Veterina jako životní poslání

Uvažovali jste někdy v průběhu svého života o tom, že byste studovali veterinu? Zajímalo by vás, jaké je studium a co vás může klidně potkat v rámci veterinární praxe? Pak si určitě nenechte ujít moc pěkný rozhovor s MVDr. Dominikou Barešovou.

MVDr. Dominika Barešová si se mnou popovídala o svém studiu, prvních praxích i zkušenostech ze zahraničí. V rozhovoru nám nechá nahlédnout do toho, s čím se veterinář musí často vyrovnávat i jak k leckterým situacím sama přistupuje. Mimo veterinární praxi se věnuje i tréninku psů a se svými fenkami úspěšně závodí a skládá zkoušky.

Ach jo, teď to asi bude znít jako hrozné klišé, ale fakt si živě pamatuju, že už ve školce. Měla jsem svůj kufřík se stříkačkami, fonendoskopem a teploměrem. Vakcinovala jsem plyšáky, tvořila jim různé obvazy, pečovala o ně. Vedla mne k tomu, asi jako většinu spolužáků, náklonnost ke zvířatům, především ke psům. Později se přidal i zájem o biologii a medicínu jako takovou. Už na gymplu jsem chodila koukat do smíšené praxe, takže jsem si byla celkem dobře vědoma toho, že „pouhá“ láska ke zvířatům pro úspěšné vykonávání této profese nestačí.

Je to cesta dlouhá, konkrétně šest let. Tedy pokud jde vše hladce, nebo si člověk studium neprodlužuje kvůli zahraničním stážím. Řeknu to s humorným nadhledem, ale obnáší přerod z naivního studenta po odolného, lehce cynického dospělého, který je schopen se v extrémně krátkém čase naučit extrémní množství informací a pak je zase extrémně rychle zapomenout. Nechci tím říct, že veterináři si nic nepamatují. To podstatné v hlavě většinou zůstává a praxí se neustále posiluje a posouvá dál. Naše školství je obecně málo zaměřeno na to, co je skutečně potřeba a přehlcuje studenty zbytečnými informacemi, veterinární univerzita není výjimkou.

Co se týče přijímacích zkoušek, tak úspěšnost za poslední dva roky je 33,6 %. Na přijímačky se dá díky přípravným kurzům a brožurám, které univerzita poskytuje, vcelku kvalitně připravit. Výhodu určitě mají gymnazisti, protože chemii a biologii většinou probírají více do hloubky, což je samozřejmě na úkor odborných předmětů – jenže z těch přijímačky nejsou.

Pokud jde o studium, většinou odcházeli spolužáci, kteří byli velmi chytří a ten dril na úkor života asi neměli zapotřebí. Moc se nestávalo, že by někdo musel skončit proto, že by na to neměl hlavu. Bylo to celé především o vůli nad tím učením sedět a o stanovení si vlastních priorit.

Bavily mne víceméně všechny odborné předměty. Samozřejmě, tak jako na každé jiné škole, záleželo z velké míry na vyučujícím, jeho ochotě něco předat a jeho vlastní praxi. Předmět, který by dokázal být nudný a složitý by mohla být třeba imunologie, ale vyučující z ní udělali jeden z nejzábavnějších předmětů celého studia. To samé třeba státnice z laboratorní diagnostiky.

Nenadchly mě všechny předměty, které minimálně souvisely s výkonem veterinární praxe, a tudíž dost plýtvaly naším časem – zemědělská produkce, statistika, botanika, fyzika. A jelikož jsem absolvent fakulty veterinárního lékařství, nikoliv fakulty veterinární hygieny a ekologie, pak mi nedávala smysl ani hygiena a produkce masa, z té je dokonce státní zkouška.

Veterinární univerzita je zatím v ČR pouze jedna. Osobně to považuji za ohromnou škodu, snad se to někdy změní. Učili jsme se od profesorů, docentů, doktorů a studentů na doktorském studijním programu. Někteří z nich měli vlastní praxe, někteří pracovali na univerzitě a někteří oboje. Některé z nich učit studenty vyloženě bavilo, některé to zas vyloženě obtěžovalo.

