovatelkou německých boxerů, rozhodčí pro výkon psů Kynologické jednoty Brno a zároveň dlouholetou trenérkou, záchranářkou a pejskařkou tělem i duší. Navzdory tomu, že Míša má doma aktuálně tak trochu „plnou porodní bednu“ a spoustu krásných starostí s odchovem štěňat boxerů, udělala si na nás trochu času. A my jsme moc rádi! Míša má totiž opravdu velmi široký záběr napříč různými kynologickými aktivitami a tak věříme, že vás naše dnešní zajímavé povídání bude bavit!

Míšo, boxerům a kynologii celkově se věnujete už velmi dlouho. Řekněte nám, prosím, jak to všechno začalo?

Abych vše přesně vysvětlila, tak na tuto otázku musím odpovědět dost zeširoka. Už jako malé dítě jsem vždy chtěla psa a nikdy jsem ho nedostala. Moji rodiče tehdy razili teorii, že pes v panelákovém bytě je chudák. O psech jsem dostávala pouze knihy, ve kterých jsem si četla a snila o tom, že jednou budu mít svého vlastního německého ovčáka. Plemen se mi líbilo více, německý boxer patřil mezi ta, která mě v té době ani trochu nezaujala. Těsně po revoluci (tedy té sametové, ne Velké říjnové),

jsem se rozhodla, že když mi psa nechtějí koupit rodiče, seženu si ho sama. A protože jsem čekala už dlouho, rozhodla jsem se, že do večera musím vysněného ovčáka mít a bylo mi jedno, zda bude s rodokmenem, anebo bez něj. Ani jsem tehdy netušila, na co bych průkaz původu psa potřebovala, když chodit na výstavy nechci. Myslím, že takto přemýšlí spousta zájemců o psa i dnes a ve snaze trochu ušetřit jdou koupit psa do množírny a pak utratí za jeho léčbu tolik peněz, že mnohonásobně překročí cenu psa s rodokmenem z kvalitního chovu. Tenkrát se ale o množírnách vůbec nemluvilo a vlastně ani nevím, zda už byly. Ale spousta psů, kteří se tenkrát prodávali, byla bez PP. Abych neodbíhala od tématu, psal se rok 1990, byl čtvrtek odpoledne 

a ovčáci zrovna asi definitivně došli. Ve všech inzerátech v Annonci a také v časopisu Pes přítel člověka byla štěňata německých ovčáků prodaná, nebo zadaná nebo chovatelé NO nezvedali telefon. Pokusila jsem se koupit německou dogu, ale také ony byly naštěstí všechny prodané anebo alespoň zamluvené. Dnes říkám naštěstí, ale tenkrát mi to přišlo jako největší tragédie. Zkusila jsem naposledy telefon a zavolala na poslední inzerát, který byl v Annonci. Inzerována v něm byla štěňata boxerů bez PP, po dvou žíhaných rodičích s rodokmenem. Telefon zvedla milá paní a tehdy to všechno začalo a můj osud byl zpečetěn….

Když jsem pro štěně dorazila, po zazvonění vyšla paní chovatelka a vyběhli tři psi. Žíhaná dospělá fenka, žíhané roztomilé a malé štěňátko a zlatý pes, který nebyl ani malý, ani roztomilý, ale byl to ON.

Tajpan byl opravdu výjimečný pes a stal se důvodem mé lásky k tomuto plemeni. Na výcvikových táborech se jeho jméno stalo synonymem pro nechuť do práce, hlavně do poslušnosti. Neměl vůbec žádnou chuť k výcviku, jen by se pral a lovil v lese, to jediné ho zajímalo a bavilo a výborně mu to šlo. Byl to bojovník, gentleman, malý pes mu mohl prokousnout krk a on by neudělal nic. Ale od velikosti středního knírače je zpražil pohledem, a kdo neustoupil, měl zkrátka smůlu.

Měl rád lidi a miloval děti, naprosto bez výhrad a beze lsti, nedovedl pochopit, že by mu někdo mohl ublížit. Vůbec nechápal princip obran a v kruhovce klidně spal. Nikdy se ničeho nebál, jen neviděl důvod honit se za někým, kdo má v ruce hadr, anebo na ruce rukáv a kamsi utíká. Kdyby měl figurant na ruce přivázaného zajíce nebo srnu, asi by to Tajpan pochopil. Uměl ale i překvapit, při jednom venčení na mě kamarád z legrace namířil poplašňák a Tajpan mu jen tak mimochodem prokousl ruku, což mě tehdy hodně zaskočilo a kamaráda ještě víc.

