Vodící psi ke mně patří skoro celý život! 1. díl

Jak se vybírá takový vhodný psí kandidát na „funkci“ vodícího psa? Jak dlouho výcvik trvá a co vše stojí za tím výsledným „obrázkem“ spokojeného nevidomého člověka a šťastného psího parťáka? Nejen to, ale mnohem více ze zákulisí této záslužné činnosti se dozvíte v následujícím rozhovoru...

Tématem vodících psů se na eCanis zabýváme již skoro dva měsíce. A nebude tomu jinak ani tentokrát. Bude to však o něco zajímavější, protože tentokrát to bude povídání s vedoucí výcviků vodících psu u Nadačního fondu Mathilda paní Ing. Hankou Jasenovcovou, která se výcvikem vodících psů zabývá dvaatřicet let. A těžko bychom hledali někoho povolanějšího...

Hanko, vy momentálně působíte u Nadačního fondu Mathilda. Můžete nám tento fond představit?

Moc ráda, takže Nadační fond Mathilda vznikl v roce 2010 a jeho posláním je podpora osob s těžkým zrakovým postižením. Vyhledáváme, podporujeme a realizujeme smysluplné projekty, které těmto lidem usnadňují jejich život. Soustřeďujeme se jednak na projekty, které napomáhají vzdělávání nevidomých a slabozrakých osob a v konečném důsledku výrazně přispívají k jejich integraci včetně pracovního uplatnění. Také se zabýváme výchovou a výcvikem vodících psů, kteří se pro mnohé z nich stávají nepostradatelnými pomocníky. Vytváříme i různé kulturní aktivity umožňující seberealizaci mladých nevidomých umělců.

Zajímavostí je, že jméno tohoto nadačního fondu máte podle patronky a zakladatelky, hraběnky Mathildy Nostitzové. Mohla byste nám ji trochu představit?

Paní hraběnka Nostitzová již víc než dvacet let pomáhá lidem se zrakovým postižením a za tuto svou činnost obdržela i řadu prestižních ocenění. Podařilo se jí za tu dobu osobně podpořit mnoho projektů, uspořádat celou řadu významných společenských událostí a přispět i značnou finanční částkou na aktivity, které přímo pomáhají nevidomým a slabozrakým. Její činnost je příkladem výjimečného osobního nasazení ve prospěch skupiny občanů s těžkým zdravotním postižením. Jméno paní hraběnky Mathildy Nostitzové se zcela pochopitelně objevuje v souvislosti se všemi akcemi a projekty, které realizuje Nadační fond Mathilda, jehož je spoluzakladatelkou a patronkou. Sama říká: „Pomoc není otázkou peněz, ale srdce.“ Pokud byste se chtěli o paní hraběnce dozvědět více, navštivte tuto stránku (http://www.mathilda.cz/patronka/).

Ihned v první odpovědi jste nastínila, že výcvik vodících psů není jedinou činností, kterou se váš nadační fond zabývá. Můžete nám prozradit i další projekty?

Každoročně pořádáme galakoncert ve Stavovském divadle, také benefiční akce na podporu mladých talentovaných nevidomých umělců, vydáváme kalendář, ve kterém se objevují významné osobnosti uměleckého a společenského života s našimi pejsky. Aktivity NF Mathilda zahrnují i další oblasti jako je sociální rehabilitace, IT podpora či počítačové kurzy pro zrakově postižené. Důležitá jsou i pravidelná setkávání našich klientů, hlavně na letních rekondičních pobytech pro majitele vodicích psů. Nicméně chov, výchova a výcvik vodicích psů je asi náš největší projekt.

Než si začneme pořádně povídat o samotném výcviku vodících psů, mohla byste nám něco říci i o sobě?

