Trpaslík byl jednoznačně osud!

Další ze série poutavých rozhovorů o plemeni pudl je tady! Tentokrát si budeme povídat s Janou Šedivou, které dělají nejen při agility milou společnost právě tito živí a akční pejskové. A rozhodně se s nimi musí na parkúru počítat!

Trpasličí pudl je pro Janu Šedivou láskou vlastně již od dětství a dnes jí dělá společnost početnější smečka těchto empatických, hravých, ale i velmi energických malých pejsků. A jak sama Jana říká, rozhodně nepohrdnou žádnou blbinou, kterou pro ně vymyslí. Takže nenechme se zmást roztomilými kudrdlinkami…

Jano, na začátku se samozřejmě musím zeptat, čím vás uchvátilo plemeno pudl a proč ze všech velikostních rázů padla volba právě na „trpaslíka“?

U mě to byl jednoznačně osud. Přímo si to nepamatuji, ale vím, že když jsem měla asi tři roky, uchvátil mne právě malý černý pudlík, kterého jsem poznala někde na dovolené v Polsku. Musel to být skvělý představitel svého plemene, protože jsem vždy věděla, že jestli někdy budu moci mít psa a přímo konkrétní plemeno, bude to malý černý. Takže určitě inteligence, veselost, hravost, jak já s oblibou říkám, moje psy nadchne každá hra i, s prominutím za to slovo, blbina, kterou vymyslím. Třeba Orinka jsme učili skákat přes jiného stojícího pejska nebo dokud ještě žil Alfík, černý labrador, uměl si mu vyskočit na hřbet a tam sedět. Prvním pejskem, který byl u nás doma, byl nalezenec, kterého jsem odchytila na rušné křižovatce v Ostravě a protože se o něj nikdo nehlásil, zůstal u nás. Shodou náhod to byl kříženec pudla nejspíše s kokrem.

Za tu dobu, co máte po svém boku pudlíky, se vaše smečka už poměrně rozrostla. Seznámila byste nás tedy blíže se svými čtyřnohými parťáky? 

Rozrostla a zase bohužel zmenšila, je to běh života, ale člověk na to není nikdy připraven. Prvním mým pudlíkem byl Orinek (Atis Elita Triumphans), který v podstatě předurčil to, jak naše smečka vypadá nyní. Skvělý pracant, aportér, jeho maminka Šerynka měla i zkoušky ze sportovní kynologie (poslušnost, stopy, obrana). Rok nato jsme do party pořídili jeho polobrášku Jacka (Black Jack Elita Triumphans). Šikovné zlatíčko, menší drak než Orinek, ovšem pro složitější parkúry a cviky přímo talent. Aktuálně doma vévodí Orinkova dcera Jasmínka (Yasmin Šedý vévoda). Já vlastně fenu nikdy nechtěla, vždy jsem myslela, že jsou mi bližší psi, ale tak to osud chtěl, že když byla příležitost mít po Orinkovi potomka, byly ve vrhu pouze feny. Je to pracantka tělem i duší, která mi dodala odvahu a vlastně otevřela svět vrcholového agility. Od roku 2012 pravidelně startujeme na Mistrovství Evropy a v roce 2016 jsme se kvalifikovaly i na Mistrovství světa. I teď, ve svých devíti letech, dává na frak mnohem mladším konkurentům. V tomto nabitém programu jsme zvládli i dvoje potomky, tedy jí doma z prvního vrhu zůstal Garpík (Atis Alien Life form) a ze druhého Izinka (Beautiful Melody Alien Life form). Oba již závodí a dělají čest svému rodu.

S tou „nechtěnou“ fenkou jste mi tak trochu nahrála. Nakonec ne nadarmo se říká, člověk míní a nějaká vyšší moc mění. Co říkáte?