S Tajpanem jsem začala chodit na cvičiště, vlastně na několik cvičišť a byla to dost perná doba pro nás oba. I přes svůj značný odpor k výcviku složil celkem jedenáct zkoušek z výkonu. Záchranářské práce ho bavily, ale nerad štěkal, tak se k většině nalezených lidí snažil prohrabat nebo probourat. Vzhledem k razanci jeho bourání mu většina lidí ráda odevzdala hračku i bez štěkání a byli šťastní, že na ně za odměnu nějaká sutina nespadne doopravdy. Tajpan se mimo jiné zúčastnil MR záchranářských psů a dokonce skončil na 12. místě a úspěšně absolvoval i několik dalších záchranářských závodů. Byl to velmi zvláštní pes a ještě zvláštnější boxer, ale měl SRDCE. Bohužel měl i velké zdravotní problémy, za svůj život měl pět operovaných dilatací žaludku a poslední, pátá operace, se mu stala osudnou.

Tajpan zemřel na výcvikovém táboře na šumavském Spáleništi u Lipna, kde je také v lese, který tak miloval, pohřbený. Tento pes se mi hodně zapsal do duše a moje chovatelská stanice nese na jeho památku název Tajpan. Jinak významů slova Tajpan je víc. Tajpani (Oxyuranus) jsou nejjedovatější a nejnebezpečnější hadi světa. Úmrtnost na následky jejich uštknutí se blíží sto procentům. Tchaj-pan (Tajpan) je román Jamese Clavella z roku 1966 odehrávající se v Asii. Děj románu je zasazen do Hong Kongu a jeho okolí v roce 1841. A Tchaj-pan je v Asii podobný pojem jako v italské mafii „Kmotr“ nebo „Boss“ v Americe a „Šéf“ u nás, což bylo důvodem, proč můj první pes měl takové zvláštní jméno.

To je moc zajímavé. A jak to všechno pokračovalo?

V době kdy můj první pes Tajpan zemřel, jsem již doma měla dva roky fenu Apolenku z Vilarola, zakladatelku mé chovatelské stanice. Apolenka se ke mně dostala úplnou náhodou. Její tehdejší majitel se jí potřeboval zbavit, tedy původně ji chtěl nechat utratit, ale pak se naštěstí obrátil na její chovatelku paní Olivii Zinkovou, a tak se Apolenka dostala ke mně. Apolence bylo tehdy už tři a půl roku, měřila 61 cm v kohoutku a vážila pouhých 19 kg! Většinu času jsme trávily ve veterinárních ordinacích a snažily se vyléčit její zdravotní problémy spojené s úplnou podvýživou a naprostým zanedbáním veterinární péče. Názor prvního veterináře, který ji ošetřoval, byl, že by bylo humánnější ji uspat. Nemohla jsem to ovšem té vitální a život milující fence udělat, a tak jsem se pustila do boje s větrnými mlýny. V srpnu 1996 si při obranách zlomila čelist, což se veterinářům nepovedlo diagnostikovat. Důvodem bylo oslabení kostí dané podvýživou, ale tehdy to nenapadlo mne, ani veterináře. Téhož roku v říjnu jsem s ní složila zkoušku chovnosti s ohodnocením povahy 7. Kód 7 měla Apolenka proto, že hned po zákusu do rukávu figuranta pustila. To se jí stávalo i v tréninku často a nikdo nevěděl proč, protože byla opravdu vášnivou obranářkou. V únoru 1998 následoval na obraně další úraz, oboustranná otevřená zlomenina spodní čelisti, kterou si v podstatě utrhla v místě za špičáky, čelist držely pohromadě jen proužky kůže. Při RTG se přišlo i na první zlomeninu a také na špatný stav kostí. Obě tyto zlomeniny byly následkem těžké podvýživy v minulosti.

