Vodící psi ke mně patří skoro celý život! 2. díl

Máte vůbec představu, kolik stojí takový výcvik vodícího psa? Nebo co pro nevidomého člověka znamená ztráta jeho psího přítele a pomocníka, či jak vůbec je dlouhá a složitá cesta k utvoření dokonalé dvojice – nevidomý člověk a vodící pes? Ne? Tak to si nesmíte nechat ujít pokračování tohoto báječného rozhovoru!

Budeme opět pokračovat v povídání s  Ing. Hankou Jasenovcovou o vodících psech, výcviku a nevidomých. Pro ty, kteří ještě nečetli minulé povídání, připomínáme, že paní Hanka působí jako vedoucí výcviku vodících psů u Nadačního fondu Mathilda. Probíráme spolu široké téma okolo nevidomých lidí a jejich vodících psů. A vy se tak můžete dozvědět, co vše je třeba udělat, vymyslet a kolik hodin tréninku je za tím skvělým psem, který čeká na samotném konci.

Hanko, vracíme se po týdnu opět k našemu povídaní a já naváži tam, kde jsem minule skončila. Maličko jsme už „nakously“ téma vodící psi a vlastní chov. Mohla byste nám to trochu rozvést?

V současné době cvičíme hlavně labradorské retrívry z vlastního chovu. Pouze výjimečně cvičíme plemena jiná, tam potom poměrně komplikovaně hledáme chovy, jejichž psi mají pro nás co nejlepší vlastnosti. S přihlédnutím k tomu, že obecně si lidé vyšlechtili různá plemena psů k různým činnostem, je, myslím, úplně logické, že se začalo s chovem speciálních linií psů pro vodění nevidomých lidí. Nejjednodušší k pochopení asi je představit si, že na svého psa nikdy neuvidím. Mít psa bez možnosti zrakové kontroly opravdu není jednoduché a některé psí vlastnosti nevidomým lidem život opravdu komplikují. Nejvíce využívaní labradorští retrívři jsou původně psi využívaní k lovu a lovecké pudy u vodícího psa jsou opravdu překážkou. Vlastí chov psů z linií vodících psů umožňuje mít dostatek štěňat a mladých psů, kteří výcvik úspěšně dokončí.

A jak to tedy vypadá s úspěšností u vlastního chovu?

I z vlastního chovu se některá štěňata pro výcvik nehodí, ale pozitivní přínos chovu zaměřeného na linii vodících psů vidíme jednoznačně. Přínos je jednak ve zdravotních stavech psů, matky jsou labradorky lehčího typu, tím pádem se snížil počet psů vyřazených z důvodu postižení kloubů. Druhým aspektem je celkové zklidnění psích vlastností. Psi jsou empatičtější, klidnější, jemnější na ovládání, kontaktnější, s minimálními loveckými pudy a úžasnou tolerancí k ostatním psům i jiným zvířatům.

Nejsou to žádné zázraky přírody nebo psi z jiné planety, ale smysl specializovaného chovu vodicích psů je naprosto zřejmý. Čím déle tuto práci dělám, tím více se mi potvrzuje fakt, že dobrého vodícího psa dělá hlavně jeho povaha. Jeho tolerance k člověku, ochota s člověkem spolupracovat musí převyšovat jeho vlastní psí zájmy. Zároveň to musí být pes přiměřeně inteligentní a učenlivý. Přes všechny možné pokusy s různými plemeny všichni cvičitelé neopouštějí plemena retrívrů, anebo se k nim i vracejí. Tato plemena většinu dobrých vlastností pro tento výcvik mají a výběrem špičkových zvířat pro chov, mezinárodní spolupráci (v rámci IGDF), práci špičkových odborníků v oblasti genetiky se lze dopracovat k dostatečnému množství skvělých psů pro výcvik.

Asi jedním z nejtěžších úkolů nebude výcvik psa, ale výběr toho pravého pána tak, aby dvojice skvěle fungovala. Nemám pravdu? Jaká jsou tedy kritéria, kterých se při výběru řídíte?