Prakticky dvaatřicet let se věnuji speciálnímu výcviku vodících psů. V mém blízkém okolí nikdo zrakově postižený nebyl, k mé práci mne dovedla láska ke zvířatům a asi také učitelská tradice v naší rodině. Doma, v Praze jsme psa neměli, ale vždy jsem se k nim dostala. Vyrůstala jsem v psích boudách u sousedů, o prázdninách v kozích chlívcích nebo na pastvinách mezi kravami. A poznala jsem podle štěkotu všechny psy v okolí. Profesně jsem mířila na venkov do zemědělství a na vysoké škole jsem si pořídla prvního psa, fenku středního knírače Betinku. Nakoupila jsem knihy o výchově a výcviku a teoreticky jsem se zodpovědně připravila, ale víc asi vychovávala Betinka mě, než já jí. Ale to už je dávno, za ta léta praxe jsem se toho naučila spoustu o psech, i o lidech, kteří špatně vidí nebo nevidí vůbec. O tom, jak se žije bez zraku, co je možné poslepu dělat a co ne, jaké možnosti má nevidomý člověk v samostatné chůzi, jak se může dostat bezpečně z domova do práce apod., a to je pro tuto práci moc důležité. Dneska můžu dokonce říci, že mám více přátel mezi nevidomými, než mezi vidícími.

Pojďme ale k samotnému výcviku. Vy jste vedoucí výcviku vodících psů. Co tato činnost obnáší?

Než se dostanu k odpovědi na vaši otázku, začala bych asi tím, že základem skvělého vodícího psa, je správný výběr plemene a jedince pro výcvik a určuje ho povaha a zdravotní stav psa. Zvířata musí být ochotná ke spolupráci s člověkem, přiměřeně citlivá a dobře zvladatelná, zároveň odvážná a rozhodná, aby se vyznala i ve složitých situacích. Začíná se už výchovou štěněte a v jednom roce se z něj stane „psí student“, který se po dobu šest až devět měsíců vzdělává, přičemž se naučí třicet čtyři dovedností, které jsou dnes již ukotveny ve vyhlášce 388/2011 Sb. Je nutné být se psy stále v kontaktu a dobře je znát. Díky tomu se mi dobře pracuje i s klienty, mohu psa pečlivě vybrat pro konkrétního člověka a postupně pracovat na výcviku „na míru" dle potřeb klienta.

Prací vedoucího výcviku je, aby vše popsané fungovalo. Aby bylo dost štěňat a jejich vychovatelů, aby do výcviku postoupili jen povahově a zdravotně vhodní psi, aby cvičitelé měli odpovídající kvalifikaci a zkušenosti. Psy ve výcviku mají v naší organizaci cvičitelé doma, výcvik vedou samostatně, vedoucí výcviku musí mít o výcviku přehled, také hodnotí povahové testy i závěrečné zkoušky psů, má hlavní slovo ve výběru psa pro konkrétního klienta. To znamená, že musí mít všechny informace o klientech, kteří o psy žádají, kteří jsou v procesu předávání psa i těch, kteří už svého vodícího psa mají. Podílí se i na péči o klienty po předání psa, řešení případných problémů (servis po předání psa) včetně akcí pořádaných pro majitele vodících psů.

Výcviku vodících psů se věnujete prakticky od roku 1989. Dokážete říci, zda se vůbec výcvik psů za ty roky změnil? Co se dnes dělá třeba jinak?

Pracuji v tomto oboru bez přestávky již třicet dva let, začínala jsem v době, kdy v polovině Evropy stála ona pomyslná „železná opona“, informace ze světa k nám nepřicházely, hledali jsme vlastní cestu. V té době to bylo hlavně o výběru vhodných ročních až dvouletých psů pro výcvik. Byly to hlavně feny plemene německý ovčák. Plemena retrívrů byla v té době u nás téměř neznámá, chovatelů bylo málo. Najít vhodného psa pro výcvik bylo mnohdy těžší, než potom výcvik samotný. Používali jsme psy, kteří nebyli vhodní pro „služební“ výcvik pro svou povahu. Přesto jsme pracovali se psy s vysokým temperamentem, vzrušivými, psychicky ne úplně vyrovnanými, někdy i s nevhodným chováním k lidem nebo ke psům. Dnes naprosto nepředstavitelné.

Byla to pro nás velká škola, hodně nás tito psi naučili, ale výsledky výcviku nebyly úplně ideální. Naše vycvičené psy si mohli pořídit pouze lidé, kteří byli buď zkušení pejskaři nebo měli přirozené schopnosti se psem pracovat. Temperamentní, energičtí psí pracanti opravdu nebyli pro každého a v té době se také předávalo kolem deseti psů v celém bývalém Československu. Výcvik vodících psů zastřešovala jedna státní organizace, lidé si moc vybírat nemohli.