Ano, je to tak. Při pořízení Orinka jsem byla přesvědčena, že bude chodit ostříhaný nakrátko a na výstavu ani nepáchneme... Pořizovala jsem si ho jako sporťáka. Ale nikdy neříkej nikdy, časem jsem dostala chuť to zkusit, tak jsme nějaké výstavy zvládli a pár titulů získali. Prostě jsou věci, které přijdou. Stejně jako s Jasmínkou, když jsem si ji dovezla domů, věděla jsem naprosto přesně, že ji tak v roce a půl nechám vykastrovat, protože přeci jen smíšená domácnost je v určitých obdobích náročnější. Jenže je to takový talent na práci a skvělý parťák pro život, že jsem to časem zavrhla s tím, že po ní budu chtít potomka. Tedy to dospělo až k založení chovatelské stanice a zbytek už znáte. Aktuálně již vybírám tatínka štěňátek pro Izinku.  

Jak náročný je trpasličí pudl na výchovu a socializaci? Zvládne to třeba i začátečník nebo odrostlejší dítě?

Pudl je velmi empatické a inteligentní plemeno obecně, takže myslím, že při dobré instruktáži od někoho, kdo takové nátuře rozumí, to zvládne i začátečník. Nakonec Garpíkův bráška Bubáček (Abu Alien Life form) žije v rodině agiliťáků, kde s ním již od mala (samozřejmě pod dohledem a s radou rodičů) pracuje i malá Terezka (nyní desetiletá, Bubáček má pět let), úspěšně spolu závodí v agility a jsou to skvělí parťáci pro všechny možné aktivity. Stejně jako každý pes, i trpasličí pudl potřebuje mít jasně daná pravidla a hranice, aby byl skvělým společníkem a ne vládcem domácnosti v negativním slova smyslu. Oni vědí moc dobře, jak úžasný mají kukuč, hlavně jak postupně rostou a dělají se jim kudrlinky kolem tváře, jsou lidé, které na to snadno nachytají. Je tedy třeba využít jejich inteligence a učenlivosti, určitě se přizpůsobí a pravidla hry budou respektovat snadno a rádi.

Tito kudrnatí krasavci jsou také velmi všestrannými sportovci. Které kynologické disciplíny se pro tuto velikostní kategorii podle vás nejvíce hodí?

Zcela určitě agility, flyball, viděla bych to i na tanec se psem a rozhodně by mohli být vidět i v mantrailingu.

Nejlákavější je pro většinu lidí určitě agility, nakonec zvítězilo i u vás. Jak si stojí trpaslíci v porovnání s ostatními plemeny v kategorii small?

Stojí si velmi dobře, přeci jen mají fyzické i psychické dispozice pro vrcholový sport. Pravidelně jsou součástí reprezentace ČR na vrcholových závodech v zahraničí.

Řekněme si to otevřeně – tento sport prostě většinu psů baví, ale i v tomto případě je na místě správné vedení a vhodná motivace. Prozraďte nám, jak to děláte vy? 

Určitě je potřeba správné vedení a motivace. Z hlediska mne jako psovoda a trenéra je v dnešní době trénink především o přemýšlení, sebereflexi a plánování. Tedy přemýšlím, co kdy naučit, jakým způsobem a také jak odměnit, protože každý můj pes je v tomto trochu jiný. Používám hračky i pamlsky, hračky pro trénink jsou jiné než ty doma, pamlsky také. Každá odměna má pro psa svou určitou hodnotu, takže když psa učím nové nebo těžší věci, při zdárném provedení určitě dostane odměnu vyšší hodnoty, než při standardních věcech. Také za určité prvky na parkúru, třeba za zdárné překonání zóny, chválím či odměňuji v průběhu tréninku hned, nebo po další překonané překážce, ne až po doběhu celé tratě. Tam občas dojde ke komické situaci, protože třeba Jasmínka má jako vyšší hodnotu míček, je aportér a moc ráda se přetahuje, takže když za hezky provedenou kladinu vyndám pamlsek, kouká na mě, co je to za blbost, když má dostat míček a přetahování. Izinka naopak za správně provedenou kladinu má dostat pamlsek a až na konci tréninku hračku, aby si volně poběhala a vyblbla se. Garpík to má podle toho, jak dlouhý je trénink, takže u něj zpočátku míček, později pamlsek. Naštěstí jsou mí psi velkorysí, a když se spletu, jen kouknou a čekají, až vyndám tu správnou odměnu. Ve výsledku mají všichni radost ze společné aktivity a učení se.

