Vakcinace psů – nutnost nebo přežitek?

Všimli jste si, že slovo očkování je stejně tak jako úkon samotný v poslední době velmi často zmiňované? Jak to tedy s očkováním je? Je opravdu třeba naše psy a kočky očkovat proti všemu, co trh s vakcinací nabízí? Pojďme se na to společně podívat...

Odpověď na úvodní otázku je z mého pohledu jednoznačná. I přes osobní niterní odpor k direktivním nařízením si dovolím proklamovat, že vakcinace psů (i lidí) byla, je a pravděpodobně ještě hodně dlouho bude zcela nezbytnou nutností.

V humánní medicíně se stává trendem pochybovat nad všemi zavedenými konvencemi a vakcinace (především malých dětí) se stala, dle mého názoru neprávem, trnem v oku nejedné maminky. Cílem vakcinace ať už dětí nebo štěňat není oslabit jejich nezralý organismus, ani způsobit retardaci ve vývoji či dokonce dětem autismus, nýbrž jen a pouze ochránit jedince i celou populaci před závažnými a mnohdy i smrtelnými chorobami.

Otázka by měla spíš znít, proti kterým nemocem je vakcinace skutečně nutná, v jaké frekvenci a pro jaké cílové skupiny psů.

I do tuzemské veterinární vakcinologie  pomalu pronikají trendy prosazované Světovou asociací veterinárních lékařů malých zvířat (WSAVA), které mají za cíl snížit frekvence očkování a přizpůsobit spektrum vakcinovaných nemocí každému konkrétnímu psovi „na míru“.

Mění se i zažité vakcinační schéma, kdy se první vakcinace (primovakcinace) posouvá u štěňat až do věku osmi až devíti týdnů. V případě nepříznivé nákazové situace v regionu je možno vakcinovat od šestého do sedmého týdne. Další revakcinace se provádí ještě dvakrát vždy po třech týdnech tak, aby poslední vakcinace štěněte proběhla ve stáří čtrnáct až šestnáct týdnů. Tato zpočátku zdánlivě frekventní revakcinace je nezbytná z toho důvodu, aby u všech štěňat v době, když již mají nízkou hladinu mateřských protilátek (přijatých mlezivem od matek), byl jejich imunitní systém schopen vytvořit si po vakcinaci protilátky vlastní. Další boosterová (posilovací) vakcinace se provádí po roce a dále je doporučeno proti základním nemocem prodloužit intervaly na každé tři roky. Proti nemocem, které nespadají do skupiny základních vakcinovaných onemocnění, bude však i nadále vakcinace potřeba každoroční.

Tato doporučení WSAVA jsou bohužel často v rozporu s údaji uvedenými výrobci vakcín v příbalovém letáku. Vakcinační schéma by podle nich mělo být zahájeno i ukončeno dříve a především je uváděna nutnost každoroční revakcinace. V tomto ohledu by mohlo dojít až k soudním sporům. Řešením ze strany veterináře je srozumitelně informovat majitele vakcinovaných psů o off – label použití (= použití léku, v tomto případě vakcíny, jiným způsobem, než jak je uvedeno v příbalovém letáku) a nechat si podepsat jejich souhlas s tímto postupem.

Kolik stojí vakcinace?

Majitelé psů by však i nadále měli své psy nechat každoročně vyšetřit veterinárním lékařem. Důkladné klinické vyšetření, ideálně i vyšetření moči a krve a především majitelem podané informace o aktuálním zdravotním stavu psa pomohou včas odhalit časté neduhy, jako jsou zubní kámen, parodontóza, tumory mléčné žlázy, nesestouplé varle u psů a řadu dalších. Čím dříve se tyto patologie odhalí, tím větší je naděje na úspěšnou léčbu. Co se týče finanční stránky vakcinace versus preventivní vyšetření, pak vakcinace vyjde majitele psů každoročně zhruba na 350 – 500 Kč dle výrobce vakcíny. V ceně vakcinace je zahrnuto celkové klinické vyšetření psa. Cenová relace klinického vyšetření samostatně provedeného se pohybuje cca od 150 do 300 Kč. Kompletní analýzu moči lze provést ve veterinární ordinaci během pár minut a cena se pohybuje kolem 100 – 200 Kč. Nejužitečnější, ale finančně náročnější (což je zde relativní), je kompletní vyšetření krve (= krevní obraz a biochemie), které stojí kolem 1000 Kč. Výsledky vyšetření jsou díky moderním veterinárním analyzátorům známy do dvaceti minut.  Minimálně klinické vyšetření nezatíží peněženku majitele psa více něž vlastní vakcinace a po domluvě s veterinářem se mohou provést další vyšetření. Není problém na žádost majitele provést i preventivní RTG snímkování či sono břicha.

