Velškorgi pembroke je mazaný jako liška!

Chtěli byste se blíže seznámit s plemenem velškorgi pembroke? A víte třeba, čím se liší od svého blízkého příbuzného cardigana? Vězte, že ne nadarmo se řadí mezi ovčácká plemena, i když jeho původnímu využití se dnes věnuje už asi málokdo. Jak náročný je na výchovu, ke komu a k čemu se vlastně hodí a co potřebuje ke spokojenému životu ve vaší rodině? To vše se dozvíte v poutavě napsaném portrétu plemene!

Velškorgi pembroke je originální nejen svým vzhledem, ale i svou povahou. Buď se vám na první pohled zalíbí a propadnete jeho kouzlu na celý život, anebo právě naopak. Nic mezi tím asi není. Hodí se téměř do každé rodiny, která mu nabídne svou lásku a pozornost, rozumnou fyzickou aktivitu a také vhodně zaměstná jeho chytrou hlavičku. Není žádným tajemstvím, že byl po dlouhá léta oblíbeným společníkem britské královny Alžběty II., která se věnovala i jeho chovu a na jejím dvoře požíval řadu různých výsad. Pojďme se tedy blíže seznámit s tímto atraktivním plemenem…

Historie „zakrslého psa“

Plemeno velškorgi pembroke vzniklo na území dnešního Walesu a jeho historie je spjatá s příchodem vlámských tkalců ve 12. stol. n. l. V hrabstvích Cardiganshire a Pembrokeshire se formovala dvě velmi podobná plemena a jistě občas docházelo i k jejich vzájemnému křížení. Dnešní velškorgi pembroke je ale na rozdíl od původnějšího velškorgi cardigana příbuzný belgické šiperce a má blízko i k jiným evropským ovčáckým psům. Někdy v polovině 19. stol. se k sobě obě plemena přiblížila svým vzhledem a až od roku 1934 je britský Kennel Club klasifikuje odděleně. Velšský původ má i označení tohoto plemene – „cor gi“ znamená „zakrslý pes“.

Obě plemena korgi dnes patří do I. skupiny FCI, konkrétně mezi plemena honácká. Jejich původní využití si můžeme lépe představit, když se vrátíme zpět do malebné velšské krajiny, kde drobní farmáři využívali své psy ke každodenní práci. Malý, ale dostatečně hbitý a hlasitý korgi měl za úkol přehnat ovce nebo krávy na pastvu, zajistit, že se zbloudilý kus vrátí ke stádu, pomoci dovést zvířata na trh nebo zpět na farmu. Ve chlévech a stodolách hubil škůdce a po večerech byl společníkem farmářovy rodiny. V noci mohl být spolehlivým hlídačem, protože pozornému korgimu nic neunikne a vše podezřelé hlásí svým pronikavým štěkotem. Jeho malá velikost není při práci s dobytkem na překážku, naopak mu umožňuje vyhnout se zásahu kopyt, když pohání zvíře chňapáním po patách – podobně jako jiný krátkonohý „patař“, lancashirský heeler.

Středně velký pes na krátkých nohách

Jak napovídá původní určení tohoto plemene, měl by pembroke být kompaktní a pohyblivý pes, kterému nedělá problém aktivní pohyb v přirozeném terénu. Neměl by být těžkopádný, ale ani přehnaně slabý. Měl by působit dojmem odolného, účelně utvářeného středně velikého psa na krátkých nohách. Standard určuje výšku 25 – 30 cm a váhu od 9 do 12 kg.

Celkový vzhled pembroka připomíná lišku, čemuž dopomáhají velké vzpřímené uši, šibalské oči i nejčastější zbarvení – červené s bílými znaky. Další přípustné barvy jsou sobolí s bílými znaky a trikolorní. Srst je kratší, dvojitá, s hustou podsadou, která výborně chrání před vlivy počasí. Má skvělou samočistící schopnost a není náročná na údržbu. Velkým mínusem je však intenzivní línání, které dokáže potrápit majitele citlivé na čistotu v domácnosti. Skutečně se často stává, že i přes upozornění chovatele jsou noví páníčci překvapeni, jaké množství chlupů po sobě jejich miláček zanechává.

