Už jsem se na to utrpení a bezpráví nemohla dívat!

Myslíte si, že andělé neexistují? Opak je pravdou! A určitě vás o tom přesvědčí i následující rozhovor s jedním z nich. Odvaha, láska, odhodlání a neskutečná síla jít si za svým snem, který pomohl a stále pomáhá týraným a starým psům, to je totiž něco, co se fakt počítá...

Psy mám doma prakticky celý život, a tak jsem se již s mnohými z nich musela bohužel rozloučit. Ochody to byly těžké a nerada na ty chvíle vzpomínám. Paní Iva Volková se však nemohla dále dívat na to, co jsou někteří lidé schopni psům udělat a tak se ROZHODLA!!! Založila dočasný domov pro staré a týrané psy. Pomáhá jim, byť v mnoha případech jen na chviličku, vidět život hezčí a věřit, že i my lidé umíme milovat! Ona se však musí vypořádat s odchody za Duhový most, které nejsou snadné…

Ivo, vy jste zakladatelka sdružení RAFAEL – Prvního dočasného domova pro týrané psy. Kdy a jak se vám v hlavě zrodil takový nápad?

Je to dlouhá historie. Na to by tento článek asi nestačil. Tak jenom krátce. Vždy jsem chtěla pomáhat psům, já jsem propadla jejich kouzlu. Už jsem se nemohla dívat na utrpení a bezpráví, které se pejskům dějí. Před pěti lety jsem byla na operaci rakoviny prsu a v té chvíli jsem už věděla, že pokud to přežiji, tak založím organizaci na pomoc týraným psům. A povedlo se. Za necelé tři měsíce po zákroku byla obecně prospěšná společnost RAFAEL založena.

S týranými a starými pejsky je velmi mnoho práce a vše bývá většinou daleko složitější než se psy mladými. Najít pro ně nový domov nejde určitě úplně snadno, jak postupujete vy?

Ano, se staroušky je veliká práce. Počůrávají se, kálí pod sebe i několikrát denně, musím jim umýt zadečky, vydrhnout pokojíčky, dát čisté povlečení, musí dostávat léky. Jsou to pejsci, kteří celý život trpěli. Některé musím i nosit v náručí, sami už netrefí do svého pokojíčku. Tyto dědulky už u sebe nechávám jen na dožití, mají tady své kamarády, jsem celý den s nimi, a oni jsou u mne šťastní.  A v čase jejich odchodu za duhový most je držím v náručí. Vlastně je to paliativní péče.  Oni odchází s pocitem, že všichni lidé nejsou tak zlí. Poznají lásku, něhu, pohlazení a dobrou baštu. I když třeba jenom na krátkou dobu, ale stojí to za to. Oni si to tady užívají a v jejich očích vidím neskutečnou vděčnost a lásku. A za ten jejich pohled ta dřina prostě stojí. Mladým pejskům pak hledám nové rodiny.

Kapacita vašeho zařízení čítá maximálně deset míst, co se stane v případě, máte-li obsazeno a nějaké další zvíře potřebuje vaši pomoc? 

Tento rok se mi podařilo vybudovat další tři místa. A hned byla obsazená. Ale také musím brát zřetel na to, co jsem schopná zvládnout. Dostávají se ke mně jedinci už skoro na hraně smrti, je s nimi mnoho práce. Musí se léčit rány, převazovat, vařit různé diety. A jsem tu sama, a víc pejsků už bych nezvládla. Denně musím žádosti o pomoc odmítat. Jedná se většinou o pejsky, kterým zemřel majitel a oni nemají kam jít. Těm pomoci nedokážu. Naše zařízení je určeno pouze pro akutní případy, a vždy pro ně jedno místo musím mít.

Fungujete od roku 2013 a rukama vám prošlo již mnoho psů a jejich osudů. Který vám nejvíce utkvěl v paměti?

To je velice těžká otázka. V mém srdci zůstávají všichni. Ale zmíním dva z nich. Rotvajler Samuel, dědoušek, který byl vyhozen v Novohradských horách, měl řezné rány po těle, popálené packy od cigarety, byl podvyživený a naprosto psychicky na dně.  Vážil pouhých 25 kg, později jsme ho dostali na 49 kg.  Zvládli jsme to spolu. Byl u mne jeden a půl roku, tento čas prožil v naprosté pohodě, byl velice šťastný, obklopený kamarády. Zemřel mi v náručí na selhání orgánů. Pak vzpomínám na mladičkou fenečku německého ovčáka Shadow. Té majitel usekl lopatou patní kloub a nechal ji přivázanou týden bez ošetření na přímém slunci bez jídla a vody. Ta přijela za minutu dvanáct. Tělo už bylo zasaženo sepsí. Z paty jí čouhaly rozdrcené kosti, rána už byla plná červů. Prošla velice náročnou operací, několikaměsíční léčbou a rehabilitací. Do konce života bude bohužel zmrzačená. Ale teď po dvou letech jsem jí našla fantastickou rodinu, kde bude milována. V neděli 8. července odjela domů. Dědoušek Samuel, když se tenkrát vrátila z kliniky po operaci, ji hlídal jako oko v hlavě, byl to její bodyguard.  Naprosto ji miloval. Bohužel se jejího štěstí nedočkal.

Na svých stránkách zmiňujete „ekologické boudičky“, můžete našim čtenářům přiblížit, o co přesně se jedná a také proč tolik dbáte právě na tento aspekt?

