Vlčí špic nebo keeshond? Kdo je kdo?

Také tápete, zda jste na ulici zrovna potkali vlčího špice nebo naopak keeshonda? Kdo se v tom má vlastně vyznat? A jak je možné, že původně jedno plemeno má hned dvě označení? Možná vám v tom udělá tak trochu jasno tento článek…

Původ tohoto všeho tkví v historii plemene a v chovu psů vůbec a dnes vlastně i v zeměpisném rozdělení. V počátcích chovu se jednalo o jedno plemeno s různými názvy v různých státech. Šlo o vlkošedého špice, který se vyskytoval hlavně kolem řeky Rýn. Na německé straně byl díky svému zbarvení nazýván Wolfsspitz, tedy vlčí špic, na holandské straně se původně nazýval Walsdag, tedy úplně stejným jménem jako v Německu, ale v 18. stolení byl přejmenován na keeshonda podle politika jménem Cornelius „Kees“ de Gyzelaar, který jednoho tohoto psa vlastnil.

Jak to bylo na počátku?

1924

Když se započalo s registrovaným chovem, bylo velice brzy exportováno několik jedinců do Anglie, kde pár chovatelů začalo odchovávat tohoto psa pod převzatým názvem keeshond. V Holandsku i v Německu, jakožto v zemích spadajících pod FCI (Mezinárodní kynologická organizace, pod kterou dnes patří i Česká republika), již měli svůj standard pro německé špice zahrnující i vlčí špice. Anglie měla a má svou vlastní kynologickou organizaci, která má své vlastní standardy, vytvořili si tedy i vlastní standard pro keeshonda jako pro samostatné plemeno, který se poněkud liší od FCI standardu vlčího špice (Anglie a USA vůbec neznají plemeno německý špic a keeshond a stejně tak i pomeranian, jsou to u nich dvě samostatná plemena). Největší rozdíl je vidět v definování barvy – u vlčího špice ve standardu FCI je vlkošedá barva popsaná jako černá se stříbrnou (šedou), zatímco v anglickém standardu je vlkošedá směsí černé, stříbrné a krémové.

Anglický šampión Dochfour Hendrik - rok 1925

Angličtí chovatelé měli také navíc trochu jinou představu o vzhledu psa. Zatímco před druhou světovou válkou se čile vyměňovali psi mezi Německem, Holandskem i Anglií a všude tedy vypadali stejně, během války tato výměna ustala a Angličané uskutečnili svou představu trochu odlišného psa. Po druhé světové válce byl již rozdíl patrný. V USA byla situace stejná jako v Anglii. Prvním dovezeným psem byl vlčí špic z Německa, ale pak už následovaly dovozy výhradně z Anglie, prosadil se tam tedy anglický typ i název keeshond. Také Američané nespadají pod FCI, mají tedy svůj vlastní standard, stejný jako v Anglii, i s definováním barvy.

Po válce se anglický typ i název keeshond rozšířil po celé západní Evropě i ve Skandinávii, kromě německy mluvících zemí a východní Evropy, která zůstala v chovu poněkud odtržená, protože dovoz ze západních zemí nebyl téměř možný. Zde se nadále choval pes původního typu čisté barvy – vlčí špic. Tak došlo k tomu, že se v téměř celém světě choval keeshond a jen v několika málo zemích vzhledově trochu odlišný vlčí špic.

Přidalo se  i Německo...

Prototyp amerického keeshonda Wrocky of Wistonia - rok 1952

Také v Německu nakonec chovatelé začali s importy keeshondů a zařadili je do svých chovů vlčích špiců, takže mnoho německých jedinců jsou dnes už mezitypy nebo keeshondi, ačkoliv jsou stále nazýváni německým Wolfspitzem (vlčí špic). 