Po druhém úrazu už Apolenka nemohla cvičit obrany na zkouškové nebo závodní úrovni, ale ani tréninkově. Hodně jí chyběly, protože je milovala. A tak jsem se vrhla na záchranářské práce. Apolenka měla ráda lidi, byla temperamentní, nebojácná a hravá. Což jsou všechno vlastnosti potřebné, ba přímo nezbytné pro záchranářského psa. Záchranářské aktivity pro ni ale nebyly jen hrou. Při hledání byla velmi vytrvalá a důsledná, bez ohledu na své vyčerpání a zdravotní stav. Své kvality prokázala na mnoha závodech, zkouškách, soutěžích a dokonce i v praxi. Složila celkem třináct zkoušek z výkonu (měla složeny i zkoušky nejvyšší ZZP3, ZTV), účastnila se čtyřikrát Mistrovství republiky záchranných psů a dalších zhruba dvaceti pěti závodů. Posledních záchranářských závodů se zúčastnila takřka ve svých deseti letech. Bylo to Mistrovství republiky a měla třetí nejlepší speciál závodu, ale v poslušnosti, kde musela překonávat překážky, již limit splnit bohužel nedokázala. Přes to skončila na krásném 16. místě.

Apolenka zemřela téměř ve dvanácti letech na selhání srdce, ale do poslední chvíle to byla velmi vitální, hravá a hlavně žravá fena. I když to byla fena, byl to pro mne PAN PES. Byla ÚŽASNÁ, moc pro mě znamenala a jsem ráda, že tu byla se mnou a pomohla mi odhalit skutečnou boxeří povahu. Proto jsem na této bojovnici založila svůj chov a nikdy jsem toho nelitovala.

Většina majitelů i chovatelů v průběhu svého kynologického života plemena střídá, vy jste ale boxerům věrná už tři desetiletí! V čem vás vlastně tak okouzlili, že jste u nich zůstala tak dlouho?

Boxer je pes pevných nervů, sebevědomý, klidný a povahově vyrovnaný. Měl by to být přátelský nebojácný pes dostatečného temperamentu přesně tak, jak říká standard. Já říkám, boxer je šašek a gladiátor v jednom těle. Hodí se pro ty lidi, kteří chtějí parťáka a ne stroj na výkony, i když i těch je schopen. Jak říkají majitelé jiných služebních plemen: „Boxer není pes, je to půl člověk!“

Když se řekne boxer, tak se mi vybaví síla, krása, elegance, bláznivá radost ze života, přátelství, které není ničím podmíněno, razance, která ho provází při hře i při práci a bezvýhradná láska k lidem. Klaun s tělem atleta a srdcem gladiátora. Boxer nemá dlouhý život, ale žije ho radostně a intenzivně, a proto stojí za to prožívat ten svůj po jeho boku.

Nějak si už život bez těchto veselých bytostí nedovedu představit, a i když bych asi při stejné intenzitě výcviku s jiným pracovním plemenem měla lepší výsledky, prostě by to nebyla taková legrace.

Ačkoliv se věnujete chovu boxerů opravdu dlouho, váš seznam odchovů je rozhodně kratší než seznam vašich sportovních úspěchů. Jaká je vlastně vaše chovatelská filozofie a cíle?

Mojí snahou není odchovat co nejvíc vrhů, na což jsem neměla dříve ani kapacitní možnosti, ale snažím se odchovat vždy taková štěňata, která bych si ráda nechala sama. Moje chovatelská stanice je specifická v tom, že ne všechny mé odchovy jsou po fenách, jak je to běžné, ale často i po psech, popřípadě po potomcích mých psů, kteří splňují mé požadavky na kvalitu povahy. Vím, že není dobré v chovu oddělovat povahy a exteriér, ale mojí prioritou vždy byla a bude povaha. Dle mého názoru boxera dělá jeho temperament, radost, přátelskost, ale i razance, protože bez těchto vlastností je to pro mě sice krásný pes, ale není to krásný boxer. Při prodeji štěňat se snažím lidem volbu tohoto plemene spíše rozmlouvat, protože například mnou velmi ceněný temperament může být pro běžné zájemce o plemeno velmi obtěžující a za hranicemi jejich fyzických i psychických možností.

Karkulka – to je vážně krásné jméno pro psa! Jaká je ta vaše Karkulka? Je opravdu jako z pohádky?