Pro zdárnou spolupráci se psem musí každý nevidomý žadatel o psa podstoupit aktivní přípravu, jedině tak se mu dostanou všechny informace, které potřebuje. Zároveň je více než důležité, aby nám každý žadatel předal co nejvíce informací o sobě. Jiného psa bude potřebovat mladý muž, který má zaměstnání, rodinu a je celkově aktivní, než starší dáma žijící sama a klidným způsobem života. O vodící psy si žádají studenti, lidé středního věku i lidé ve věku důchodovém. Nejdůležitějším hlediskem při výběru psa pro člověka je temperament a rychlost chůze psa vzhledem k potřebám konkrétního člověka. Rychlost chůze psa vyplývá vždy z jeho povahy a temperamentu a tyto vlastnosti jsou neměnné. Výcvik psa naučí psa dovednostem, které ke své práci potřebuje, pes je vycvičen vždy „na míru“ pro konkrétního klienta, ale povaha psa a klienta musí pasovat jako klíč do zámku.

Dále je důležité znát, v jakém prostředí žadatel o psa žije. Vodící psi jsou významnými pomocníky pro lidi z velkých měst i malých vesnic, jen je nutné prostředí, ve kterém člověk žije, znát a výběr a výcvik psa mu přizpůsobit.

Neméně podstatnou informací je, zda se dokáže žadatel o psa sám o sebe postarat a tudíž pro něj nebude problém postarat se i o psa. Přijmout zodpovědnost za život zvířete znamená mnohdy významně změnit svůj vlastní dosavadní život. Je třeba vědět, že péče o psa přináší řád a povinnosti, které by neměly být nepřekonatelnou komplikací. Vodící pes musí být pro každého nevidomého člověka přínosem, vylepšením jeho životní situace. Pokud by se měl stát jeho zátěží, komplikací v životě, nikdy by k sobě pes a člověk nenašli ten správný vztah, který je k průvodcovské službě psa tolik důležitý.

Jak vypadá takové předání psa. Tedy od prvního kontaktování klienta až po samotné předání?

Předávání psa probíhá několik týdnů, přizpůsobuje se možnostem klienta a také tomu, aby zvykání psa na nového člověka a člověka na psa probíhalo co nejklidněji. Klient se učí se svým novým psem postupně základy chůze, péči o psa a hlavně konkrétní trasy, po kterých se budou společně pohybovat. Před samotným předáváním každého klienta navštívíme u něj doma, vezmeme s sebou alespoň dva psy různého temperamentu a vyzkoušíme, jaké tempo chůze psa bude klientovi vyhovovat. Často se nám po první návštěvě povede vytipovat konkrétního psa, se kterým klienta již během výcviku seznámíme. Klient tak má možnost trochu nahlížet do průběhu výcviku psa, cvičitel jej opakovaně navštěvuje, seznamují se s pejskem postupně a budoucí majitel zároveň dostává teoretickou přípravu na převzetí psa. My máme šanci poznat jeho způsob života a v určité fázi i zapůjčíme psa na krátký (víkendový) pobyt, aby si oba vyzkoušeli, jak se jim bude spolu žít. Po tomto pobytu už bývá většinou jasno, následuje docvičení psa a předávání.

Každý člověk, který si psa pořizuje, musí v sobě nalézt a rozvinout alespoň kousek „pejskaře“, aby se byl schopen se svým psem „domluvit“ na základních pravidlech společného života. Někomu to jde lépe, někomu hůře, někdo je od přírody nadán talentem a citem pro zvířata, někdo se těmto dovednostem musí složitě učit. Úplně stejně je tomu i u lidí zrakově postižených s tím, že jsou v podstatně složitější situaci. Předávání vycvičeného vodícího psa musí tedy být důkladným výukovým procesem. Člověk se musí naučit používat povelovou techniku, ovládání a zvládání svého psa, zvyknout si na jeho reakce, spolehnout se na něj apod. Pes si musí zvyknout na nového majitele, přijmout ho, reagovat na jeho pokyny a jeho hlas. Musí se srovnat hlavně s tím, že jeho člověk je plně závislý na jeho rozhodování a když udělá chybu, člověk ji nemůže napravit. Musí pro svého nového majitele dělat to, co se naučil, i když je jiný než „jeho“ cvičitel a mnohdy dělá chyby. Toto všechno vyžaduje hlavně dostatek času a odbornou pomoc. Předávání vycvičeného psa trvá tedy několik týdnů.