To bude asi trochu úsměvné, ale v ČR je to v podstatě tak, že se tak sám nazve. Neexistují tu žádné rezidentury nebo jiné studijní programy, které člověku zajistí certifikát na danou specializaci. Samozřejmě existuje možnost tyto programy dostudovat v zahraničí, ovšem pak už se moc nevyplatí se sem vracet.

Tím rozhodně nechci říci, že naši specialisté nic neumí. Máme tu mnoho excelentních veterinářů. Své znalosti nabyli samostudiem a absolvováním velkého množství odborných seminářů.

Byla u veterináře na malém městě, občas jsme jeli ke kravám, občas jsme ordinovali, občas jsem asistovala při operacích, zkusila si pár stehů. Vzpomínám na to ráda. Určitě to byla zcela ideální srážka s realitou.

Škola spíše ne. Tedy samozřejmě jsme v rámci praxe na univerzitní klinice chodili do ordinací a interakce s majiteli přímo sledovali. Málokdy jsme s nimi ale mohli komunikovat sami.

Vzhledem k tomu, že to považuji za nejtěžší část výkonu veterinární profese, tak mi předmět na toto téma na univerzitě chybí.

Většinou každého jako první napadne euthanasie. Smrt zvířete jsem se poměrně rychle naučila brát jako nějaký proces vysvobození, jako součást života. Opravdu není žalostnější pohled než na zvíře v těžkém neléčitelném stavu, jehož majitel odmítá euthanasii. Takové zvíře pak tráví hodiny a dny na hospitalizaci, a ačkoliv sestřičky i lékaři dělají, co mohou, je to pro něj často zbytečné utrpení. Pokud je jen malá šance na úspěch, majitelé na to mají morální i finanční kapacity, zvíře zvládá hospitalizaci, pak jsem určitě pro bojovat. Pokud má zvíře chuť k jídlu a dokáže se samo najíst, samo vyvenčit, má alespoň malou radost ze života, pak to za to stojí. Bohužel velmi často vídáme zvířata, která toto nezvládnou, a přesto je majitelé z určitého přesvědčení odmítají nechat důstojně odejít.

Komunikace s majitelem je jednoznačně nejtěžší částí naší práce. V zásadě vidím dva problémy. Ten první je základní zodpovědnost za své zvíře, tu má majitel, nikoliv veterinář. Když vidím, že mému zvířeti není dobře, zvedám telefon, konzultuji s veterinářem a následně se řídím jeho pokyny. Čekat několik dní a pak se snažit řešit zvíře ve vážném stavu o víkendu ve tři ráno, je poměrně častou záležitosté. Emoce pracují, majitel je nespokojený, že je na místě pouze jeden lékař a sestra, kteří se třeba zrovna věnují jinému pacientovi. Jde o život, o který jít nemuselo. To jsou velmi nepříjemné situace pro obě strany.

Jako druhý problém vidím finance. Náklady na veterinární ošetření jsou dnes ohromné, na tom se určitě všichni shodneme. Pro velkou část klientů jsou limitující. Z některých klientů cítím nedůvěru, že to či ono vyšetření děláme pouze pro zisk. Řešením je pojištění zvířete. Když jsem byla na stáži na prestižní kardiologické klinice v Manchesteru, téměř všichni příchozí klienti měli svá zvířata pojištěná a ta důvěra v lékaře byla oboustranně velmi příjemná. Je to vlastně podobné našemu zdravotnímu pojištění. Zjišťovali jste si někdy, kolik pojišťovnu stojí například váš porod miminka a následný pobyt v porodnici? Pravděpodobně ne a pravděpodobně by vás ani nenapadlo, že ten či onen úkon dělají porodníci pro zisk. To je jen taková paralela, která mě často napadá. Stejně tak asi málokoho napadne vpadnout do nemocnice v noci, dožadovat se ošetření, protože máte už týden průjem a zlobit se, že se pohotovostní lékaři věnují někomu, komu jde skutečně o život. Pokora a důvěra jsou ta slova, která mi ve slovníku klientů občas chybí. V humánní medicíně to většinou funguje. Ve veterině méně. Proč? Protože klienti mají pocit, že když si za to platí, tak to musí fungovat. Musí na ně být čas, nesmějí čekat ani deset minut v čekárně, doktor musí hned vědět a zvíře se musí vyléčit.