Karkulka je fena, kterou jsem si nechala prostě proto, že jsem se nějak neodhodlala k tomu ji nabízet. Nikdy se mi to před tím nestalo, ale tato fenka mě prostě oslovila už při narození a zatím v podstatě nevycházím z údivu. Je to neuvěřitelně razantní fena na obranách a její rychlost při této disciplíně je opravdu neskutečná. Zároveň je i velmi pečlivou stopařkou, která nijak nespěchá a stopu si tak užíváme obě dvě. Při tréninku záchranařiny dokáže výborně pracovat s pachem, při neuvěřitelné rychlosti a samostatnosti rozhodování. Někdy je to i na škodu, zranila se v sutině i na obraně, takže každý trénink jsou tak trochu nervy. Karkulka je zároveň vyrovnaná a velmi vnímavá, takže bez jakýchkoliv předchozích zkušeností natočila krásnou a myslím, že u boxerkářů i známou reklamu pro firmu Brit, která končí slovy „pro všechny trpící… lidi“. Tato reklama navíc opravdu perfektně vystihuje boxeří povahu, takže pokud jste ji neviděli, opravdu doporučuji její zhlédnutí. V neposlední řadě je Karkulka Tajpan naprosto dokonalou matkou, která momentálně bez problémů zvládá jako prvnička vrh devíti štěňat.

Aktuálně máte tedy po Karkulce krásný a plný vrh, barevné složení je ovšem asi tak trochu mimo očekávání. Jaký je běžně zájem o „bílé“ boxery? A mají v životě nějaká omezení?

Bílá štěňata se mi již narodila a vzhledem k tomu, že prapůvodní barvou plemene byla vlastně bílá, nejsou ani nikterak vzácná. Specifikou této barevné varianty jsem se blíže nezabývala. A přestože do dalšího chovu nezasáhnou, jsou to jinak typičtí boxeři. V Čechách si bílé boxery pořizují lidé spíše z důvodu roztomilosti a jejich pracovní vlohy dost podceňují. V zahraničí se s nimi běžně cvičí a umísťují se vysoko na žebříčcích závodů, například Mistrovství Německa. V  zemi původu mají bílí boxeři velikou oblibu a rozsáhlý fanklub. Ve světě se již počítá s jejich opatrným znovuzařazením do chovu, ovšem vždy s barevnými jedinci.

Jak jste s vrhem prozatím spokojená a co si od něj slibujete?

Jedná se o můj vrh M, jehož otcem je vynikající pracovní pes Leviathan z Ringu, který kromě toho, že je mimo jiné Mistrem České republiky, je zároveň naprosto vyrovnaný v nervech, neuvěřitelně razantní obranář a precizní stopař, což jsou vlastnosti, které se snažím v chovu boxera prosazovat a podporovat. Leviathan je zároveň i otcem mého vrhu L, kde se tyto jeho povahové kvality již prokázaly a psi Lucky Luke a Lotr Lucifer Tajpan mají slušně nakročeno směrem k závodní kariéře.

Ve vrhu M se narodily čtyři zlaté fenky a já bych si jednu z nich, konkrétně Meluzínu, ráda nechala jako další pokračovatelku chovu. Vzhledem k intervalům v mém chovu na ostatní fenky a zlatého pejska noví majitelé již dlouho čekají. Jsem moc ráda, že se ve většině případů jedná o lidi, co již „Tajpana“ měli a ocenili jeho povahové vlastnosti a smysl pro humor.

Když zpětně srovnáte vaše vrhy, jsou nějaká štěňata, která byla opravdu výjimečná? Na které jste ještě po letech pyšná?

Nejúspěšnějším psem v mém chovu byl pes z vrhu B – Ch. Baskervill Buddha Tajpan, syn výše zmíněné Apolenky z Vilarola, který byl otcem mnoha úspěšných potomků a to jak v exteriéru, tak také v povaze. Tohoto psa má v předcích většina mých odchovů, vrh D, E a další vrhy jsou již jeho vnoučaty. Mezi jeho úspěšné potomky patří i můj vrh D, kdy Ch. Depressa de Lux Tajpan měla složeno i IPO3 a úspěšně závodila, její sestra Ch. Dynamika de Jure složila IPO2, a závodil také jejich bratr Drago Deja vu Tajpan. Mezi jeho úspěšnými potomky bylo hodně psů se složenými  nejvyššími zkouškami, kteří se zúčastňovali vrcholových závodů, a přestože on sám nikdy Mistrovství světa Atibox nevyhrál, vyhráli ho pro něj jeho potomci, naprosto úžasný Ch. Dixon Cindy Box, GCh. Ballantines ze Samoty zátiší a nepřekonatelná Bru-Comtesa Next of kin, a to v různých kategoriích.

