Víte, co v mantrailingu znamená „Double Blind“? 6. díl

Souhlasíte, že nejslabším článkem týmu člověk a pes bývá v kynologických sportech i praxi velmi často právě psovod? Na co si dát pozor a jakých chyb se v mantrailingu vyvarovat především? Tak o tom už pojednává další pokračování našeho seriálu!

Kdo koho umí lépe číst? Pes psovoda anebo psovod psa? Může vaše myšlenka podvědomě ovlivnit psa? Věříte, že stopovačka je pro psa „telefonem“? Na tyto otázky bude mít asi každý nějaký svůj vlastní názor a diskuze na toto téma by na sociálních sítích nejspíš vyvolala velkou odezvu s rozporuplnými odpověďmi...

Základem je samostatná práce psa

Psovod musí spoléhat na svého psa.

Každý, kdo cvičí psy, si ale určitě z vlastní zkušenosti vybaví situace, kdy se to buď jeho psovi, anebo i jemu samotnému skutečně stalo. Trenéři a instruktoři, kteří s námi mantrailing dělají, vám můžou vyprávět stovky případů, kdy k vzájemnému ovlivňování dochází. Mantrailing je založený primárně na samostatné práci psa na pachové stopě. Psovod se musí naučit číst z chování svého psa, co právě dělá a hlavně by se měl naučit mu do jeho práce minimálně zasahovat. Přestože je každý pes jiný a na podněty ze strany psovoda reaguje jinak, můžeme s klidem napsat, že citlivě reaguje na jakékoliv podněty ze strany psovoda.

Pozor, stopovačka není telefonní šňůra!

Když psovod neví, kudy trail vede, nemůže psa ovlivnit.

Je pes v podstatě líný a než by samostatně pracoval, se raději nechá od psovoda korigovat? Samozřejmě čest výjimkám, ale opět se většina našich trenérů shodne na tom, že pokud si pes zvykne na to, že ho psovod vodí a diriguje, tak se raději nechá vodit, než by samostatně pracoval. No, a ještě bonus pro psa navíc, že i za tuto „takypráci“ dostává dokonce odměnu. Pokud pes pochopí základní princip: „K něčemu si čichnu, pak to sleduju a na konci za to dostanu odměnu“, tak bude využívat VŠECH možností, které ho dovedou k vytouženému cíli. I těch, které mu poskytne psovod. A pozor! Psovod mu může pomáhat jak vědomě, tak i nevědomě. Tady je ale potřeba napsat, že každý psovod a pes tvoří jednolitý tým, kde záleží na obou jeho členech, jakých výsledků budou dosahovat. Platí tady jednoduché pravidlo: „Tým je tak úspěšný, jak dobře pracuje jeho nejslabší článek“. Nemusíte se mnou souhlasit, ale ve většině případů je tím nejslabším článkem psovod. Pokud psovod ví, kudy kladeč šel, pes to okamžitě pozná a bude se snažit všemožně využít znalostí psovoda k tomu, aby kladeče našli. A že to bude zkoušet permanentně, to si pište. V případě, kdy (a tady už raději napíšeme, že zkušený) pes pozná, že psovod nic neví, tak pokud má silně vtisknutou prioritu hledaného pachu, tak se spolehne pouze na své schopnosti a hledanou osobu najde, anebo pokud tuto prioritu hledaného pachu nemá, neznalost psovoda velmi rychle a úspěšně využije na realizaci svých momentálních zájmů a potřeb, které ho na trailu čekají. Jak z toho ven?

Jak se pozná trailovací chování?

Radost po nalezení kladeče

Naučit se číst z pohybů svého psa, co právě dělá a hlavně udělat všechno pro to, aby pes nenabyl jistoty, že psovod neví, kudy pachová stopa vede. Jak toho dosáhnout? Tomu se budeme věnovat v dalších dílech, ale tady se zatím omezíme na konstatování, že pokud má pes jednoznačně pořád tzv. „trailovací chování“, tj. intenzivně pracuje na pachové stopě, tak mu psovod nesmí do práce jakkoliv zasahovat. Jak se pozná trailovací chování? Pes má své specifické postavení hlavy, uší, těla, ocasu a tahu do stopovačky. Pokud se cokoliv z těchto veličin změní, musí být psovod ve střehu a zjistit, co je důvodem této změny. Souvisí-li změna s prací na pachové stopě, například je to větší pachová oblast, kdy hledaná osoba na místě chvíli zůstala sedět, nebo odvátý pach, křížení stopy, vyhodnocení pachů na křižovatce, změně povrchů a podobně, měl by to psovod poznat a nechat na psovi, aby problém sám vyřešil.

Teprve až všichni odejdou, kladeč položí pachový předmět a někam odchází.

