Ty půvabné něžné oči, vysmátý úsměv, hrdý postoj…

Už se nemůžete dočkat, až se dozvíte něco dalšího o samojedech? A také se vám moc líbil úvodní portrét tohoto plemene? Pak vás jistě potěší, že jsme jako první oslovili jeho autorku. A bude opravdu co číst!

Marcela Luxová je dlouholetou chovatelkou samojedů, vlastní chovatelskou stanici Orleansnow a řadu let také působí ve funkci poradce chovu v Klubu severských psů. Co je ale tím úplně nejhlavnějším? Miluje tyto nádherné bílé chlupaté „koule“ a to doslova dýchá z každého jejího slova, z každého řádku… O tom musel každého jistě přesvědčit i portrét plemene, který pro náš magazín s láskou napsala. A co ji k těmto psům vlastně přivedlo, jak se s nimi žije a jak je na tom současný chov u nás už nám určitě poví ona sama…

Asi pro jeho nenáročnost proti ostatním severským plemenům, které jsme vlastnili. Původně jsme měli takový azyl aljašských malamutů, kteří mě osobně dali hodně – myšleno jako hodně poznatků a ponaučení, jak se stát vůdcem smečky. K nim přišla i bílá samojedí kulička, kterou já jsem osobně poznala v jejím půlroce, to bylo moje první setkání se samojedem. A také fenka gronského psa…

Ostatní plemena mě tedy naučila základům výcviku a výchovy psů a u samojedů jsem pak poznala jejich křehkost oproti ostatním. Navíc je to plemeno, které se vzájemně snese i ve větší skupince různých věkových kategorií. Z tohoto důvodu jsem k nim tíhla více a pro mě jako ženu, později i matku, která zůstala sama, byla volba jasná.

Určitě mohla. Vystihuje to opravdu jeho samého. To, že je to KRÁSNÝ jedinec, vidí každý. Ale bez legrace, i laici, kteří vás potkají či lidé, kteří jsou kynologií zasvěcení, vám ho vždy pochválí, že je to opravdu krásné zvíře… Ta ALE, která u toho zpravidla nechávají, tu asi psát nebudu (ta práce s tou srstí). To, že je i OSTRAŽITÝ, poznal už asi každý majitel. Ti, kteří mají zahradu, vědí, že hlídá a uvítá každou návštěvu nevyjímaje všeho, co ani zvané není a naruší to jeho teritorium. Ostražití jsou i při procházkách, kdy na loukách svými výskoky vzhůru s pádem nosu do díry loví myšky. Přeci jen se jejich původní pud nevytratil… SÍLA, se kterou den co den tráví s vysmátým úsměvem po našem boku a dělá nám tu nejbáječnější společnost. Občas k tomu má u tlapek chycenou myš, rozkousané boty, sundané prádlo ze šňůry, rozpletené pletivo a vymydlený kurník u sousedů, vytahanou zeleninu či kytky ze záhonku, sežranou úrodu ve skleníku, který jste nechali větrat, a mnoho dalšího… S takovou silou a především ČILOSTÍ oni pracují… Neúnavně každý den. Nejvíce je to baví tak do dvou let a to už přemýšlíte, jestli je vystřelíte na Mars, anebo snad konečně pochopí to, co si myslíte, že mu vkládáte do hlavy takovou dobu, zatímco on to chápe jako legrační hudrání a zábavu. DŮSTOJNÝ a PŮVABNÝ už pak asi navazuje na to, s jakou elegancí vše vykoná a důstojně se k tomu i hlásí. Někdy bych teda řekla a možná poupravila znění na to, že jsou to provinilci, kteří na sebe prásknou i to, co sami neudělali! Ale uznejte… Ty půvabné něžné oči, vysmátý úsměv, hrdý postoj… Nejde to prostě nazvat jinak…

V současné době máme šest samojedů, kteří s námi doma žijí. Nejstarší devítiletá Joyce, šestiletý jediný pes Hardy, pětiletá Phoebe, jedna z mých nejúspěšnějších fen, Barbie bude mít čtyři roky a pak nejmladší „kočky“ Zoe (čtrnáct měsíců) a Charleen bude v polovině června jeden rok. Loni jsme k nám na čas přibrali i Pepinu. Tu jsme si vzali zpět od původních majitelů, kteří se z důvodu přestěhování do města a menšího prostoru rozhodli nabídnout ji do jiné rodiny. Pepina však vzhledem k věku do naší smečky bohužel nezapadla a tak jsme jí našli báječnou rodinu, kde jsou všichni spokojení. Mám ještě ve spoluvlastnictví Phoebe2, jak ji nazval náš malý syn. Ta bude mít v září dva roky.