Doma na poličce máte řadu pohárů z nejrůznějších závodů agility u nás i v zahraničí. Které trofeje si nejvíce ceníte a proč?

Nejcennější jsou pro mne chvíle na parkúru, kdy jsme jedna duše a pracujeme v telepatickém propojení. Je pravdou, že různé trofeje toto vlastně zhmotňují a jsou tak připomínkou několika okamžiků. Za těmi okamžiky jsou ovšem roky dřiny především sama na sobě, odvaha začít běhat jinak a učit se stále nové věci a prvky vedení. Největší emoce jsou spojeny s poháry z Mistrovství republiky a také s kokardou z Mistrovství světa, kde naše družstvo obsadilo třetí místo v běhu agility kategorie small a čtvrté místo v součtu s během jumpingovým a s Jasmínkou jsme k těmto výsledkům přispěly čistými výkony na obou parkúrech.

Vzpomněla byste si na nějaký třeba i vtipný zážitek nebo moment, který vás na parkúru agility opravdu „dostal“? Nebo kdy vám vaši psi pořádně „zatopili“?

Psi mě obvykle spíše podrží, hlavně když už jsou zkušení a zafunguje takové to telepatické spojení. To mívám nejčastěji s Jasmínkou, jsou běhy, kdy jsme jedna duše. Orinek byl trochu svéhlavička, navíc začínal běhat agility v době, kdy se spousta věcí neučila, třeba taková skokovka okolo (pes oběhne bočnici a skočí překážku směrem k psovodovi). Novinky vstřebával, ale byly chvíle, kdy si o nich myslel svoje. Doteď si já i dost lidí pamatuje zkoušku A3, která se konala ve Větřkovicích na Vítkovsku. Dvě skočky rovně, třetí okolo, odložím psa na startu, dám si náskok, to přeci nemůže nejít. Orinek doběhl až k ruce, která ho měla poslat za bočnici a místo toho, aby se k pohybu přidal, na poslední chvíli cuknul a za zády mi skočil skočku z přední strany. Krve by se ve mně nedořezal, protože to bylo opravdu jeho ego, které mi dalo najevo, co si o tom myslí. Tož jsem milého Orinka popadla do náruče a rudá vzteky odnesla z parkúru. Potřebovala jsem mu dát jasně najevo, že takto ne. Vzhledem k barvě mého obličeje celý plac i rozhodčí koukali, co bude dál. Orinka jsem v klidu posadila na klec, ve které pejsci na závodech odpočívají, vzala do ruky párek, který měl za práci na parkúru dostat, a celý si ho nacpala do pusy. Nevěřil svým očím. Pak jsem ho zavřela do klece a šla to někam za roh plivat, protože párek po okousání z předchozích běhů až tak chutný nebyl. Doteď se tomu občas smějeme.

Ruku v ruce s vrcholovým sportem jde i nutnost kvalitní výživy. Jak své pejsky tedy krmíte a osvědčilo se vám třeba i používání některých doplňků stravy?

Z „provozních“ důvodů častého cestování krmím granulemi, nedávno jsem ovšem přešla na granule lisované za studena, které se co nejvíce podobají přirozené stravě psa, tedy masu. Při tréninku používám jako pamlsky sušené maso nebo doma pečené sušenky z jater a ovesných vloček. Příležitostně si pochutnají na hovězím vývaru s kousky zeleniny, především pro doplnění tekutin. Sezónně pejskům podávám sirup s kloubní výživou a boswelií.