První jeden týden obvykle cvičitel zůstává v místě bydliště klienta (hotel, penzion v okolí) nebo denně za klientem dojíždí a cvičí již základní trasy, které bude klient potřebovat. Každodenní trénink může být pro některé klienty (starší, s kombinovaným postižením,…) náročný, tehdy se předávání rozdělí na více týdnů. Cvičitel zůstává s klientem v úzkém kontaktu obvykle asi dva měsíce, dojíždí za ním a řeší všechny potřebné situace a případné problémy. Na „svého“ cvičitele se klient může obracet po celou činnou službu psa.

Tím je nastartován jejich společný život, přichází období zvykání, vzájemného „oťukávání“ a někdy i zlobení mladého psa. V těchto situacích potřebuje nový majitel vodícího psa radu nebo pomoc a ta je mu poskytována po celý jejich společný život. Vodící pes zraje jako víno a po prvních týdnech a měsících společného života se stává zdatným pomocníkem, který svému majiteli umožní pohybovat se po svých cestách bezpečně a klidně. Přináší člověku do života veliký kus samostatnosti a nezávislosti na svém okolí a tím ho vrací do běžného života.

Ale, samotným předáním to pro vás nekončí, je to tak?

Jak bylo v několika odpovědích již uvedeno, je nutné, aby organizace, která vodícího psa nevidomému člověku předává, s ním zůstala v kontaktu po celou jeho činnou službu. Po předání mohou nastat se psem nějaké problémy, majitel vodícího psa musí mít šanci kdykoli se obrátit o pomoc nebo o radu. Člověk i pes jsou dvě živé bytosti, člověk i pes občas dělají chyby, které lze většinou napravit, ale člověk musí vědět jak. Nesmíme nechat klienty v případných problémech utápět, musíme jim je pomáhat řešit. A nejlepší pomocí je prevence.

Čerstvě po předání, minimálně dva měsíce je cvičitel s klientem v kontaktu a dojíždí za ním podle potřeby. Cvičitel je pro klienta klíčovou osobou pro řešení všech problémů, pokud by to nefungovalo, obrací se na vedoucí výcviku.

První rok života člověka a psa cvičitel klienta kontaktuje minimálně jednou měsíčně, aby věděl, jak jim to spolu jde. I v dalších letech o sobě vzájemně víme a dáváme si vědět, co je nového a jak se daří.

Pro majitele vodících psů pořádáme (když není covid) dvakrát měsíčně tzv. klientské úterky, kdy poskytujeme poradenství, je možné po předchozí domluvě i procvičit či osvěžit dovednosti psa. Jednou ročně také pořádáme soutěž pro majitele vodících psů.  Zde si mohou účastníci vyzkoušet orientaci v prostoru dle itineráře, kontroluje se i výkon vodícího psa a objevují se tu i prvky samostatné chůze s bílou holí, sebeobsluhy apod.

Velmi oblíbená jsou mezi klienty i letní soustředění (zpravidla probíhají dva turnusy během léta). Jedná se o týdenní pobyty, kde si majitelé vodících psů pod dohledem zkušených cvičitelů mohou procvičit poslušnost svého psa, osvěžit jednotlivé dovednosti pejska při vodění v terénu apod. Cílem těchto soustředění není jen výcvik vodících psů, ale i setkání a navazování nových přátelství mezi lidmi, kteří se denně potýkají s podobnými problémy.

Vždy mě zajímalo, co pro takového nevidomého člověka pes vlastně znamená. Dá se ten vztah porovnat s tím jaký známe my obyčejní pejskaři?

Každým předaným psem se rozšíří „rodina“ pejskařů mezi zrakově postiženými a každý tento pes pomůže udělat svému pánovi velký krok k samostatnosti a nezávislosti. Pes je nejen praktickým pomocníkem, ale i úžasnou psychickou podporou lidem, kteří v životě neměli takové štěstí. Ztráta zraku je pro každého člověka velikou ránou a podepisuje se hodně na psychice. Člověk ztratí spoustu kontaktů, někdy i přátel, většinou přijde o práci, stává se závislý na svém okolí. Z hlavy rodiny se stane poslední článek řetězu rodinné hierarchie, o který musí všichni pečovat. Vodící pes nevidomému člověku doslova rozsvítí jeho svět. Najednou na to není sám, dojde si se psem, kam potřebuje, nemusí čekat, až si na něj někdo udělá čas. I samotná povinnost postarat se o psa, jít s ním ven za každého počasí přináší zpět do života řád a povinnosti, někdo nevidomého člověka zase potřebuje. A právě ta vzájemná potřebnost a to, že jsou ti dva spolu dvacet čtyři hodin denně, dělá ze vztahu nevidomého člověka a jeho vodícího psa něco tak pevného, že si to těžko dovedeme představit.