Musím říct, že doposud se mi naši pejsci, tedy holky snášely vždy dobře. Je pravdou, že v období hárání a jejich výkyvů nálad je to obtížnější, ale vždy se to zvládlo.

Já praktikuji procházky se psy na vodítku. Nabádám k tomu i nové majitele. Používám Flexi vodítka i klasická a u těch, o kterých vím, že poslechnou, si je dovolím pustit. Někdy pouštím všechny, když vím, že jsme na skutečně bezpečném místě, kde nás nepotká žádný automobil nebo vlak. Ať jsou to procházky nebo i u kola, vždy jsem obezřetná, lidí s pejsky chodí hodně a ne každému je setkání se psíky příjemné, takže je odvolávám k sobě, připínám a opět pouštím. No, nejhorší scénář je pak prchající zajíc!!! To víte, pro ně je to obrovská legrace a zábava. To pak skutečně ani jeden neslyší a nevnímá. V tu chvíli se modlím, aby moje hlasivky měly ten nejvyšší ton, zajíc se co nejrychleji schoval nebo zmizel a oni uslyšeli moje volání. Poté si pár dní vždy odpouštím je pouštět. Jen jednotlivě. Vím ale, že někteří jsou šikovní a vydrží, nutné je však, aby zajíce viděl majitel dříve než pes. Nemyslím si, že jde u nich až tak o lovení jako spíše o zvědavost, ale to je možná tím, že jim každý zatím utekl.

Samojedí jedináčci bývají obvyklou součástí mnoha rodin. Samojed bere svoji rodinu jako smečku a je s ní spokojený. Hodně se jim přizpůsobí. V tom je velmi adaptabilní, skutečně. Pokud je člověk aktivní, běhá s ním, naučí si ho pravidelnému pohybu a běhání, zpravidla to pak vyžaduje i nadále a je rád. Pokud jde o klasickou rodinu s dětmi, kde všichni pracují, chodí na procházky, pejskovi postačí i tato aktivita. Ideální délka neexistuje. Je dobré to odmalinka u svého svěřence vypozorovat, adaptovat se i jeho potřebám a síle, kterou má. Jsou jedinci, kteří jsou živější a opravdu vyžadují pohyb, vyblbnutí a pozornost. Pro ně je to zábava a mnohdy i relax, ale hlavně jde o to souznění mezi vámi. Vaše blízkost je pro něj tím hlavním kritériem.

Samojed má srst samočistící, jeho podsada je dutá. Přirozeně se mastí. To vše je normální a zcela běžné. Pro ty, kteří nemají potřebu mít v postýlce nadýchaný obláček, stačí opravdu samojeda pravidelně vyfoukat, vykartáčovat, omývat jen opravdu v nejnutnějších případech. Jejich navlhlá srst po dešti uschne, kapky a mokro ulpívají na povrchu a na větru přirozeně oschnou. Bláto postupně zaschne a opadá.  Na druhou stranu ti, kteří skutečně toto měli, dělali a i přesto byla srst suchá, lámala se, hledali jiné možnosti a to samé i „výstaváci“. Samojed je skutečně každý velmi individuální a specifický. Fenky mají tu srst obvykle kratší a jemnější než samci, ale schválně píšu „obvykle“. Najdou si i takové, které ji mají přirozeně tvrdou – původní. U samců je ta srst skutečně tvrdší, především pesíky, o kterých se tu bavíme, jsou u nich výraznější na hlavě, kde jim tvoří hřívu, ocas a zadní nohy. Ty nemají až tak dlouhou srst, jako spíše jsou namáhané od jejich ležení. Doporučuji častější koupání proto, aby si i samojed odmalinka zvykal nejen na hřeben a fén, ale i na vodu a jejich údržbu koupáním. Pokud já osobně vidím, že po týdnu mezi výstavami je ten můj samojed čistý, vezmu fén, profoukám na sucho za studena, poté aplikuji buď vodu s nějakým balzámem, bezoplachový šampon, nebo prostě cokoliv, co jeho srst vyžaduje. Je to vždy o dané situaci u daného jedince. Ale toto se člověk učí léty praxe. Existují ale i tací majitelé, kteří opravdu po pravidelném koupání u svých pejsků zažili jejich „oživení“ a byli vděční za to, že se k tomu překonali. Sami pak uznali, že to měli udělat už dřív. Srst se viditelně zlepšila, na omak rovněž a doba údržby se zkrátila o polovinu. Pokud je vlas silný a dobře se o něj staráte, nepustí do sebe zbytečné množství vody, nečistoty ulpívají na povrchu a při koupání smyjete opravdu jen tu špínu a vlas opečujete dalším prostředkem.