Tohle je velmi individuální a dost to záleží na tom, jak to má daná praxe nastavené. Pokud se na pracovišti například přijímají pouze objednaní klienti, pak se večer do divadla zajít dá. Pokud ale člověk pracuje na referenční klinice nebo v jinak vytížené ordinaci, plánovat si něco po práci je často utopií. V rámci zachování duševního zdraví a rodinné pohody je nutné se naučit říkat ne a klienty, kteří přijdou několik minut před zavíračkou odmítat (nebavíme se o pacientech, u kterých hrozí nebezpeční z prodlení). Bohužel se to velmi často setkává s nepochopením ze strany majitelů zvířat.

Nyní doma s vysavačem v ruce někde mezi mými dvěma psy a naším ročním synem, kterak se snažím zachránit poslední zbytky čistoty. Momentálně jsem na rodičovské dovolené a občasně zaběhnu vyhodnotit nějaké cytologie na AA-vet, kde jsem pracovala, než jsem otěhotněla. Také se věnuji etickému tréninku psů, takže trávím čas i se svými klienty.

Jéje, toho by se našlo. (Asi stejně jako my často opomíjíme svoje zdraví, rozhodně nejsem výjimkou). Ale nemusíme řešit nic odborného, vystačíme si třeba s obezitou. Mnoha majitelům připadá normální nebo dokonce zábavné, že je jejich zvíře obézní. Vymýšlejí neskutečné příběhy o tom, proč má jejich labrador 50 kg a občas je až těžké rozlišit, jestli lžou jenom nám, nebo i sami sobě. Přitom je to skutečný problém. Pohybový aparát, endokrinní poruchy, močové cesty, ale i psychika zvířat. Stačilo by jen krmit rozumně a spousta utrpení by vůbec nemusela nastat. Majitelé se často cítí diagnózou obezita dotčení a někdy je fakt kumšt jim to citlivě sdělit.

Vždycky jsem milovala cestování. Pokaždé jsem se snažila udělat zkoušky co nejdřív, abych mohla odlétnout někam do světa, ať už za prací nebo za zážitky (ale ono je to stejně spojeno). Poměrně brzo mi ale přestalo dávat smysl odjet si na druhou půlku světa, strávit tam dva týdny a vrátit se domů. Chtěla jsem to celé nějak propojit. Cestování, zvířata, dobrodružství a dobrý pocit z toho, co dělám. Zároveň ale bylo poměrně důležité nepřijít úplně na mizinu. Takže jsem začala hledat organizace různě po světě, kde by se dalo pracovat nebo dobrovolničit za bydlení. Objevila jsem Darwin Animal Doctors na Galapágách. Jedná se o neziskovou organizaci, jejímž cílem je regulace a péče o psí a kočičí populaci na ostrovech, čímž se nepřímo podílí na ochraně divokých zvířat. 

V rámci tohoto kastračního programu se organizace soustředí na edukaci klientů a poskytování doživotní péče zdarma všem vykastrovaným pacientům. Touto cestou se nejen reguluje množství toulavých psů a koček, ale také se postupně eliminují infekční nemoci zvířat. Pilířem celého projektu je spousta nadšených a obětavě pracujících dobrovolníků a sponzořů, kteří jsou ochotni zaslat léky, materiál či případnou finanční pomoc. Za Českou republiku to byly firmy MSD a Henry Schein, které nás obdarovaly stetoskopy, teploměry, šicím materiálem a velmi účinnými antiparazitiky, která jsou na ostrovech nedostupná. Celé mi to přišlo nereálné přesně do té doby, než jsme tam přistáli. Letěl se mnou tehdy můj přítel, nyní manžel, který je také veterinářem. Nadšení pro cestu samozřejmě sdílel, takže radost se neskutečně násobila.