Vakcinace nebo chcete-li očkování má za úkol zajistit vakcinovanému jedinci ochranu proti infekčním onemocněním. V biologii neplatí nic stoprocentně, tudíž ani vakcinace nemůže zaručit, že vakcinovaný pes danou infekcí neonemocní. V takovém případě by však vakcinace měla zajistit mírnější průběh onemocnění a nižší mortalitu (úmrtnost). Vakcinací však nechráníme jen svého psa. Pokud jsou majitelé psů v dané oblasti zodpovědní a mají tu možnost, zasazují se každým navakcinovaným psem o posílení tzv. kolektivní (stádové, skupinové) imunity. Dochází tak ke snižování počtu zvířat vnímavých k onemocnění a tím i k nižšímu riziku propuknutí nákazy. Nevakcinovat svého psa je tedy svým způsobem i trochu sobecké vůči okolí.

Virus psinky nelze vymýtit

Vakcinaci vděčíme mimo jiné i za fakt, že většina mladších veterinářů v naší zemi nikdy neviděla psinkové onemocnění v praxi. Přitom ještě v 90. letech minulého století psinka kosila celé vrhy štěňat, bez ohledu na jejich původ. Psinka byla naštěstí důslednou vakcinací utlumena. Pokud by se však nyní proti psince přestali psi  vakcinovat, měli bychom s ní brzy opět nemilou čest. Virus psinky (Morbillivirus) nelze nikdy vymýtit, nachází se u divoce žijících zvířat a od těch by se nevakcinovaná populace psů snadno nakazila. WSAVA řadí vakcinaci proti psince mezi základní (core) vakcinace a jednoznačně ji doporučuje.

Parvoviróza je dalším infekčním onemocněním, u kterého je vakcinace rovněž vždy doporučována (core). Parvovirózou nakažené štěně naopak bohužel během své praxe potká snad každý veterinář. Je to tím, že virus parvovirózy (psí parvovirus 1) je extrémně odolný a v prostředí vydrží virulentní (nákazy schopný) i více než rok. Přenos je možný nejen ze psa na psa, ale i kontaminovanými předměty. V teoretické rovině, pokud by majitel svého psa nenechal vakcinovat a držel ho jen na svém pozemku (což je samo o sobě smutné), může si i tak virus přinést domů třeba na botách. Parvoviróza se projevuje průjmy, které přechází v průjmy krvavé, zvracením a nechutenstvím. Nemocná štěňata se rychle dehydratují, slábnou a někdy i přes intenzivní péči hynou. Vakcinace chrání před onemocněním, případně snižuje úmrtnost.

Infekční zánět jater je v současnosti onemocnění veterinářům prakticky neznámé. Opět za to vděčíme vakcinaci, ve které by se mělo nadále pokračovat u všech psů. Virus (psí adenovirus 2) je rozšířen u volně žijících masožravců po celém světě, je opět velmi odolný a šíří se přímo i nepřímým kontaktem. WSAVA jednoznačně vakcinaci proti infekční hepatitidě doporučuje u všech psů (core).

Virus parainfluenzy, jeden z původců tzv. psincového kašle, je součástí většiny injekčních vakcín dostupných na českém trhu. Psincový kašel je velmi nakažlivým onemocněním horních dýchacích cest. Průběh může být mírný, ale i poměrně dramatický doprovázený teplotami s kašlem dráždivým tak, že psa provokuje až k dávení. Parainfluenza je řazena mezi vakcíny tzv. non – core, tedy ne pro všechny psy nezbytně nutné. Revakcinovat je potřeba po roce.

Proti psincovému kašli je možné vakcinovat i elegantní intranasální aplikací, což znamená podání vakcíny do nosní dírky. Tuto vakcínu, obsahující navíc i bakteriálního původce psincového kašle (Bordetella bronchiseptica), bych vřele doporučila všem psům, kteří se často pohybují ve větších psích kolektivech (školky, cvičiště, závody, výstavy, hony, dostihy, hotely). Ne vždy zabrání vakcinace propuknutí onemocnění, ale průběh bývá výrazně mírnější. Touto vakcínou je potřeba vakcinovat psa minimálně jedenkrát, lépe však alespoň dvakrát (i vícekrát) ročně.