Nicméně shrnu raději ještě jednou, že každý samojed je individuální stejně jako jeho srst, ať už kvalita či zbarvení a je nutné k tomu při údržbě tak i přistupovat. Pokud si někdo neví rady, obracejte se na svého chovatele, na profi kosmetické salony nebo na lidi, kterým důvěřujete. Ne vždy to musí vyjít napoprvé a musí se zkoušet, co je pro daného jedince vyhovující.

V dnešní době je na trhu skutečně široká škála krmiv pro pejsky. Od granulí až po BARF. Nejsem vyloženě typ, co by striktně preferoval jen jednu značku a druh. Mám však jisté zásady a podmínky. Pokud někdo chce barfovat anebo jejich pejsek nesnáší granulky, nejsem určitě proti BARF. Je však pro laiky složitý a je nutné se tomu naučit a obracet se vždy na někoho, kdo tomu rozumí. Granulované krmivo je proti tomu jednodušší, avšak i tady je nutné začátečníkům vysvětlit rozdíl mezi granulemi a granulemi. Já používám granule od více značek, které našim pejskům chutnají a vyhovují. Zpravidla „jedeme“ na Sam´s Field od JK Animals. Štěňátka a březí holky máme na granulkách Farmina, mléko pak jedině od Royal Canin. Občas přidáváme Yoggies, masíčko od Vetamixu, anebo prostě jen koupíme krůtí skelety, vepřové nožky, které jsou pro ně výbornou pochoutkou, zábavou a zpestřením. V zimě, kdy jsou mrazivá období, jim vaříme masíčko a děláme vývary, aby se dostatečně napili a udrželi v sobě tekutiny.

No, tady to vezmu pěkně od začátku. Svoji funkci PCH v Klubu severských psů (KSP) jsem převzala v roce 2003, kdy jsem byla zapáleným a nadšeným začátečníkem, který se velmi zajímal o vše kolem samojedů. Tehdy ve funkci nebyl člověk, který by samojedy choval a tak trošičku si mě přednachystal pro to, abych tuto funkci převzala. Měla jsem enormní zájem o propagaci a rozvoj plemene… Z funkce jsem pak v roce 2012 odstoupila na vlastní žádost, kdy vztahy a spolupráce v KSP byly katastrofální a klub téměř upadl do záhuby. V roce 2015 mi pak volala moje dlouholetá přítelkyně od aljašských malamutů a požádala mě, abych opět kandidovala do dalších voleb, abychom KSP opět postavili na nohy. Řeknu vám, že jsem nechtěla, fakt už ne. Nicméně po nátlaku a podpory z více stran jsem nakonec znovu kandidovala na PCH. Víte, ona je to funkce právě v mnoha ohledech nevděčná, ale člověk to musí dělat rád, rád pro to plemeno, i když každému se zavděčit nedá. Ale to už k životu patří.

V současnosti je chov v ČR na velmi dobré úrovni. A mohou za to právě chovatelé, kteří byli ochotní importovat či jezdit nemalé vzdálenosti na krytí do zahraničí. Z těchto jedinců se zde rozšiřovala poměrně pestrá chovatelská základna a díky ochotě majitelů a pomoci jejich chovatelů zde máme mnoho plemeníků pro chov a rovněž hodně fen pro reprodukci nových štěňat. V době, kdy jsem začínala prvně u KSP, jsme jeden o druhém moc nevěděli, znali jsme se jen z výstav nebo z klubových akcí, korespondence či hovorů. V dnešní době IT je to někde úplně jinde a možností je nespočet.

Za ta léta se začalo u samojedů se zdravotním vyšetřováním DKK, vyšetření očí, postupně dobrovolně vyšetřením zbylého pohybového aparátu a vyšetřením srdce. Genetická vyšetření jsou teprve v rozběhu, nicméně nynější XL-PRA a DNA profil nám v mnohém pomohou… U DNA profilu bych právě ráda vyzdvihla jeho pozitivum. Pro mnohé je to jen kombinace čísel, ale pro genetické Ing., kteří vám vysvětlí jeho smysl, to nesmyslem není a budu moc ráda, až si to chovatelé rovněž vyslechnou.