Dalším liščím atributem plemene může být jeho ocas. V minulosti pembroka od cardigana jasně odlišoval jeho chybějící ocas. Některá štěňata se rodila s ocasem přirozeně zkráceným, ostatním se ocasy krátily po narození. V dnešní době je již chirurgické krácení ocasů v některých zemích zcela zakázáno a také u nás se ocasy ponechávají v přirozeném stavu. Můžeme tak potkat pembroky s plnou délkou ocasu a krásným liščím ohonem, ale také jedince, kteří se narodili s ocasem přirozeně zkráceným do různé délky – od maličkého špalíčku až po téměř úplný ocas. Ať už má jakoukoliv délku, měl by být ocas nesený v prodloužení horní linie těla, nikdy ne zatočený na hřbet nebo na stehno, jak to vídáme u vzdálených příbuzných, špiců.

Sebevědomý chytrák se smyslem pro humor

S liškou má pembroke společný ještě jeden důležitý rys, a to chytráckou, rozvernou povahu. Přirovnání „mazaný jako liška“ se k němu skutečně hodí. Pembroke je inteligentní a rychle chápe. Umí být tvrdohlavý a má svůj vlastní, poněkud černý smysl pro humor (je to pravý Brit). Většinou je snadno motivovatelný pamlskem nebo hračkou, dokáže se snadno naučit nové věci. Nejde však jen o povely. Pembroke rychle pochopí, jaká pravidla panují v jeho rodině. Pokud v ní žádná nejsou nastavená, může se sám pokusit uplatnit svou vůli. V období puberty tak mohou být obzvlášť psi – samci vzdorovití a zkoušet trpělivost svého majitele. Většina pembroků je však bezproblémová, pokud mají důsledné vedení.

Soužití s ostatními psy a s jinými domácími zvířaty zvládají bez potíží. K dětem někteří jedinci přilnou jako pravé psí chůvy, jiní je berou prostě jako součást své rodiny. Pembroke nesmí být nikdy agresivní, ani přehnaně plachý. Přesto je samozřejmě vhodné, aby v rodině s malými dětmi měl svůj koutek, kde bude mít možnost strávit čas v klidu, stranou od všeho ruchu a nenechavých prstíků. Říká se, že korgi může „chňapat“ tak, jak to měl při práci ve zvyku, i po nohách, nebo dokonce rukách, svých lidí. V rodině s malými dětmi jistě není na místě takové chování podporovat.

Většina pembroků nemá tak silný lovecký pud, aby venku odbíhali po stopě zvěře. Hodně z nich zvládá procházky bez vodítka, i když výjimky se jistě najdou. Je třeba nezapomínat na jejich minulost hubitele myší a potkanů.

Dalo by se říci, že pembroke není plemenem náročným na výchovu a může si ho pořídit i úplný začátečník. Podmínkou ale je, že štěněti od začátku nastaví jasně čitelná pravidla a bude mu věnovat svůj čas. Pokud si nový majitel není jistý, zda zvládne i sebevědomého pubertálního jedince, je vhodné navštěvovat psí školku nebo si najít instruktora, který k výcviku přistupuje pozitivně, bez drilu, ale s důsledností. Nutností je setkávání s různě velikými přátelskými psy a samozřejmě s lidmi, kteří pejska osahají a pomazlí se s ním. Nebude pak problém ho přivyknout na výstavní rutinu – prohlídku celého těla a zubů cizí osobou. Vzhledem k velikosti je také občas potřeba korgiho někam zvednout – na výstavní stůl, u veterináře, do auta – je tedy dobré štěňátko odmalička zvykat na takovou manipulaci. Samozřejmostí by mělo být, tak jako u každého jiného plemene, zvykání na ošetření uší, očí, drápků, zubů…

Pozor na schody a podlahy!

Běžná údržba pembroka spočívá v důkladném pročesání obyčejným hřebenem, v období línání alespoň jednou týdně. Střihová úprava před výstavou se korgiho v žádném případě netýká. Nůžky je třeba použít pouze ke zkrácení chlupů mezi prsty. Také drápky je třeba pravidelně kontrolovat a případně zkracovat. U plemene s takto specifickou stavbou končetin je třeba dbát na správnou délku drápků už od štěněte, protože chronicky přerůstající drápy mohou změnit postavení celé nohy.