Proti vzteklině (Lyssavirus) máme všichni chovatelé a majitelé psů v České republice povinnost vakcinovat ze zákona. Přes vzteklinu nejede vlak, nelze diskutovat. Vzteklina je tak nebezpečné a pro člověka skoro vždy smrtelné onemocnění, že se o jeho tlumení finančně zasadil i stát. Ještě donedávna prováděná plošná orální vakcinace lišek splnila svůj účel. Naše republika má to štěstí, že poslední případ vztekliny u lišky byl hlášen v roce 2002 a od roku 2004 jsme uznáni Mezinárodním úřadem pro nákazy zvířat za zemi prostou vztekliny. Takové štěstí ale nemělo třeba sousední Polsko a i přes všechna ochranná opatření se může teoreticky kdykoli stát, že polská liška, netopýr nebo jiný teplokrevný živočich nebude respektovat státní hranice a tuto smrtelnou nákazu nám opět připomene. Prvně se vakcinují štěňata ve věku od tří do šesti měsíců, poté po roce a dále lze vakcínami určitých výrobců revakcinovat až po třech letech. Pro vycestování do některých zemí je navíc potřeba nechat u psa stanovit hladinu protilátek proti vzteklině v krvi.

Leptospiróza je bakteriální onemocnění (Leptospira interrogans, mnoho sérovarů) přenášené především hlodavci, konkrétně jejich močí. Jedná se o zoonózu, tedy nemoc přenosnou ze zvířete na člověka. Velké riziko onemocnění je například v oblastech po záplavách nebo s velkým výskytem hlodavců. Leptospiróza je běžnou součástí polyvalentních (vícesložkových) vakcín dostupných na našem trhu, ale vakcinaci řadí WSAVA mezi non – core, tedy ne pro všechny psy nutnou. Nutno přiznat, že nejvíce vedlejších účinků je právě po vakcinaci proti leptospiróze. Správné by bylo poradit se se svým veterinářem, zda zrovna váš pes patří do rizikové skupiny (lovecky vedený, náruživý plavec, psi žijící na statku) a je pro něj tato vakcinace skutečně nutná. Leptospirózu je potřeba revakcinovat minimálně po roce, rizikové skupiny psů i častěji (po 6 – 9 měsících).

Vakcinace proti lymské borelióze (bakterie Borrelia burgdorferi) je další z řady non-core (volitelných) vakcín a její použití je poměrně kontroverzní. Mnoho psů, kteří jsou sérologicky pozitivní na boreliózu nemusí vůbec vykazovat příznaky onemocnění a pokud již onemocní a je určena správná diagnóza, lze boreliózu poměrně efektivně léčit antibiotiky. Vakcinace proti borelióze v žádném případě nechrání psa proti infestaci (napadení) klíšťaty! Klíšťata navíc přenáší i řadu dalších onemocnění, proto považuji za smysluplnější klást důraz na preventivní antiparazitární a repelentní ochranu psa než na vakcinaci. Nepříjemná je i situace, kdy po vakcinaci nelze již psa v případě podezření testovat na onemocnění lymskou boreliózou, jelikož dostupné testy nedokážou rozeznat, zda má pes protilátky díky proběhlé infekci nebo po vakcinaci. Vakcinují se štěňata po dvanáctém týdnu věku, dále ještě jedenkrát po dvou až čtyřech týdnech a následně vždy po roce, nejlépe těsně před započetím aktivity klíšťat. WSAVA doporučuje vakcinovat pouze psy s vysokým rizikem nakažení nebo z oblastí s endemickým výskytem boreliózy.

Tetanus

Psy, kteří se pohybují v blízkosti koní a hospodářských zvířat a rovněž psy lovecké, je rozumné vakcinovat proti tetanu. Bakterie Clostridium tetani se vyskytuje v půdě všude na světě a dostane-li se např. kousnutím nebo bodným poraněním do rány bez přístupu kyslíku, rychle se pomnoží a začne produkovat toxin, který je zodpovědný za onemocnění tetanem. Snad nejvíce rizikovou skupinou jsou štěňata v období výměny mléčných zubů. Ranka po vypadlém zubu je ideální vstupní bránou pro infekci a všichni víme, jak moc a co všechno štěňata tlamou objevují. Vakcinovat je možné štěňata od tří měsíců věku, revakcinují se po třech týdnech a dále vždy po dvou letech.