Na toto všechno FCI před několika lety reagovala tím, že ve svém standardu připojila keeshonda ke standardu vlčího špice, takže nyní je zde uvedeno vlčí špic/keeshond. Důsledkem však je, že dnes se chovatelé i majitelé dělí na dvě skupiny – ty, kterým to vyhovuje a ty, kteří by si přáli oddělení standardů a zavedení keeshonda jako samostatné plemeno s vlastním standardem. (Stejná situace je i u trpasličího špice a pomeriana). Ovšem o toto rozdělení by muselo požádat Německo a to s největší pravděpodobností neudělá, protože v jejich zemi už došlo k takovému propojení vlčích špiců a keeshodů, že by pro ně bylo velice těžké je rozdělit.

Čím se tedy vlčí špic a keeshond liší? 

Keeshond je menší, kompaktnější (kvadratický) a má silnější kostru. Hlava je jemnější, má výraznější stop a širší čelo, čenich je kratší, uši jsou menší, schované v srsti na krku – límci. Jeho osrstění je bohatší, hlavně na krku a nohách. Důraz je kladen na bohatou vatovitou podsadu.

Vlčí špic je vyšší, má menší kontrast v barvě, lehčí kostru, delší čenich, větší uši, srst není tak bohatá. Zatímco keeshond působí jako roztomilý medvídek a tomu odpovídá i jeho povaha mírumilovného rodinného psa, vlčí špic má poněkud hrubší vzezření a i jeho povaha je daleko ostřejší, je stále tím perfektním hlídačem, jako byl kdysi. Ale hlavní rozdíl je patrný v barvě. Keeshondi anglických a amerických linií mají většinou krémový nádech, který může přecházet až do oranžova, výjimkou nejsou krémová podsada a krémové nohy, štěňata se často rodí celá krémová a do vlkošedé s krémovým nádechem přelínají až v dospělosti.

Naproti tomu štěňata vlčích špiců se rodí skoro černá a vlčí špic v dospělosti je čistě vlkošedý, bez jakékoliv příměsi jiné barvy. Zapojením keeshondů do našeho chovu bychom tedy pravděpodobně o tuto čistou barvu požadovanou standardem přišli. Bylo by to poněkud zvláštní, protože třeba u trpasličích, malých a středních špiců se chovatelé snaží právě těchto příměsí jiných barev zbavit. A každý z nich vám může říct, jak je to těžké.

Anglický šampión Waakzaam Wotan - rok 1963

Že by zavlečení krémové barvy do chovu vlčích špiců nebylo nemožné i přesto, že takový pes je nestandardní, je možné vidět na výstavách pořádaných FCI, kde nezřídka takto zbarvení psi získávají nejvyšší tituly. Je zcela zřejmé, že rozhodčí, kteří jim titul zadali, se neřídí platným standardem a je asi naivní si myslet, že by s tím začali a vyřazovali psy nestandardně zbarvené jen proto, aby chovatelé mohli v chovu využít kladné vlastnosti keeshodů, aniž by se museli bát ztráty barvy.

Vzhledem k tomu, že rozhodčí na výstavách dávají evidentně větší důraz na bohatost srsti než na její barvu, myslím, že ani u nás není daleko doba, kdy se prosadí keeshond se svou hustou vatovitou nadýchanou srstí do krémova na úkor vlčího špice. Tento trend je možné vidět na Slovensku.

Co říci závěrem?

Doufám ovšem, že vlčí špic úplně nevyhyne, protože jak je známo, vše přešlechtěné se vrací k původnímu stavu, takže i u keeshondů jako u prošlechtěného plemene se často vyskytují smíšené vrhy, což znamená, že v jednom vrhu se vyskytne jak typ keeshond, tak i typ vlčí špic. Chovatelé typ vlčího špice prodají jako pet quality, tedy na mazlíka a takový pes se nikdy neobjeví na veřejnosti, zatímco typ keeshonda je prodán jako show quality, tedy jako pes vhodný na výstavy, který se pak na nich i prezentuje. Tady svítá naděje pro nás, milovníky vlčích špiců, že i za pár desítek let si jednoho takového mazlíka budeme moci koupit.

Foto: archiv Iveta Marešová

www.assil.sweb.cz