Tyto boudičky, já jim říkám pokojíčky, jsou vyrobeny z tvrzeného polystyrenu. Jsou 2 x 2 x 2 metry velké.  Každý pokojíček má své okno, východ do výběhu, infrapanel na topení v zimě a také svůj termostat na regulaci teploty. Zde se hlavně jedná o to, že jsou naprosto vyhovující, co se týče hygieny. Jezdí mi sem pejsci s různými přenosnými nemocemi, mají svrab, plísně apod. tyto prostory jsou ale stoprocentně hygienické, snadno omyvatelné a nedrží se v nich žádní parazité. A hlavně nádherně zapadají do přírody, kterou jsme zde obklopeni. Šlo mi o to, aby nenarušovaly ráz krajiny. A to se povedlo. Celý areál je zbudován ze dřeva. Na zahradě jsem nechala vysázet vzrostlé lesní stromy. Jednou budou žít pejsci v lese.

Píšete, že používáte „speciální osvědčené fyzioterapeutické a psychoterapeutické procedury“, mohla byste nás s nimi blíže seznámit?

Pejskům, kteří mají potíže s pohybovým ústrojím, provádím rehabilitaci, používám magnetoterapii, ekektropunkturu, laserovou lampu a mám k dispozici i běhací pás. Dělám jim rehabilitační a uklidňující masáže, masáže teplými lávovými kameny a různá cvičení. Míchám také Bachovy květové esence na psychické potíže. Pejsci k nám jezdí nejenom špatní fyzicky, ale také psychicky. Masáže s nimi dělají divy. Dále u mne dostávají homeopatika. Snažíme se s naším veterinárním lékařem o přírodní a alternativní léčbu. I když té chemii se také v některých případech zcela nevyhneme.

Musím říci, že mě opravdu mile překvapilo zázemí pro pejsky. Jistě nebylo a není jednoduché to vše financovat, jak to zvládáte? 

Hned ze začátku se mi podařilo sehnat velikého sponzora, který nám zaplatil deset vyhřívaných pokojíčků. Dále mám povolenou veřejnou sbírku a transparentní účet, kam lidé posílají peníze. Naštěstí je stále pořád dost těch, kterým není lhostejný osud týraných zvířat. Z této sbírky hradím veškerý provoz. Každý rok předkládám všechny své účty ke kontrole krajskému úřadu.

Kdo vám pomáhá s péčí o zachráněné pejsky?

Jsem na veškerý provoz sama, pouze mi sem dvakrát týdně jezdí jeden manželský pár, který několik pejsků venčí. Jinak dobrovolníků je strašně málo. Občas někdo přijede pomoci vyvenčit, ale to je jenom nárazově. Stále hledám parťačku, která by mi s provozem a péčí o pejsky pomohla. Jenom musím podotknout, že tady je veškerá činnost dobrovolná, žádné mzdy se vyplácet nemůžou. I já vše dělám bez nároku na honorář. Jsem tady tři sta šedesát pět dní v roce bez jediného dne volna.

Co na vaši činnost říká rodina?

Můj manžel mě naprosto podporuje a živí mě, bez jeho podpory a pomoci bych to nezvládla.  A dcera s přítelem mi přijedou pomoci s pracemi, na které sama nestačím.

V „normálních“ útulcích se často stává, že lidé osvojeného pejska po čase vrátí, jak jste na tom vy?

Ano, už se mi jich také několik vrátilo. Teď se mi to stalo po třech letech s adoptovanou Donou. Prostě to někdy nevyjde. Může se v té rodině i cokoliv stát. S tím se musí počítat a v adopční smlouvě mám podmínku, že se pes musí vrátit zpátky k nám. Pak mu hledám znovu nový domov.

Probíhají nějakým způsobem kontroly péče o psa u nového majitele?

Samozřejmě, že kontroly probíhají.  Pokud je pejsek v našem okolí, jezdím na ně sama. Pokud je to dál, tak tam posílám své přátele. Se všemi majiteli jsem celá léta ve spojení, posílají mi fotky, videa apod. I za mnou s pejsky jezdí. A to mám vždy velikou radost, když vidím, jak jsou konečně šťastní.

Připravujete ve své péči ještě nějaké změny a vylepšení nebo jste naprosto spokojená se stávajícím stavem?

Nyní je vše hotovo, už mě čekají jenom nějaké drobnější úpravy. Je to vše podle mých představ a naprosto vyhovující, hlavně pro pejsky. Letos už nic nového v plánu nemám.

Zajímala by mne ještě jedna věc. Pokud má kdokoliv podezření na týrání psů, jak se v takovém případě zachovat a kde nebo komu to lze ohlásit?

Při podezření na týrání se musí volat Policie ČR, nahlásit to na obecním, či městském úřadě a oznámit to písemně i na příslušnou veterinární správu. A hlavně se nenechat odbýt!

Asi budu znát vaši odpověď předem, přesto se však na závěr nemohu nezeptat, co byste obecně popřála všem psům?

Přeji si, aby všechny živé bytosti byly šťastné. Nejenom psi, ale i všechna hospodářská zvířata, která zažívají neskutečná utrpení.

Děkuji vám za rozhovor

Foto: archiv Rafael

“ Práce, kterou paní Iva odvádí je více než záslužná. Co myslíte? Chcete-li pomoci, pak jistě můžete. Jak se říká, každá koruna dobrá a pravidelná podpora útulku zajišťuje finanční stabilitu, nezávislost a akceschopnost. „

Číslo transparentního účtu: 2200502362/2010

Všechny výdaje a potřebné informace pak můžete sledovat na www.rafael-ops.cz.