Vzhledem ke stavbě těla je důrazně doporučováno alespoň do ukončení růstu kostry nenechávat pembroka chodit ze schodů. Pokud se tedy chystáte pořídit si tohoto psa do bytu ve třetím patře bez výtahu, počítejte s denním nošením třeba i desetikilového mazlíčka. Také plovoucí podlahy a jiné v domácnostech tolik oblíbené kluzké povrchy nejsou pro vývoj kostry a kloubů rostoucího psa tím pravým. Je tedy vhodné veškeré náročnější pohybové aktivity, hry, tréninky provádět buď venku, nebo pro tyto účely pořídit třeba obyčejný koberec.

Pokud jde o výživu, není toto plemeno nijak náročné na její množství, ani na složení potravy. Korgi jsou v naprosté většině neukojitelnými strávníky. Při výběru krmení je třeba držet se představy středního psa, vhodné tedy nejsou granule pro malá plemena. Pembroke by měl růst pomalu, spíš mohutnět, než rychle vytáhnout do výšky, vhodná tedy nejsou ani dnes tolik módní krmiva s přemírou bílkovin, často rostlinného původu. Mnoho pembroků je v současné době krmeno přirozenou stravou, tedy masem, kostmi, vnitřnostmi a zeleninou. Ať už majitelé zvolí granule nebo maso, vždy je třeba obezřetně hlídat výživovou kondici svého miláčka. Každé kilo navíc mu velmi škodí a přitíží jeho dlouhým zádům.

Zdraví plemene

Dá se říci, že pembroke je poměrně zdravým a vitálním plemenem. Při dodržení výše zmíněných zásad – tedy nepřetěžování kostry a kloubů v raném věku – se dožije bez obtíží dvanácti až čtrnácti let. Důležité je udržet ho ve štíhlé kondici, dopřát mu přirozený pohyb po nezpevněném povrchu a vhodnou stravu. Samozřejmě bychom byli rádi, kdyby tak málo stačilo k zajištění dlouhého a zdravého života. Bohužel ani pembrokům se však nevyhýbají choroby, některé s dědičným základem. Pozornost chovatelů si zaslouží především degenerativní myelopatie a von Willebrandova choroba. Na obě tyto nemoci existuje DNA test, který není dosud povinný, ale je dnes již mnoha chovateli využívaný. Dále je třeba zmínit dysplazii kyčelního a loketního kloubu, případně luxaci patelly. Vyšetření na tyto a další choroby (např. spondylózu, přechodový obratel) není povinné, ale někteří chovatelé mají svá zvířata vyšetřena.

Nedá se říci, že by choroby pohybového aparátu byly u pembroka nějak výrazně častější než u plemen s normální stavbou těla. Nepozorujeme ani větší výskyt výhřezu meziobratlové ploténky, jak bychom u dlouhých zad očekávali. Zde opět hraje velkou roli celková kondice psa a pohybový režim nejen v období růstu. Na rozdíl od některých jiných ovčáckých plemen ho netrápí ani vyšší výskyt dědičných očních vad. Samozřejmě lze doporučit klinické vyšetření očí u chovných zvířat, případně DNA test na progresivní retinální atrofii.

V posledních letech plemeno trápí zvýšený výskyt různých problémů s reprodukcí, a to od neschopnosti některých psů nakrýt, nezabřezávání fen, až po vysoké procento ukončení březosti císařským řezem. I přes zvláštní stavbu těla by psi – samci měli být schopni přirozeného krytí a feny přirozeného porodu. Zlepšení reprodukčního zdraví plemene je pro chovatele pembroků velkou výzvou.