Je podle vás vhodná nějaká fyzioterapie nebo rozcvičování před nebo po závodech, poradila byste našim čtenářům? 

Určitě je nutno psa na sportovní výkon připravit. Rozchodit, rozehřát, protáhnout, existují jednoduché protahovací cviky na páteř a nohy, případně lehce promasírovat kloubní spojení. Protahování známe aktivní a pasivní. Na závodech a před startem já sama použiji pouze aktivní, tedy psům pouze naznačuji pohyb rukou ale samotný tah páteře či nohy je na nich, doma v klidu použiji klidně i pasivní, kdy protahuji sama rukou. Když jsou psi v klidu, poznám, kam až je to příjemné, na závodech, když se těší na start, by nemuseli dát najevo, kdy už je toho dost. Samozřejmostí je rozchození před startem a vychození po doběhu. Fyzioterapie jako masáže, Dornova metoda apod. jsou vhodným doplňkem a prevencí, samozřejmě je třeba je do programu zařadit tak, aby to nebylo spíše na škodu, protože například po ošetření Dornovou metodou je nutno pár dní trénink i větší pohybovou aktivitu vynechat. Pro udržení kondice a také svalstva je vhodné, zvláště v době, kdy počasí nepřeje dlouhým pobytům venku, posilovat hlubové svastvo na balančních pomůckách.

A co když třeba zájemce o štěně prostě žádné psí sporty neplánuje a chce si pořídit „jen“ parťáka do rodiny a na procházky? Může být malý pudlík i u takových majitelů naprosto spokojený nebo nutně potřebuje více zaměstnat?

Spokojený určitě být může, záleží i na konkrétním štěněti a jeho založení, zda je to vyloženě pracant a bez pravidelných tréninků nějakého sportu bude mít velké přebytky nevybité energie, nebo stačí pořádné procházky, hračky, aportování apod. Já mám v podstatě pracovní linii, moji psi mají rádi dynamické aktivity, kde musí přemýšlet a zároveň běžet, neskutečně je to baví a tak nějak si je nedokážu představit, že by chodili jen na procházky. Moc dobře to poznám v zimě, kdy jednak dávám pauzu od tréninků a za druhé není tolik příležitostí s ohledem na počasí. Mají doslova přebité baterky. Na druhou stranu pudl je velmi přizpůsobivý, takže pokud se dost vylítá venku, pohraje si doma a k tomu se bude učit nějaké cviky, aby zaměstnal hlavičku, spokojený určitě bude. Hlavně potřebuje pozornost člověka a žít s ním, ne být někde odstrčený venku nebo v kotci. Nakonec opuštěný kdesi na zahradě by neměl žít žádný pes, je to smečkové zvíře.

Našlo by se něco, co by dle vašeho názoru bylo potřeba v českém chovu ještě vylepšit?

V současnosti si stále více lidí uvědomuje, že pudl je skvělý společník a sporťák, tedy jich je opět na různých kynologických závodech vidět více. Co by se dalo vylepšit z mého pohledu je to, aby i sporťáci zkusili nějakou výstavu, bonitaci. Chov plemene a sport je s fenou podstatně těžší, takže tam chápu, že ne každý se do toho chce pustit, i já mám vždy dilema zda štěňata nebo agility. Přeci jen pauza je pak značná, je potřeba dát feně čas na návrat do formy a nic neuspěchat. Ovšem u psů je to podstatně jednodušší a je škoda, že je pak výběr psa pro krytí chudší o pracovní představitele plemene.

A co byste plemeni popřála do dalších let?

Aby stále více lidí vědělo, že pudl není nějaký nalakovaný gaučák, ale velmi milý, chytrý, společenský a především sportovní pes.

Děkuji za překrásný rozhovor.

Foto: archiv Jany Šedivé, Hana Kuncová, Ivana Vranová, Marek Beneš, Ivana Kuglerová

http://www.agility-poodles.com/