Zlepšovat je stále něco. Mnoho chovatelů se snaží v chovu zlepšit jistou věc, anebo ji naopak potlačit, ale zapomíná se na psa jako na celek. Toto je podle mne důležité, aby se naučili vnímat zvíře celkově, nejen pro určitý znak. A rovněž se nedívat jen na jednu generaci, ale nahlížet i do hloubky. Tyto poznatky předávám těm, kteří chtějí naslouchat a žádají radu. Respektive říkám jim svůj pohled na věc, a jak k němu přistupuji já a je jen na každém z nich, jak to celé pojmou oni.

Netuším, jak je tomu v tomto ohledu u ostatních plemen, vím ale, že některým se musí při krytí pomáhat… U samíků je to věcí přirozenou. Jsou jedinci, kteří to mají v malíčku hned, jiní samci na to musí přijít sami, jak se tzv. na lopatě sedí. Pomáhá se zpravidla výškově rozdílného páru, ale není to pravidlem. Zaznamenala jsem i případ, kdy se feny stahují tak, že psí pyj nemůže proniknout dovnitř a pak se nastalá situace řeší s pomocí veterinářů. Avšak toto jsou ojedinělé výjimky. Zabřeznutí je cca z osmdesáti až devadesáti procent úspěšné. Porody bývají bez komplikací nebo jen protahované u starších fen. Je to ale podle mého názoru vždy o kondici dané matky. Zpravidla čím starší matka nebo čím vícekrát rodí, tím bývají porodní hmotnosti štěňat menší. Váha štěňat se pohybuje do 0,5 kg (průměr 300 – 400 g). Feny si obvykle poradí s průběhem porodu i se štěňaty samy. Moje poslední fenka mě dokonce náznakem kousnutí upozornila, že je to její záležitost a že jí tam nemám hrabat, takže jsem se jen dívala, eventuálně pomohla už s narozenými miminky. O miminka se starají bez potíží a vzorně, samozřejmě i zde se můžou vyskytnout výjimky, a o to složitější to pak daný chovatel má. Kojí zpravidla po celou dobu, než odcházejí do nových domovů, příkrmy se dávají podle kondice feny a četnosti vrhu od druhého až třetího týdne věku.

Co se týká produkce bez PP, ani samojedům se toto nevyhýbá, bohužel. Avšak za posledních deset let bych řekla, že se to minimalizovalo. Několik málo chovatelů či majitelů se zapojilo do „boje“ proti tomu osvětou a vysvětlením, proč si nemají zájemci tato štěňátka kupovat. Nyní se sem tam čas od času vyskytne i dotaz na štěně jen tak na gauč, avšak je jich oproti minulosti opravdu minimum. Snažili jsme se jim vysvětlit, že ze štěněte opravdu mnohdy nevyroste to, co zájemci původně chtěli a zdravotní stav u jedinců produkovaných v množírnách se podepíše na jejich kvalitě života. Své takto „ušetřené“ peníze za koupi takového štěněte pak lidé obratem vyhodí u veterináře!!! Dalším plusem je i fakt, že zakazujeme novým majitelům, kteří si samojedy kupují, produkci štěňat bez PP. Vysvětlujeme jim důsledky a nabádáme je radou, jak postupovat, pokud by se rozhodli mít jednou krycího pejska nebo odchovávat štěňátka.

Pokud se vyskytne nějaký samojed v útulku, snažíme se jej co nejdříve umístit do nějaké rodiny. Tedy ať se jedná o jedince s PP nebo bez PP. Jedinci s PP se ve většině případů vrací k chovateli a ten se jim pak za pomoci ostatních a prostřednictvím sociálních sítí či webů snaží najít nový vhodný domov.

Mým milovaným chlupáčkům přeji co nejdelší spokojený život u jejich páníčků. Majitelům mých dětiček jak pevné zdraví pro ně samotné, tak i jejich čtyřnohým svěřencům a především radost ze vzájemné společnosti a soužití s nimi. Vychutnejte si každý den, jako by to byl ten poslední, protože nikdo nevíme, jak dlouhý život nás čeká a je třeba si ho užívat naplno. Chovatelům ať se daří tak, jak si přejí, plní se jim přání a vize a berou si ze svých menších či větších neúspěchů i něco pozitivního. Zvedněte hlavu a jděte dál! Buďte k sobě milí a přátelští a nezapomínejte na to, že nás všechny pojí to jediné, a to LÁSKA K SAMOJEDŮM!

Moc vám děkuji za rozhovor opravdu od srdce.

Foto: archiv Marcely Luxové, Eva Černohubová

http://www.orleansnow.cz/