Veterina byla vždy mým snem!

Také byste u nás ocenili více článků s veterinární tématikou a hlavně pravidelně? A měli byste třeba chuť i sami nějaké téma navrhnout? Tak se právě v tomto ohledu blýská na lepší časy a vy se už můžete těšit. Více už se dozvíte na následujících řádcích…

Sympatický MVDr. Roman Kvapil se své profesi veterinárního lékaře věnuje už třicet let, a to velmi dobře. Momentálně pracuje spolu se svou manželkou Renatou ve veterinární ambulanci na pražské Skalce. Společně pak chovají německé boxery a bostonské teriéry. Kromě své praxe také publikuje odborné články v časopisech, je spoluautorem knihy o reprodukci psů a v rámci osvěty se s ním můžeme potkat i online na nejrůznějších webinářích. Jsme moc rádi, že svolil ke spolupráci s naším kynologickým magazínem a nejprve vám s ním nabídneme úvodní rozhovor.

Veterinární medicíně se věnuji již přes třicet let. Celou tu dlouhou dobu jsem pracoval v praxích malých zvířat, měl jsem tedy na starosti převážně psy a kočky. Specializaci ve smyslu zahraničního vzdělání nemám žádnou, ale věnuji se kardiologii a interní medicíně malých zvířat.

Oblíbená plemena jsou ta, která máme nebo měli jsme doma. Patří mezi ně německý boxer a bostonský teriér. Dříve jsem dělal kynologii aktivně (cvičil jsem se svým psem a také pomáhal organizovat kynologické akce) – výcvik psů a účast na výstavách atd. V současné době funguji spíše pasivně jako divák a fotograf své manželky.

Zvládáme to celkem dobře a je jasné, že své pacienty doma samozřejmě řešíme. Tomu se člověk prostě neubrání. V současné době pracujeme společně, takže řešíme pacienty dohromady. Každý však s úctou ke vzdělání a znalostem druhého.

Dalo by se říci, že je to takový klasický příběh. Jako malý jsem vyrůstal na vesnici, kde ke zvířatům nikdy nebylo příliš daleko. A již od střední školy jsem chtěl jít na veterinární školu a ono se to naštěstí podařilo.

Nikdy jsem se nezamýšlel nad tím, zda to je, či není nějaké poslání. Chtěl jsem se tomu prostě věnovat a to se mi splnilo. A když člověk něco dělá, tak to má dělat pořádně a je jedno jestli je to poslání nebo není. Nedokáži říct, jestli jsem byl předurčený k tomu stát se veterinářem. 

Mám rád, když se práce takzvaně daří, pacienti dobře prospívají, daří se onemocnění dodiagnostikovat a následně správně léčit. Důkazem jsou potom spokojení majitelé psů. Bohužel ta posledně zmiňovaná část rovnice majitel-pes-veterinář bývá často zdrojem zklamání. Není to ve všech případech, ale v těch, kde se problém s majitelem objevil, to vedlo ke zklamání. Nechci tím však říct, že za to vždy mohli majitelé. I my veterináři jsme jen lidé.

Jsou to enormně emočně náročné chvíle. I v okamžiku, kdy máte nezvratný důkaz o problému, který nemá řešení, je obtížné hledat správná slova, kterými to majiteli sdělíte. Nikdy totiž nevíte, jak majitel zareaguje. Vždy po takové situaci potřebuji chvilku pro sebe, abych si urovnal myšlenky a mohl pokračovat dále. K zvládání takových situací částečně pomáhá i přibývající věk a zkušenosti z praxe.

Nejsem věřící, ale myslím si, že každý živý tvor má vymezenou dráhu svého života. A jsou situace, které tuto dobu zkracují – nemoci. Okamžiky, kdy se začne snižovat kvalita života. A jsou okamžiky, kdy ani ta nejlepší medicína nedokáže pomoci. A zvířata mají to privilegium, že si své utrpení nemusí protrpět do konce, obzvláště když víte, že není možno pomoci.

Stejnou raketovou rychlost nabrala i veterinární medicína. Existují nové diagnostické a terapeutické možnosti, ať již léky nebo chirurgické možnosti. Byla to úžasná jízda těch třicet let, kdy zjednodušeně s léky, které by se daly spočítat na prstech dvou rukou, máme k dispozici stovky účinných léků. Máme dostupné nové diagnostické přístroje a postupy a ruku v ruce s tím jdou i účinné medikamenty. Myslím si, že česká veterinární medicína drží krok s tou světovou. Důkazem jsou pro mě o tom svědectví kolegů vracejících se ze zahraničí (kongresy, stáže). Samozřejmě, že se najdou oblasti, kde ještě zaostáváme, ale v tom hlavním se můžeme srovnat. 

Na webinářích spolupracuji s veterinární laboratoří Labvet, jsem odborným garantem klinické části časopisu Veterinární lékař, kam občas napíši odborný článek a přednáším v Kurzu fyzioterapie a rehabilitace psů. Dlouhá léta spolupracuji se SVOPAPem při výuce v rekvalifikačních kurzech. Mám za sebou přednášky na odborných kongresech veterinárních lékařů. Občas se můj článek objeví v různých chovatelských časopisech (poslední dobou moc ne) a v časopisech chovatelských klubů, pro které také připravuji přednášky.

Jde o Průvodce psí reprodukcí. Moje manželka má chovatelskou stanici a občas míváme štěňata (boxer, boston). Pro mne je to ideální příležitost udělat fotografie se štěňaty. Ty potom jako chovatelé používáme k propagaci vrhu a nabídce štěňat. V práci jsem potom často řešil problematiku diagnostiky ideálního dne ke krytí, březosti u fen a další specifika spojená s reprodukcí psů. Napadlo nás tedy s manželkou, že bychom tyto rady sepsali, doplnili fotografiemi a tak vznikla naše kniha.

Věnujeme se problémům malých zvířat. Manželka se se svým vzděláním hodně věnuje fyzioterapii a rehabilitaci psů a já interní medicíně. Protože mám v oblibě kardiologii a jsme vybaveni EKG a ultrazvukem, můžeme nabídnout i tyto služby. Také nabízíme řešení onemocnění zažívání, ledvin, jater a dalších orgánů. Máme k dispozici analyzátor krve a spolupracujeme s mezinárodními laboratořemi.

Nezapomenutelným momentem pro mne bylo, když jsem musel utratit psa staré paní, která se loučila se slovy, že si již nové zvíře nepořídí, neb je na to stará. A za čtrnáct dní sedí v čekárně se psem z útulku a vy vidíte, jak se ti dva k sobě mají.

Budu se snažit podat informace odborné, které mne naučil život a praxe, ale i ty, které jsem vyčetl v odborných publikacích. A na konkrétních tématech se vždy domluvíme s redakcí. A protože dnešní doba má mnoho možností vzájemné komunikace, určitě budeme rádi, když nám dáte vědět, co by vás zajímalo.

Děkuji za hezké povídání a budu se samozřejmě moc těšit.

Michaela Weidnerová