Jaké to bylo? Jednoznačně time of our life. Práce na klinice byla ohromně náročná, ale nasbírali jsme zkušenosti, našli jsme si přátele, oprášili jsme španělštinu z gymplu. V čase volna jsme se potápěli s kladivouny, šnorchlovali se stovkami želv, s lachtany, s tučňáky nebo s leguány. Nedokážu popsat, jak moc jsem životu za tuhle příležitost vděčná.

V Botswaně to bylo na podobné bázi, jen práce bylo mnohem více. Pro představu třicet kotců na uklizení, tři rány na převaz, pět štěňat na infekčním a celkově dvacet, co čekalo na ranní léky. Do toho deset zdravých na kastraci, kteří museli být odpoledne k vyzvednutí. Měli jsme tři pomocníky, ale i tak to byl slušný frmol. Zažili jsme epidemii psinky s fatálními důsledky, a tak jsme si opět připomněli, jak moc jsou ta naše očkování důležitá. Botswana byl zážitek drsný a krásný zároveň. Podnikli jsme safari na vlastní pěst, kde nám hyeny, leopardi, sloni a žirafy chodili pár metrů od stanu, mnohokrát jsme zabloudili, zažili různé karamboly s autem. Rozhodně doporučuji se na cestu do Afriky velmi dobře připravit. Materiálně, finančně i psychicky.

Byl a odpovídal mentalitě místních. Na Galapágách byli všichni bezstarostní, často přátelští a v podstatě znali jen jeden problém „no quiere comer“ tedy „nechce jíst“ a na nás už pak bylo zjistit proč. Své psy a kočky většinou velmi milovali.

V Botswaně se společnost hodně rozděluje. Někteří klienti chodili vzorně na prevenci, byli sdílní a starostliví, druzí však měli zcela jiné potíže než zdraví svých zvířat a člověk se jim nemohl divit. Laxnost, neochota, nezájem byly na denním pořádku.

Vzpomínám si, že na obou pracovištích jsme razili heslo „At least they came“ v překladu „aspoň přišli“, a tak jsme se opravdu snažili vysvětlovat, nezlobit se, nesoudit. Což se může zdát jako samozřejmé, ale když vám přivezou 30 kg psa, kterého nechali týden ležet se zlomenou páteří, emoce pracují. Ale mohli ho taky nechat ležet ještě další týden, nebo ho mohli nechat takto zahynout. Těch pohledů na věc je vždy více a člověk tam nebyl od toho, aby soudil, ale aby pomáhal.

Pravděpodobně proto, že je to poměrně nákladná a neefektivní činnost. Veterinář určitě nemá šanci pokrýt takový počet a spektrum pacientů jako ve vybavené ordinaci.

Jasně. První je deset a půl roku mladá holka bílého švýcarského ovčáka. Je to taková jemná bytost z jiného vesmíru. Občas vstoupí na naši planetu, na něčem se domluvíme, naučíme se třeba nějaký trik, aby se za dva dny mohla tvářit, že o tomto jsme se v životě nebavily. Aru je ryzí cestovatel a dobrodruh. Spí s námi ve stanu, v autě i pod širákem. Šest let cestovala každý týden 300 km vlakem i autem, chodila se mnou na přednášky, pravidelně se stávala modelovým psem na cvičeních a bydlela s námi na kolejích. Jako štěně a mladý pes měla své bubáky a začátky byly poměrně těžké. Nicméně Brno a můj, tehdy dost pestrý, životní styl ji z té bojácné ulity pomohly vykouknout ven. Vyrostla z ní velmi vyrovnaná a sociální fena s optimistickým pohledem na svět, která by se klidně mohla chodit venčit sama (pokud byste potřebovali nějaký duševní relax, možná by vás její Veličenstvo vzalo s sebou). Jsem na ni neskutečně pyšná a vždy budu.