Rok 1989, pád komunistického režimu pro nás znamenal mimo jiné obrovský příliv informací. Začali jsme se velmi brzy kontaktovat s právě vzniklou IGDF (International Guide Dog Federation). V devadesátých letech se podařilo postavit první školu pro výcvik vodících psů v České Republice, kde jsem pracovala od jejích prvních dnů, za pár let se podařilo získat členství v IGDF. Velký rozvoj v té době zaznamenal v České republice i chov retrívrů. Labradorský retrívr se pomalu stával vodícím psem číslo jedna i u nás.

Díky informacím z IGDF jsme v té době začali s předvýchovou štěňat. Učili jsme se, jak vybrat vhodné jedince pro zařazení do výchovy, jak předvýchovu vést, hodnotit, jak vybírat vychovatele, co přesně mají se štěňaty vychovatelé dělat, co podporovat, co potlačovat, které vlastnosti štěněte jsou žádoucí, které nepřijatelné atd. Opět nás toho pejsci hodně naučili. Zájem o vodící psy nebývale stoupl, předávali jsme dvacet až třicet vycvičených psů ročně, tím pádem nám prošlo výchovou kolem čtyřiceti až padesáti štěňat za rok.  Z takového množství už jsme mohli vytvořit kritéria povahových vlastností, které jsou pro výcvik potřebné a které nepřijatelné. Zpřísnili jsme výběr psů pro výcvik, tím jsme zpřístupnili vodící psy většímu množství nevidomých lidí. Přesto jsme se stále potýkali s povahami psů, kteří svým nevidomým majitelům dělali problémy, a poměrně velkým problémem byly zdravotní potíže psů. Nastal čas, kdy jsme začali plánovat vlastní chov.

Ano, to je nyní celkem známou věcí, že máte psy převážně z vlastního chovu. Můžete nám o tom povědět maličko víc?

V roce 1997 porodila naše první chovná fena. Ona i ostatní chovné feny pocházely z běžného chovu labradorských a zlatých retrívrů a byly to většinou feny, které jsme vybrali z našich štěňat ve výchově. Kryli jsme je také chovnými psy z běžného chovu v ČR. Podařilo se nám získat výjimku k použití chovných psů na krytí fen pro účelový chov vodících psů i křížení plemen labradorský a zlatý retrívr. Neměli jsme šanci získat o krycích psech všechny potřebné informace, hlavně ze zdravotního hlediska, ale i tak to byl velký posun. Nastavili jsme pravidla pro přísnější povahové vlastnosti a zdraví psů a výsledky přišly téměř okamžitě. I když jsme byli přísnější na výběr štěňat pro výcvik, procento vyřazených štěňat a mladých psů se snížilo a hlavně jsme se opět posunuli v kvalitě předávaných psů nevidomým klientům. 

Bylo jasné, že v kvalitním chovu je budoucnost, i když se tím zvýší finanční náročnost. Hledali jsme informace o chovech ve velkých školách v rámci IGDF a možnosti, jak chovné jedince získat pro náš chov.

Díky tomu, že v IGDF existuje pravidlo, pomáhat těm, kteří se chtějí zlepšovat, se nám povedlo získat první feny z chovů vodících psů ze škol ve Velké Británii, USA a Austrálii. Posun v chovu vodících psů byl významný, řekla bych až přelomový.

Od roku 2012 již působím v menší organizaci NF Mathilda, v současné době máme pět chových fen a tři psy, všichni pocházejí z chovů vodících psů, hlavně z USA, Francie, Španělska, Belgie i ze Slovenska.

Kolik máte v současné době ve výcviku psů a kolik cvičitelů?

V tento okamžik máme osm psů ve výcviku, patnáct štěňat ve výchově, cvičitelky, které psy cvičí a předávají je, jsou čtyři. Více info o nás najdete na webu http://www.mathilda.cz/tym-pracovniku/. Více o výcviku potom v další otázce.

Nyní se zeptám na samotné psy. Jak dlouho trvá výcvik?