Pokud ale změna souvisí s tím, že pes přestal na pachové stopě pracovat a řeší si jiné zájmy, měl by ho psovod na toto upozornit. Jak to ale pozná? V podstatě je řešení jednoduché. Psovod by se měl naučit konstantnímu chování vůči psovi jak za situace, kdy pes pracuje na pachové stopě, tak i tehdy, když se zajímá o něco úplně jiného. Vše jde řešit tzv. „návratovým povelem“. Návratový povel je v první fázi povzbuzení do práce. I když pořád tvrdíme, že by se se psem nemělo na trailu diskutovat, není na škodu ho sem tam, ale jen velmi zřídka, povzbudit. Třeba pozitivním tónem slovo „práce“. V případě, že pes pracuje na žádoucí pachové stopě, je to pro něj potvrzení toho, že činí správně. Pokud ale pes slyší tento povzbuzující povel za situace, kdy si řeší nějaký svůj vlastní zájem, většinou je to pro něj upozornění: „Pozor, páneček asi ví, že dělám nějakou ptákovinu“. Pokud je vyrušení silné, pes úplně přestane pracovat na žádoucí pachové stopě a psovod to pozná, nastupuje stupňovaný zákaz. Stačí zvyšující se intonace hlasu, nebo mechanické plesknutí stopovačkou přes zadek.  Většina psů, než by poslouchala naštvaného psovoda, se raději vrátí ke sledování hledaného pachu.

Naučí-li se psovod takto správně interpretovat chování svého psa, má vyhráno. Toto je jeden z postupů, jak přesvědčit psa, aby se na psovoda nespoléhal, naučil se věnovat pouze hledanému pachu a dělal všechno pro to, aby co nejrychleji a sám, našel hledanou osobu.

Věř svému psovi!

Psovod hlásí, že pes našel hledaný pach.

Dalším velkým problémem je, když psovod začne „myslet“ za psa, popřípadě má utkvělou představu, že musí psovi neustále pomáhat. Velmi častým začátkem věty, kterou slýchávají instruktoři mantrailingu po neúspěšném trailu, je: „Já jsem si myslel, že tudy ten kladeč nemohl jít…“ Proč by tam zrovna nemohl kladeč jít, když se tam pes vehementně snažil, i proti vůli psovoda dostat? A jsme opět u tvrzení: „Věř svému psovi“. Velmi často se stává, že i přestože se instruktor s kladečem domluví, kudy půjde, je všechno nakonec úplně jinak. Levá se změní na pravou, stromy v lese se najednou jinak rozejdou a keřů na louce je najednou několik. Chudáci kladeči stop. Tady je nutné, aby se nejenom psovod, ale i instruktor řídili pouze podle chování psa. Přestože domluva byla jiná, oba musí jít za psem, pokud intenzivně a aktivně pracuje na pachové stopě. I s tím vědomím, že vše může být nakonec úplně jinak.

„Single Blind“ versus „Double Blind“

Richard na startu DB atestu

Abychom předešli i těmto problémům s položením stopy, je nutné organizovat traily buď v režimu „Single Blind“ anebo „Double Blind“. V obou případech psovod nikdy nesmí vědět, kudy trail vede. V režimu Single Blind může instruktor vědět, kudy kladeče šel, u Double Blind pak toto neví ani instruktor. Pak už jenom stačí „vyhodit mozek z hlavy“, přestat myslet za psa a řídit se pouze jeho chováním. Kdo se toto naučí, má jistotu, že ani vědomě, ani nevědomě psovi do práce na pachové stopě nezasahuje a pes se tak musí skutečně spolehnout pouze na své instinkty.

Praxe nade vše

Na startu DB trailu

Je velmi jednoduché vše napsat do takto krátkého článku, ale je opravdu těžké si vůbec připustit, že to takto může fungovat a co je ještě těžší, skutečně se toto v praxi naučit. Nejde to zvládnout za měsíc, někdy možná ani za rok, nestačí k tomu přečíst horu knih. Jediným řešením je trpělivě dlouhodobě sledovat nejenom svého psa, ale i ostatní psy, kteří s vámi trénují. Chování každého konkrétního psa v dané situaci není sice úplně stejné, ale určitě existují vzorce chování, které jsou u většiny psů velmi podobné. Přestože jsme zatím popsali pouze začátek výcviku mantrailingu, je velmi důležité, abyste co nejdříve přešli do režimu, kdy psovod neví, kudy trail vede. Naučte se spoléhat na svého psa, a pokud s výcvikem nespěcháte, budete v psovi budovat silnou prioritu hledaného pachu, a nakonec zjistíte, v čem je to pravé kouzlo mantrailingu.

Organizace IBHA se snaží touto formou nejenom cvičit, ale také touto metodou Double Blind atestů testuje zásahové psy. O tom ale zase někdy příště. Na to máme dostatek času.

Foto: archiv Richarda Novotného

www.pohresujeme.cz