Povahově je velmi povedený vrh CH, po Baskervillově vnučce Apokalypse z Terezínské pevnosti a psovi Brazil Optima Grata. Pes Chilli Chaos Tajpan je velmi podobný svému pradědovi v razanci a přístupu k výcviku.

Jedineční jsou pro mě i ti psi, kteří nikdy do chovu nezasáhli a nikdy nebyli ani na výstavě, např. Extra Pes Tajpan, který se letos v březnu dožívá v naprostém zdraví třinácti let. Jsem ráda, když moji psi žijí dlouhý zdravý život a jsou obklopeni lidmi, kteří si jich váží a kterým na nich záleží. To je pro mě víc než všechno ostatní a sama bych ráda vyměnila všechny složené zkoušky za nějaký ten rok života navíc pro svoje psy.

Laik by řekl, že jste měla v životě hodně psů. Kynolog by zase podotkl, že na třicet let to není tolik. Kolik běžně čítá vaše smečka psů? A kolik psů je podle vašeho názoru tak akorát, aby se jim člověk zvládl všem plnohodnotně věnovat?

Vždy jsem měla maximálně dva boxery, psa a fenu, nebo dvě feny. Při výcviku se musím soustředit na specifické povahové rysy jednotlivce a jsem na své psy napojená, proto mě vyhovuje menší počet zvířat. Moji psi se mnou žijí v bytě a nikdy neměli mezi sebou žádné konflikty. Nikdy jsem žádného svého psa nedala pryč. Snažím se jim vždy poskytnout plnohodnotný život i v době, kdy končí s plným výcvikem.

Vaše sportovní kariéra je velmi bohatá a především dost pestrá – věnujete se nejrůznějším aktivitám. Co vás baví nejvíc?

Musím říci, že mě baví vše, co baví mé psy. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě netěší obdivné pohledy nebo potlesk na obranách a že nejsem pyšná, když můj pes má krásné, rychlé a jisté vyhledání při záchranařině. Jako oddychový sport mě bavil coursing, který v současnosti nedělám, protože se bojím zranění feny. Objektivně musím říci, že mě asi nejvíc uspokojuje trénovat stopy, vymýšlet strategii tréninku, sledovat práci psa s pachem. Možná je to i tím, že tento typ výcviku je plně v mé režii, že není nutně závislý na jiných lidech, i když jsem i na stopách ráda v kolektivu a nové šlapače vítám.

Váš Baskervill drží prvenství v počtu složených zkoušek z výkonu (neuvěřitelných 45!) mezi všemi plemeny. Byl to natolik mimořádný pes, nebo je boxer opravdu tak všestranný?

Myslím, že Baskervill byl mimořádný svojí výdrží, byl to tvrdý pes, který vždy šel za svým cílem. Nikdy necouvl, možná byl i trochu zlomyslný, jestli mu mohu přisuzovat lidské vlastnosti. Nejsem si jistá, kdo z nás dvou byl šéfem, ale mám trochu dojem, že v jeho případě jsem to já nebyla. Spíše mě toleroval vedle sebe, protože pochopil, že si sám na obrany nedojede. Kdybych dělala jeden druh výcviku a jeho energii tím netříštila do více odvětví, mohl být v tom jednom odvětví naprostou špičkou, mohl uspět na nějakém evropském nebo světovém mistrovství a ne jenom získat titul Mistr Republiky. Ale na kdyby se nehraje…

Myslím, že hodně boxerů je všestranných i vzhledem k tomu, že mají rádi změnu v přístupu. Časté opakování cviků u nich může vést k nezájmu. Takže myslím, že boxer je velmi všestranným psem a je to pes vhodný pro kreativní lidi se smyslem pro humor. Tedy aspoň pro lidi se schopností se zasmát sami sobě.

Na svém kontě máte účasti na těch nejvyšších světových i národních soutěžích a mnoho umístění i ze závodů dalších. Co považujete za svůj největší soutěžní úspěch a který závod byl pro vás tím nejnáročnějším?

