V dogdancingu se nápaditosti meze nekladou!

Kavalír a dogdancing? Proč ne? Tento malý akční pejsek velmi rád spolupracuje s člověkem a učí se s nadšením i různé cviky a triky, a protože je také velmi žravý, je o motivaci postaráno! Nevěříte? Začtěte se tedy do následujícího moc pěkného rozhovoru!

Linda Víšková je moc šikovná juniorka, která se se svým černozlatým kavalírem věnuje především tanci se psem, doplňkově běhá agility a velmi ráda a hlavně dobře vystavuje nejen svého Figara, ale také psy svých kamarádů a známých. Společně jsme si tentokrát povídaly právě o dogdancingu…

Řekla bych, že ano, je. Kavalíři jsou skvělí – jsou hraví, jsou pro každou „srandu“ a jako každý jiný pes milují pamlsky. Také musím říct, že je velkou výhodou, a to obzvlášť v dogdancingu, že většinou neštěkají, což je velkým plusem na závodech.

Je těžké říct, co přesně konkrétního nás na dogdancingu baví, ale mě osobně asi nejvíce to, že v něm jde vymyslet prakticky cokoli. Nápaditosti se meze nekladou. Je na každém, jaké cviky svého psa naučí, jakou si vymyslí sestavu, jaké prvky do ní zapojí, jakou si zvolí hudbu…
A co má nejraději Figaro? Nejspíš ty momenty, kdy se učí nové cviky, protože má vždycky jiskru v očích, když si na to, co chci, „přijde sám“. A přesně tyhle chvíle mám ráda i já, protože je hezké vidět, že ho to baví.

Myslím si, že se stále snažíme posouvat dál a překonávat se. Snažím se s Figarem trénovat už i ty „těžší“ cviky, připravovat se na zkoušky vyššího stupně a celkově se zlepšovat, jak to asi bývá v každém sportu. Musím se přiznat, že za úspěch považuji i to, že mi Figaro sestavu na závodech/zkouškách odcvičí, že zvládne ty „úseky“, na kterých mi záleží, nebo i to, že ho to jednoduše baví.

Jsem pozitivní člověk, a tak si vážím všeho, čeho jsme dosáhli – ať už na závodech, či v tréninku. U neoficiálních závodů bych vypíchla 1. místo ve dvojicích s mou mladší sestrou Nelou a naším druhým kavalírem Melodym na závodech „O Velikonočního zajíčka“ a na „Vánočním dárku“.

Ze zkoušek a z oficiálních závodů (tzn. takových, kde pes musí cvičit bez pamlsků) jsem obzvlášť pyšná hned na několik věcí. Podařilo se nám složit zkoušku DWD2 na výborně a na MR juniorů v kategorii Freestyle jsme byli pátí a v kategorii Heelwork čtvrtí. Řekla bych, že jako dárek k Vánocům, jsme se umístili na 2. místě v kategorii Freestyle Beginners na „Adventní taneční revue“. Také jsem právě před chvilkou zjistila, že v žebříčku Dog Dancing clubu ČR za rok 2019 jsme se umístili na sdíleném 17. – 19. místě z přibližně sedmdesáti závodících týmů v kategorii Freestyle. Jsme spolu s bišonkem Lenky Křížové nejúspěšnějšími zástupci společenských plemen za loňský rok.

Pokud dobře počítám, tak díky těmto výsledkům a také díky našim bodům z agility jsme s Figarem v letošním roce splnili podmínky pro udělení titulu Sportovní šampion Cavalier King Charles Spaniel klubu Čech, Moravy a Slezska, což pro mě také znamená také hodně.

Určitě Freestyle, jelikož vím, že Figaro má raději „freestylové“ cviky, než ty cviky týkající se práce u nohy. Ale to, že je se mnou a pro mne schopen a ochoten Heelwork zacvičit je neuvěřitelným posunem – dříve mi to přišlo nepředstavitelné, ale už druhým rokem se sem tam pustíme i právě do Heelworku. Nicméně Figarovo nadšení je zde nesrovnatelné oproti Freestylu. Otočky, slalom, packy… To je prý ono!