Proti herpesvirovému onemocnění si někteří chovatelé žádají vakcinovat své chovné feny. Herpesvirové onemocnění může způsobit potraty nebo porody slabých štěňat s možným úhynem celých vrhů. Vakcinují se feny během hárání nebo týden po předpokládaném spáření a poté ještě jeden až dva týdny před očekávaným porodem. WSAVA nehodnotí vakcínu proti herpesvirovému onemocnění (je schválena jen v Evropské unii).

Dermatofytóza je kožní onemocnění způsobené mikroskopickými plísněmi. Nepříjemné je především svým zoonotickým potenciálem, tedy možností přenosu ze zvířete na člověka a také mezi zvířaty (i mezidruhově). Léčba dermatofytózy nemusí být vždy jednoduchá. Přesto všechno vakcinaci, která je dostupná pro psy i kočky, nedoporučujeme. Plísní je více druhů a ve vakcíně je obsažen pouze jeden druh. Vakcinace může navíc způsobit skryté nosičství onemocnění bez klinických příznaků, a tak šíření mezi další zvířata v chovu. Vakcína je určena i jako součást terapie dermtofytóz.

WSAVA nedoporučuje vakcinovat ani proti koronavirovému (psí coronavirus) onemocnění psů. Jedná se o infekční onemocnění trávicího traktu projevující se průjmy a zvracením, především u štěňat. Skutečný záchyt koronavirového onemocnění v praxi je ale tak nízký, že vakcinovat proti němu prakticky nemá význam.

Vakcinovat obecně je možné pouze zdravé psy, kteří by neměli být léčeni imunosupresivními léky (kortikosteroidy, onkologická léčba). Psy v rekonvalescenci také ušetříme vakcinace. Obzvlášť důležité je, aby byl pes minimálně týden před vakcinací odčervený. Vyjma vakcíny proti herpesvirovému onemocnění nebudeme vakcinovat březí, kojící a háravé feny. Po vakcinaci mohou být někteří psi posmutnělí, ale ve skutečnosti se to tak často nestává. Psa bychom po vakcinaci neměli nadměrně zatěžovat. V místě vpichu se někdy objeví více či méně bolestivý otok či bulka, které by měly do měsíce zmizet. A je v pořádku, když veterinář místo aplikace injekce nedezinfikuje, mohla by se tak snížit účinnost vakcinace.

Nežádoucí účinky vakcinace

Nežádoucí účinky vakcinace se mohou projevit jako svědění, otok obličeje, kopřivka, průjem, zvracení, horečka, třes a velmi vzácně může dojít i k rychlé anafylaktické reakci (jako u člověka alergika po píchnutí včelou) – kolaps, šok, zástava dechu a srdce. Z těchto důvodů by se se psem mělo po vakcinaci vyčkat ještě patnáct minut v čekárně. U psů se známou alergickou reakcí na vakcinaci z minulosti podá veterinář před každou další vakcinací antihistaminika, případně změní výrobce vakcíny nebo rozdělí vakcinaci na více etap.

Často diskutovaná je i otázka možného kontaktu štěňat, která ještě nemají kompletní vakcinaci, s dalšími psy. Pokud bychom slepě dodržovali pokyny a čekali až do čtyř měsíců věku, kdy by již mělo být štěně imunokompetentní, mohli bychom se dočkat psího asociála. Štěně je potřeba pod dohledem kontaktovat s ostatními vakcinovanými psy nejlépe na vlastní zahradě nebo tam, kde se nepohybuje velké množství neznámých psů (tedy ne městské parky, cvičiště apod.).

Vakcinace má krom role medicínské i veledůležitou roli sociální. První setkání štěněte s veterinární ordinací a „svým“ veterinářem je většinou právě za účelem vakcinace. Zde bývá také nejvíce prostoru pro diskusi o spektru vakcinovaných nemocí pro konkrétního jedince, o odčervení, o výživě štěněte a jejích doplňcích, prevenci, dentální hygieně a dalších preventivních opatřeních. Vakcinace není jen o píchnutí injekce, ale o budování vztahu pes – veterinář – majitel.

 Text: MVDr. Michala Slavíková

Foto: pixars, Nikola Kolářová

www.vetora.cz