V tuto chvíli nejsou k uchovnění potřeba žádné zdravotní testy. Přesto mnoho chovatelů nepovinně svá zvířata vyšetřuje a s přihlédnutím k výsledkům pak sestavují rodičovský pár. Zájemci o štěňátko by se měli informovat, zda byli rodiče vrhu vyšetřeni na nějaké choroby a s jakým výsledkem. Vždy je potřeba mít na paměti, že žádný test nikdy nezaručí, že naše štěňátko prožije dlouhý a spokojený život bez zdravotních problémů. Je však na nás, jak moc nebo málo půjdeme zdravému životu svého psa naproti.

Co všechno zvládne?

Spokojený pembroke je jistě unavený pembroke. Původní využití plemene nám hodně napoví o tom, k jakým činnostem je korgi vhodný. Jeho aktivní povaha a inteligence, chuť se hýbat a ochota k práci ho předurčují k nejrůznějším psím sportům, přestože vzhledem ke své stavbě těla asi nebude nikdy v žádné disciplíně excelovat. Pembroci zvládají klasickou sportovní kynologii, a to včetně obran. Nedělá jim problém stopování ani poslušnost, samozřejmě limitem může být zkušebním řádem daná výška překážky nebo váha aportu. Mnoho pembroků po celém světě běhá agility, v poslední době roste i obliba sesterského sportu hoopers. V Čechách se majitelé věnují také dogdancingu, noseworku, obedience, treibballu, hersenwerku, zkouší puller nebo dogfrisbee.

Náhradou jeho přirozeného zaměstnání by mělo být sportovní pasení, které už i v naší zemi nalákalo několik fanoušků. Vloha pro pasení evidentně z chovu nevymizela, protože se pembrokům daří skládat zkoušky, aniž by generace jejich předků poznaly práci na farmě.

Na psích výstavách nepatří korgi k plemenům, která by pravidelně vyhrávala nejvyšší tituly. Přesto počty přihlášených jedinců neustále stoupají a tento „sport“ je čím dál tím víc oblíbený.

Účast na zkouškách nebo závodech, ani pravidelné dojíždění na cvičiště nebo do psí školy rozhodně nejsou podmínkou nutnou k uspokojení potřeb každého pembroka. Korgi umí být obyčejným psím parťákem, který bude svého pána doprovázet na procházkách, občas si s ním procvičí základní poslušnost, možná zkusí nějaké triky nebo hlavolamy – a to mu bude úplně stačit. Důležité je, aby majitel zaměstnal jak jeho tělo, tak i hlavu svého psa.

Ideální je samozřejmě výcvik pomocí pozitivní motivace, kdy se rychle naučí pracovat s targetem a pochopí princip freeshapingu. Lze ho tak naučit nejrůznější triky, při kterých zúročí svou poněkud klaunskou povahu. Pembroke se rád předvádí, rád sklízí obdiv. V Čechách se hned několik jedinců věnuje různým ukázkám ve školách a školkách, případně provozují canisterapii u seniorů nebo hendikepovaných osob. Ne každý pembroke se hodí pro canisterapeutický výcvik, ale pokud některý složí zkoušku a věnuje se této činnosti, všude vykouzlí ve tvářích úsměv.

Existují také aktivity, které jsou pro toto plemeno vysloveně nevhodné. Opět vycházejme z původního účelu, pro který bylo vytvořeno, a ze stavby jeho těla. Běh u kola nebo koloběžky, navíc po silnici nebo po chodníku, to jistě nebude vhodným sportem pro korgiho. Dobré není ani nárazové přetěžování dlouhými túrami, kdy majitelé doslova seberou psa z gauče a rozhodnou se s ním projít Vysoké Tatry. Samozřejmě s ním lze vyrazit na dogtrek, klidně i celodenní, ale vždy by tomu měla předcházet fyzická příprava psa – ostatně i jeho pána, jinak budou oba na svůj zážitek bolestně vzpomínat. Majitelé psů v poslední době nakupují rozmanité balanční a fyzioterapeutické pomůcky a chtějí, aby jejich pes posílil různé skupiny svalstva. Tyto činnosti by měly probíhat pod vedením zkušeného fyzioterapeuta, který poradí, jak bezpečně na takových pomůckách cvičit – a třeba i posílit svaly trupu, tolik důležité pro dlouhá záda pembroka.