Přibližně v roce věku už může začít i výcvik speciální, který trvá obvykle šest až osm měsíců. Ten provádějí se psem zvlášť vyškolení trenéři. A věřte, že toho pes musí zvládat opravdu hodně. Aby se pes mohl stát průvodcem nevidomého, je nutné, aby se naučil přes třicet dovedností, které musí vzájemně propojit tak, aby svého majitele vedl jistě a bezpečně. Zároveň vycvičeného psa musí jeho práce bavit. Základem výcviku je schopnost psa dlouhodobě se soustředit a nerozptylovat se okolím. Což není při jeho přirozené zvídavosti lehkým úkolem. Musí zapomenout na svůj vynikající čich, sledovat svět před sebou očima a podle zraku se rozhodovat. Pes má obecně skvěle vyvinutý orientační smysl a snadno a dokonale se orientuje tam, kde žije a často se pohybuje. Nicméně má bez patřičného výcviku tendenci prozkoumávat okolí a sledovat vše, co se kolem něj děje. Cílem výcviku je mimo jiné i to, aby se pes soustředil jen na podstatné věci a nerozptyloval se okolím včetně například cizích psů nebo jiných zvířat okolo sebe. To je asi nejkomplikovanější částí výcviku vodícího psa.

Tím nejzákladnějším pravidlem výcviku je to, že pes musí být pouze pozitivně motivován a nikdy nesmí být fyzicky trestán. Pes musí svou roli přijmout jako přirozenou část svého života.

A jací psi se tedy pro tento náročný výcvik hodí?

Pro výcvik psa jako průvodce nevidomého se hodí vyrovnaní a klidní psi s pevnou nervovou soustavou, odolní vůči stresu, naprosto tolerantní vůči okolí. Nevhodná jsou zvířata velmi sebevědomá, nezávislá, přehnaně aktivní s velkým zájmem o vše, co se děje okolo. Cvičiteli se s takovými zvířaty celkem dobře pracuje, a pokud by neměl zkušenosti s předáváním psů klientům, může nabýt dojmu, že tito jsou právě těmi nejlepšími. Vycvičení psi jsou ale předaní člověku, který má většinou jen částečné nebo vůbec žádné kynologické zkušenosti a omezenou možnost kontroly. Aby pes pracoval i se zrakově postiženými, kteří nejsou většinou zrovna rozenými kynology, a pokud možno po celý život, je třeba věnovat mimořádnou pozornost přirozené povaze a vlastnostem zvířete, které do výcviku vstupuje. Pes se musí učit pouze jednotlivé cviky, spojovat je a je třeba ho vést k pochopení podstaty jeho práce. Ne tedy psa zklidňovat, odnaučovat nežádoucí reakce a chování (např. štěkání na psy, na lidi, honění zvířat, přehnané čichání a slídění, silný tah). Schopný cvičitel toto vše zvládne, ale vše co je přeučené, násilně cvičené, nebo dokonce zlomené se u nevidomého opět vrací. Vzhledem k tomuto, jsou nesmyslné výkřiky lítosti některých milovníků zvířat, které občas musíme přetrpět, že vodící pes je chudák se smutným pohledem. Opravu kvalitní budoucí vodící pes je zvíře klidné, pracovité a ochotné, a takovému výcvik ani budoucí služba nejsou zatěžko. I takový pes se ovšem na práci musí soustředit a tehdy se opravdu tváří vážně.

Práce vodicího psa je klidná, není fyzicky náročná, nicméně psychická náročnost je hodně velká. Troufám si tvrdit, že vodění nevidomého je psychicky nejnáročnější prácí, kterou člověk od psa potřebuje. Je jasné, že s věkem jsou vodící psi stále zkušenější a lepší, ale přichází také únava. Obvyklý věk, kdy už je třeba myslet na „psí důchod“ je deset let psa, pokud nepřijdou dříve nějaké zdravotní komplikace. Nejčastěji pejsek důchodce zůstává u nevidomého nebo v jeho rodině, jsou to celoživotní parťáci, nechtějí se rozejít. Pokud z nějakého důvodu pes u svého pána zůstat nemůže (bydlí ve 3. patře bez výtahu a pes má pohybové potíže), jsme připraveni pejskovi najít klidné a bezpečné místo na dožití.

Iveta Panýrková

www.mathilda.cz

 Foto: archiv Nadačního fondu Mathilda