Těžko posoudit, vážím si všech úspěchů a náročné jsou pro mne všechny závody. Jsem nervózní a ráno před závodem nebo zkouškou si vždy říkám, že jsem měla zůstat raději doma a nenervovat se. Mám složeno hodně přes sto zkoušek, jsem Vzorný výcvikář 1. stupně, absolvovala jsem mnoho soutěží Mistrovství světa a Mistrovství republiky, ale nervy mám před každým závodem stále stejné, na tom se léty nic nemění. Snažím se k výcviku přistupovat zodpovědně, radovat se z úspěchu a poučit se z nezdaru, což někdy není jednoduché.

Každý pes se zapíše do srdce svého majitele jiným způsobem. Uměla byste říct, který pes byl pro vás tím osudovým a proč?

Všechny své psy jsem milovala a všichni jsou zapsaní navždy v mém srdci. Bohužel se mi v poslední době nedařilo a Ch. Cayman Baskervill Next of kin a Ch. Apokalypsa z Terezínské pevnosti odešli velmi předčasně, oba na nějaký druh tumoru. Byli velmi milující, šťastní a povahově velmi vyrovnaní a jejich odchod za duhový most mě opravdu srazil do kolen.

Neboxerská kynologická veřejnost vás zná především jako rozhodčí pro výkon Kynologické jednoty Brno. Jak se člověk vlastně stane rozhodčím?

Rozhodčí KJ Brno jsem už od roku 1998, v podstatě od založení KJ. Byla jsem i při tvorbě nové zkoušky ZPU- S. Tento řád se zabývá především upotřebitelností psa v běžném životě a snaží se širokou kynologickou veřejnost motivovat k další práci se čtyřnohými přáteli a o to se snažím svým přístupem k posuzování i já. Vzhledem k tomu, že jsem v občanském životě učitelkou na střední škole, někdy možná radím příliš, ale doufám, že tím účastníky zkoušek někam posunu a neotrávím. A musím říci, že mně nevadí nedostatky při práci psa, ale nesnesu nevhodné chování ke psu, na to reaguji velmi striktně.

Ještě dřív, než jste začala posuzovat pod KJ ČR Brno, jste ale posuzovala záchranářské zkoušky. Proč jste od toho upustila a zvolila raději všestranný výcvik?

V té době jsem se záchranařině věnovala již pouze okrajově a nemohu zodpovědně posoudit výkon psa, když se dané disciplíně plně výcvikově nevěnuji, proto jsem na vlastní žádost opustila Sbor rozhodčích Svazu záchranných brigád kynologů. Jinak záchranařina je mojí letitou láskou a tréninku se věnuji stále, v podstatě přebíhám od všestranného výcviku k záchranařině a naopak. V současnosti jsem členem Záchranné brigády kynologů Praha, kde se věnuji hlavně tréninku stop se začínajícími psovody.

Co vás naplňuje víc – posuzovat nebo soutěžit?

Vždy jsem dávala přednost vlastním psům a je tomu tak i v současnosti. Zkoušky posuzuji výjimečně, většinou po vyžádání na konkrétních základních kynologických organizacích, kam jezdím léta a kde vidím posun v přípravě členů.

Vím, že kromě boxerů máte slabost ještě pro jednu rasu. Co je to plemeno a proč jste si ho vybrala?

Před lety mě uchvátilo plemeno Petit brabacon neboli brabantík. Toto plemeno mě nadchlo svoji všemilující povahou a láskou k člověku, a i když se moje první fenka Pralinka nedožila ani tří let, byl to pes, kterého máte jednou za život. Moje druhá fenka, Iosephine od Fifinky, je k cizím lidem odtažitá, ale členy rodiny miluje. Brabantíka nechci cvičit, ani nic učit, je to malý skřítek, který bude putovat životem po mém a boxeřím boku a rozdávat lásku. A je možné, že za dalších třicet let budu mít v domově důchodců na klíně brabantíka a na zdech fotografie boxerů.

Katka Houšková

www.tajpan.eu

Foto: archiv Míša Martinů, Lucie Čejková, Michal Opočenský, Alena Vanžurová, Helena Hubáčková, Markéta Sousedíková