Pro koho se hodí

Pro koho se tedy pembroke hodí a pro koho ne? Je asi jasné, že není psem pro každého. Jeho zvláštní vzhled jedni milují, druhým připadá směšný. S tím je třeba počítat, pokud si ho pořídíte a jako hrdý majitel vyrazíte na procházku. Často se stává, že se lidé na ulici pozastavují a buď si pejska chtějí pomazlit, nebo od nich uslyšíte komentáře, jaký je to „vořech“, „směska“, „ten je ale ošklivej“ a podobně. Majitel pembroka tedy musí umět leccos přejít, měl by si ze sebe umět udělat srandu a nebrat svět ani svého psa příliš vážně. Měl by pochopit jeho smysl pro škodolibý humor, ale zároveň umět důsledně trvat na svém.

Pembroke se rozhodně nehodí pro člověka, který má přehnané sportovní ambice – veškeré aktivity ho budou bavit, půjde do nich s plným nasazením, ale nelze očekávat, že by ve sportu vynikal nad tradičními pracovními plemeny. Pokud s pembrokem stanete někdy na „bedně“, bude to úspěch o to vzácnější a pro mnohé rivaly velmi překvapivý. Na druhou stranu se tento pes nehodí ani pro notorické pecivály, kteří hledají jen líbivou ozdobu na gauč. Je třeba nezapomínat, že pembroke byl a stále je pracovním plemenem, které vyžaduje pravidelnou pohybovou aktivitu a adekvátní zaměstnání své chytré hlavy.

Vhodným majitelem tedy může být jak mladá rodina, tak i aktivní důchodce. Na překážku není ani držení psa v městském bytě, pokud bude mít možnost vybít svou energii. Naopak zcela nevhodné je držení pembroka v kotci, mimo jeho rodinu.

Historie chovu u nás

Počátky chovu pembroků u nás byly strastiplné, a to především proto, že se odehrávaly za železnou oponou. První fenka jménem Ynghariad-i-Olma, která měla přicestovat v roce 1969 z Německa do Čech, do svého cíle vůbec nedorazila. Není zcela jasné, zda během přepravy utekla, nebo padla do rukou překupníků. Zakladateli chovu PhDr. Vladimíru Mojžíšovi se podařilo až v roce 1973 konečně získat od německé chovatelky Juty Erissman první fenku Ynghariad-i-Weichsel. Ta absolvovala náročnou třídenní cestu vlakem, a když dorazila do cíle, dostala na počest své předchůdkyně domácí jméno Olma. Olma byla vůbec prvním korgi v zemích bývalého východního bloku.

V chovatelské stanici dr. Mojžíše Moravia Mefistofeles se v září 1974 narodil první vrh pembroků u nás. Stalo se tak mimo jiné i díky pomoci rakouské chovatelky paní Edith Soltesz, která do dnešní doby sleduje chov pembroků v České republice a jako rozhodčí je často posuzuje i na našich výstavách. V roce 1975 byl z Holandska dovezený první krycí pes Sheerin Vaarwel, který se stal ještě téhož roku otcem druhého vrhu v CHS Weichsel. Matka vrhu na následky obtížného porodu zemřela.

Díky práci Vladimíra Mojžíše a jeho přátel a známých bylo během 70. a 80. let dovezeno několik jedinců ze „západu“ a chov se nadále rozvíjel. K oživení krve přispěla například exteriérově vynikající fena Sheerin Roja, která se stala matkou tří vrhů v CHS Moravia Mefistofeles. Osudným se jí stal typický liščí vzhled – zastřelil ji myslivec, když vyrazila pytlačit do lesa.

Do konce 80. let bylo v plemenné knize zapsáno 260 pembroků. Z původního Klubu chovatelů kolií, šeltií a velškorgi se v březnu roku 1991 vyčlenil samostatný Klub chovatelů a přátel welsh corgi v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Ten vzal pod svá křídla ještě australské kelpie, a tak od roku 1999 nese dnešní název Welsh corgi a kelpie klub CZ (https://www.corgiklub.eu).