Přiznám se, že jsem nad tím takhle asi nikdy nepřemýšlela. Nejsem si jistá, co přesně si představit pod pojmem „dogdancingový den“, ale na tomto sportu je prima, že lze trénovat téměř kdekoliv a kdykoli je na to čas a chuť. U nás dvou je to obvykle jen pár minut denně, protože toho mívám hodně do školy. Většinou se zaměřujeme na posilování nových cviků, ale pro zahřátí a odreagování je prokládám tím, co Figaro zná a co ho baví.

Vyloženě „trénink“ míváme jednou týdně v Psí akademii Dance and Jump, kde se nám věnuje naše báječná a trpělivá trenérka Petra Malá. Když to vyjde, snažíme se s ní jednou až dvakrát ročně vyrazit i na soustředění.

Nejsem rozhodčí, ale myslím si, že je to možné. Vím, že v bodovací listině na oficiálních závodech je kromě spousty dalších jiných věcí k hodnocení i kolonka týkající se „stupně obtížnosti vzhledem k plemeni“. Tím chci říct, že rozhodčí přihlížejí na to, že jde o kavalíra a většina ví, že například ve skocích se nemůže borderkám a jiným plemenům vzhledem ke stavbě těla rovnat a neočekávají to od něho. Mimochodem jedna z našich úspěšných závodnic a trenérek Vanda Gregorová dosáhla řady úspěchů s čivavami, tak proč by to nemělo jít i s kavalírem? 

Na oficiálních závodech kavalíři nejsou zatím příliš zastoupeným plemenem, ale myslím si, že v budoucnu přibydou – na neoficiálních závodech už teď potkáváme čím dál tím více týmů.

Můžu asi jenom hádat, protože znám jen některé a kdo ví, jestli třeba není nějaký další tým na druhé straně republiky. Když bych spočítala všechny, kdo mě napadají, bylo by to něco kolem deseti. Když jsem se ale podívala na statistiku plemen na zkouškách na stránkách Dog Dancing clubu ČR, ukazuje to celkem třicet dva jedinců. Sice to neznamená, že se všichni aktivně nyní dogdancingu věnují, ale mohlo by to znamenat i to, že se můžeme brzy těšit na nové závodníky. A mohlo by jich být i víc – téměř každý se svým kavalírem nějaké psí triky dělá a od nich je k dogdancingu už jen malý krůček – odhodlat se a spojit je do choreografie s hudbou.

Melodymu jsou nyní čtyři roky a jak už jsi řekla, je to náš mazlivý zrzek. Říkáme, že je to pes „na objednávku“, protože  Nelča si dlouho přála klidného ruby kavalíra a to i v konkrétním vrhu, kde byl nakonec právě on jediným ruby klukem.

Ve srovnání s Figarem je každý naprosto odlišný. Melodyho například baví výstavy, zatímco Figaro se raději věnuje něčemu „aktivnějšímu“. Melody je opatrný, do nových věcí jde pomaleji a potřebuje získat větší jistotu, zatímco Figaro se do všeho hrne většinou po hlavě a prostě mi asi věří, že to, co chci, dává smysl.

Co se dogdancingu týká, tak každému z nich sedí jiné tempo hudby – Melodymu i vzhledem k jeho povaze klidnější, pomalejší. Figaro je z hlediska cviků vynalézavější a dynamičtější, díky věku je už také ovladatelnější, ale např. v tzv. „drezážovém kroku“ je hvězdou právě Melody.