Mým druhým psem je australská ovčanda z pracovní linie Kiwi. Krycí název Paní Šotková. Že to bude jízda, jsem věděla. Kiwi operuje na úplně jiných vlnách než Aru. Pravidelně plní povel už v momentě, kdy mi teprve přijde myšlenka. Je to pes s obrovským „will to please“ a drivem, někdy až moc. Troufám si říct, že mé trenérské zkušenosti a schopnosti zvedla o mnoho levelů a myslím, že tento pes je mou životní výzvou. Je velmi jemná, empatická a něžná, občas se snaží to zakrýt. Miluje lidi, mezi psy většinou potřebuje svou chvilku prostoru. Je mezi námi speciální pouto a je to nejoddanější pes, kterého znám.

Když jsem chodila do práce, věnovala jsem jim téměř všechen volný čas, myslím, že to bylo adekvátní a byly spokojené. Samozřejmě byly lepší a horší dny, ale ve výsledku to bylo v pohodě. Teď to vlastně není jinak, byť ten časový management je s miminkem o něco složitější. Aru je už pár let v důchodu, věnovaly jsme se dogdancingu a canicrossu. Nejradši ale stejně vždy měla výlety na horách po našem boku. S Kiwinkou se na zkouškové nebo závodní úrovni věnujeme dogfrisbee, scooterjöringu, dogdancingu, noseworku a s manželem závodí v canicrossu.

Že je to geniální záležitost s velkým množstvím podob. Občas bohužel i špatně pochopených, nebo předaných. Přijde mi velmi důležité absolvovat trénink pod vedením zkušeného trenéra nebo si alespoň zakoupit online kurz. Samozřejmě existují zlé hlasy, ale myslím, že je to pouze o neznalosti problematiky. Je mnoho psů, kteří trénink nepotřebují a ošetření zvládají levou zadní. Také je mnoho psů, kterým by určitě pomohl, ale protože jejich chování na veterině není tak strašné, majitelé to většinou neřeší. To nijak nesoudím, pouze konstatuji. No a pak je tu třetí skupina psů, kteří při každé návštěvě veteriny bojují o holý život, ať už má jejich strach jakoukoliv podobu.

Ráda bych zmínila fakt, že pes nám toho, na rozdíl od divokých zvířat, strašně moc promine. Je na to dlouhá století programován. Proto se velká část psů, především z té druhé skupiny, nechá ošetřit, když na ně majitel nebo veterinář trochu zatlačí. Takový majitel pak nabyde dojmu, že svého psa dobře vychoval, spíše ale může být vděčen povaze svého psa. Jsou tu totiž jedinci, jejichž nervová soustava takový tlak neunese, překročí svou červenou stresovou zónu a reagují. Čím častěji se do těchto situací budou dostávat, tím intenzivnější projevy budou a tím více mohou generalizovat i mimo veterinu – to zvláště u mladých zvířat.

Ošetření se souhlasem je inspirováno tréninkem divokých zoo zvířat, která nemají potřebu člověku cokoliv odpouštět nebo něco plnit jen pro jeho modré oči. A přesto dokonale fungují. Proto doporučuji trénovat ošetření u všech, kteří s ním mají, byť jen maličký, problém, nikdy totiž nevíte, do jaké skupiny bude vaše štěně patřit.

Především si promyslet, zda je to práce, kterou chce člověk dělat. Ideálně se zajít podívat někam do ordinace, ne na pár dní, ale aspoň na měsíc a zjistit, jaký z toho je pocit. Těch šest let je opravdu dlouhá etapa v důležitém životním období a je fajn mít nějaký motor na ty těžké chvíle. Pokud člověk umí dobře anglicky nebo německy, zvážila bych studium na evropské veterinární univerzitě.

Těch už během rozhovoru bylo až příliš. Když jsem to začala klišé, tak to jím také ukončím. Buďme k sobě ohleduplní. Vy k nám, my k vám, jedině tak ty těžké situace můžeme zvládnout.  

Děkuji ti za velmi zajímavý a příjemný rozhovor!

Text: Marie Trauškeová

Foto: Dominika Barešová