Současný chov v Čechách

V uplynulých letech popularita plemene rapidně stoupla. To s sebou nese vždy jak kladné, tak i záporné následky. Pembroci se dostávají do širšího povědomí, mimo jiné i díky sociálním sítím. Roste počet importů z nejrůznějších koutů světa, ale i počet českých chovatelských stanic. Podmínky chovnosti jsou poměrně mírné, stačí absolvovat jednu výstavu s výsledkem alespoň VD a jednu výstavu pořádanou klubem, následně projít bonitací. Nejsou povinné žádné zdravotní testy ani zkoušky z výkonu. Chov bez průkazu původu není u nás prozatím rozšířený.

Jak je to ve světě?

Největší popularity dosáhlo plemeno velškorgi pembroke bezpochyby v USA. Pravidelně zde obsazuje nejvyšší příčky žebříčků oblíbenosti jednotlivých plemen, předbíhá například u nás tolik populární jorkšíry, border kolie, boxery, knírače nebo australské ovčáky. Taková obliba s sebou nese také stinné stránky, jako je množení bez PP nebo časté umisťování v útulcích. V Čechách se nesetkáváme s korgi v nouzi nebo v útulcích – někdy jsou nabízeni kříženci podobní korgi, častěji však na Slovensku.

V zemi původu je pembroke známý jako oblíbenec nedávno zesnulé (rok 2022) britské královny Alžběty II., která svoji první fenu dostala k 18. narozeninám od svého otce. Proto je v Británii chov pembroků mnohem více rozšířený než chov cardiganů. Ti se zde dokonce dostali na seznam plemen ohrožených vyhynutím.

V Evropě je chov pembroků rozšířený ve Skandinávii, v Německu, v Polsku, na Slovensku, v Rakousku a v Pobaltí. Velmi silná chovatelská základna sídlí na východ od nás. Každá země má svá specifická pravidla chovu, a tak zatímco v jednom státě přísně dbají na zdravotní vyšetření a zveřejňují veškeré výsledky, jinde je chov neregulovaný a zcela na zodpovědnosti jednotlivých chovatelů.

Pracovní uplatnění nalézá korgi ve Skandinávii, kde je využíván k pachovým pracím, napříč Evropou i USA závodí pembroci v agility a v tradičních zemědělských oblastech zkoušejí někteří chovatelé původní využití – pasení. Na farmách v USA často tyto psy používají jako malé ochránce, kdy s aktivitou sobě vlastní asistují při běžném provozu a odhánějí kusy dobytka, které se k farmáři nebezpečně přiblíží zezadu.

Několik zajímavostí…

Pověst o vzniku

K původu velškorgi se váže stará velšská legenda. Podle ní používaly víly kouzelné koníky se zlatou srstí a bílými tlapkami. Král a královna víl se vydali na vyjížďku, při které královna z koně spadla. Děti z nedalekého statku jí přispěchaly na pomoc a král s královnou jim za to na oplátku darovali své dva koníky. Děti je přinesly domů a hospodář se domníval, že jsou to malá liščata. Byli to však malí pejsci, kteří se naučili milovat člověka, pást jeho stáda a střežit jeho obydlí. Na jejich hřbetech jsou dodnes vidět stopy čarovných sedel jako vzpomínka na pradávné časy, kdy sloužili vílám.

Fluffy srst

Velškorgi pembroke se může narodit také s nestandardní dlouhou srstí. Připomíná srst šeltie, je buď dvojitá s hustou podsadou, nebo bez podsady. U některých jedinců je srst tak dlouhá, že je na hřbetě rozdělená pěšinkou. Jiní mají jen výraznější chmýří za ušima. Tato nestandardní srst se nazývá fluffy – nadýchaná. Je náročnější na údržbu a hůře chrání před nepřízní počasí. Aby se ve vrhu narodilo fluffy štěně, oba rodiče musejí být přenašeči tohoto genu.