Pamatuji si, jaký byl první den, kdy jsme si Melodyho přivedli domů, Figaro byl překvapený, že ta návštěva neodchází… Ale od té doby jsou jeden za druhého rádi.  Kavalír je společenským plemenem a společnost lidí i dalších kavalírů vítá. Nikdy jsme nezažili, že by spolu kluci soupeřili, ani doma neznačkují, pokud otázka směřuje na to. V pohodě zvládáme i situace, kdy za jedním z nich přijede nevěsta – ne, že by druhý „nezáviděl“, ale žádné šarvátky to nezpůsobuje. Když jsme my, lidé, ve škole a v práci, oba spolu doma chrní, na tréninky také jezdí spolu, i když cvičí většinou každý zvlášť.  Jsou zkrátka zvyklí na obě dvě varianty.

Já sama bych se nejspíš jako první seznámila se svým pejskem a získala si jeho důvěru. Hrála bych si s ním, odměňovala ho pamlsky za to, že přiběhne na zavolání a další jednoduché úkony. Určitě bych začala základní poslušností – přivolání, „sedni“, „lehni“, a tak podobně. Pak bych teprve pokračovala na náročnější, těžší cviky – až na ně bude štěňátko psychicky i fyzicky připravené.

Ze začátku může stačit i dobrá „psí školka“, ale pokud se chcete věnovat dogdancingu závodně, určitě bych se obrátila na zkušené trenéry.  Přiznám se, že nechci úplně konkrétně jmenovat, protože by mě mrzelo, kdybych na někoho zapomněla. S jistotou ale vím, že téměř všude někoho najdete, stačí jen správně hledat. Řešením může být i občasný individuální trénink nebo soustředění – my začínali na lekcích jednou za měsíc – dva a v mezičase jsme měli „domácí úkoly“.

Asi jako je to všude jinde, majitelé by neměli chtít po malém štěněti nic náročného a přetěžovat ho, protože jeho klouby, kosti, svaly atd. se teprve dotvářejí.  Například s různými skoky, cviky na zadních a s prudkými otočkami je třeba počkat. Jinak kavalír není plemenem vhodným na chytání létajících předmětů – to se sice netýká úplně dogdancingu, ale raději by se měli vyhnout sportům jako jsou dogfrisbee nebo flyball, protože jejich tělesná stavba na to není uzpůsobená a jejich nos je příliš krátký. Mohli by si ublížit.

Řekla bych, že chybami se člověk učí. Takže ze všeho, co se nám kdy nepovedlo, jsem se snažila co nejvíce poučit a nedělat ty stejné chyby příště. Samozřejmě jako lidé mají své nálady, tak si myslím, že i psi mají své, tudíž i Figaro nemá vždycky chuť dělat všechno, co si já zrovna vymyslím. Když ale vytáhnu piškot, většinou to pak všechno jde.

Veselé momenty zažíváme každou chvilku. Asi každému se stalo, že „na ostro“ jeho pes dělal, že stokrát trénovaný cvik v životě neviděl a povelu nerozumí. Figaro je ale vynalézavý pes, tak si občas sám vymyslí a přidá něco obzvláště úsměvného. Poslední dobou se na tréninku nemůže dočkat, až přijde na řadu, a tak zkouší všechno možné, aby to čekání urychlil. Začne třeba potichu a nenápadně vrčet, takové to nedočkavé „paničko, já už chci cvičit“, přičemž se na mě upřeně svýma tmavýma očima dívá a vrtí ocáskem sem a tam. No kdo se na něj mohl zlobit, že?

Přeji všem majitelům kavalírů i jakýchkoli jiných plemen jen to nejlepší. Aby měli stále hezký vztah se svým čtyřnohým přítelem a aby spolu strávili každou volnou chvilku, kdykoli to jen jde. Těm, kteří se věnují nějakému sportu, nebo třeba chtějí začít, přeji mnoho úspěchů a samozřejmě i hodně trpělivosti, protože ta je třeba vždycky. A těším se někdy na viděnou třeba na nějakých závodech, či jiné akci.

Foto: archiv Lindy Víškové, Martina Irglová