Britská královna a její korgi

V rodině oblíbené britské královny Alžběty II. se objevil první pembroke v roce 1933. Byl to pes Rozavel Golden Eagle, po domácku Dookie, kterého si pořídil její otec, král Jiří VI. Říká se, že pembroka koupil proto, že se jeho dcery do plemene zamilovaly. Měl na výběr ze tří štěňat a vybral si to, které mělo o něco delší ocásek – prý proto, aby bylo vidět, jestli je spokojený nebo ne. Následně do královské rodiny přibyla fenka Rozavel Lady Jane. Královna matka zajistila každému svému korgimu příkladnou péči – každý měl vlastní proutěný pelech chráněný před průvanem, svou misku, krmeni byli speciální stravou sestavenou veterinářem (bez pamlsků z královské tabule). Prvního vlastního korgiho daroval Alžbětě II. otec k jejím 18. narozeninám. Fenka Susan (oficiálním jménem Hickathrift Pippa) se stala zakladatelkou chovu Pembroků na britském královském dvoře. Královna Alžběta II. vlastnila postupně přes třicet jejích potomků – nejen čistokrevných korgi, ale také „dorgi“, kříženců korgi s jezevčíkem. Královští korgi se stali oblíbeným atributem britské panovnice a veřejnost často pobavili svými kousky. Dlužno říci, že ne vždy se královská smečka chová podle dvorní etikety. V závěru života vlastnila královna dva korgi, žádné vrhy už ale neodchovávala.

Firma vyrábějící modely aut

V 30. letech 20. století vznikla v Británii firma vyrábějící hračky z pocínovaného plechu. Po přestávce ve výrobě vynucené druhou světovou válkou začaly v továrně vznikat malé modely aut, u nás tradičně nazývané angličáky. V roce 1955 si firma ze sedmdesáti různých návrhů vybrala název Korgi – krátké, jednoduché jméno, které se k firmě hodilo, protože působila v hlavním městě Walesu, a navíc připomínalo cosi královského. Angličáky značky Korgi můžeme v obchodech najít dodnes.

Barn hunt

V USA existuje sport, který nabízí korgimu možnost uplatnit další součást jeho původního využití, a sice lov škůdců. Barn Hunt je oficiálním sportem s různými stupni obtížnosti, pořádají se v něm závody, šampionáty a udělují se tituly. V bludišti sestaveném z balíků slámy je umístěna krysa – samozřejmě bezpečně uzavřená v pevné schránce. Pes má za úkol v daném limitu krysu vyhledat. Překonává přitom rozmanité překážky z balíků, včetně různě dlouhých tunelů. Korgi si tento sport opravdu užívají a je zřejmě jen otázkou času, kdy se objeví také u nás.

Plemeno v datech

Text: Vendula Bauerová

Foto: www.corgi.cz, Lucie Doksanská, Ivana Kalembová, Bernadette Szep, Jana Strnadová, Jiri Snydr, Katarina Franková, Zoltan Kerti, Vladka Hanzliková, Vaclav Halir, Marie Trauskeová, Linda Hanaková, Libor Hlavatý

Portrét plemene Velškorgi pembroke

Originální název	Welsh Corgi Pembroke
Zkratka plemene	WCP
Země původu	Spojené království, Wales
Číslo standardu	39
FCI skupina	I. - Ovčáci a honáčtí psi
Velikost	malý (do 30 cm)
Přesná velikost	Přibližně 25 – 30 cm
Druh srsti	středně dlouhá
Srst	Středně dlouhá, rovná s hustou podsadou, nikdy měkká, vlnitá ani drátovitá.
Vhodnost	pro začátečníky pro aktivní lidi pro seniory a děti
Umístění	do bytu na zahradu
Využití	sport klidné procházky
Využití	Honácký pes. Malý, ale dostatečně hbitý a hlasitý korgi měl za úkol přehnat ovce nebo krávy na pastvu, zajistit, že se zbloudilý kus vrátí ke stádu, pomoci dovést zvířata na trh nebo zpět na farmu.

---

Celkový vzhled:

Nízko postavený, silný, robustně stavěný, ostražitý a aktivní pes působící dojmem mohutnosti a velké životnosti v malém formátu.

Barva:

Jednobarevná červená, sobolí, jelení, černá s pálením, s bílými znaky na končetinách, na hrudní kosti a krku. Povolena trocha bílé na hlavě a na tlamě.

Hmotnost:

Psi: 10-12 kg. Feny: 9-11 kg.

---