A co teprve asi ztráta vodícího psa?

Ztrátu svého vodícího psa zažije téměř každý, kdo s ním spojí svůj život. Život psů je bohužel krátký a i když se na to člověk připraví, tak to vždycky bolí. U nevidomých lidí jim odchod jejich pomocníka přinese kromě bolesti i veliký propad v samostatnosti. Když si člověk zvykne, že má vedle sebe parťáka, na kterého se může vždy spolehnout, tak vlastně zapomene, jak těžké to bylo, když chodil sám bez psa. Většina lidí, kteří jsou s vodícími psy zvyklí žít, se na tento okamžik připravují předem. Když jejich parťák začíná stárnout, tedy kolem svého desátého roku, si pořídí psa mladého a starému pejskovi dopřejí odpočinek, který si za dlouholetou službu zaslouží. A když pak odejde do psího nebe, tak navždy zůstává v srdci svého pána, nezapomenut, krásně se potom s klienty povídá o zážitcích, které prožili s prvním, druhým a třeba i pátým vodícím psem…

Asi ne každý klient, kterého máte, byl pejskařem. Jak se učí – zvyká nevidomý, který psa nikdy neměl?

Aby se z dvojice, člověk a jeho vodící pes stal opravdový tým, který spolupracuje a může se jeden na druhého spolehnout, je nutné, aby se člověk na příchod svého psího pomocníka připravil. Bude to vždy člověk, kdo má v týmu rozhodné slovo, kdo řídí a poveluje svého psa, kdo mu dává zpětnou vazbu, když se mu daří nebo když dělá chyby. Příprava klienta před předáním psa (popisuji v otázce o předávání psa) je tedy nutností a základem úspěchu.

V začátcích, kdy se nový majitel se svým čtyřnohým průvodcem teprve sžívá, je nutné, aby se obrnil trpělivostí. Zvířeti se nedá nic dopředu vysvětlit, nelze ho předem připravit, že v jeho životě nastane významná změna. Proto musí každý, kdo přebírá vodícího psa, počítat s určitým časem, než si u něj pejsek zvykne. K trpělivosti je ještě třeba přibrat notnou dávku důslednosti a řídit se radami cvičitele, aby se nestalo, že pes prostě svého nového pána nebude brát vážně a začne mu dělat problémy. Pes, který prošel celou přípravou na své poslání, složil závěrečné zkoušky a byl úspěšně předán, je mladým vzdělaným začátečníkem. Je to něco jako mladý lékař nebo inženýr s čerstvým diplomem. Jen v praktickém životě se z něj může stát skutečný odborník. Velmi záleží na tom, jaký spolu naváží vztah, jak je se psem zacházeno, dostává-li se mu všeho, co pes k životu potřebuje i na dostatečném využívání toho, co se během své přípravy naučil.

A co třeba klient, který už od vás má několikátého psa? Asi to vodění není vždy stejné, mám pravdu?

Pokud někdo přebírá druhého nebo dalšího vodícího psa, má zkušenosti a spoustu informací o tom, jak se psem pracovat. Nemusí se učit základy péče o psa, o jeho zdraví a životní pohodu. Umí povelovou techniku, ví, jak vypadá spolupráce s vodícím psem. Čeká ho ale jiné úskalí – srovnávání. Nikdy se totiž nestane, aby byl druhý pes stejný jako ten první. Ač na to klienty připravujeme, vždycky jsou tím trochu překvapení. Společný život trvá obvykle kolem osmi let. Za tu dobu si člověk zvykne na určité stereotypy a chování psa, ze psa se stane profík, který dokonale zná trasy, po kterých chodí, je z nich prostě sehraná dvojice, která se pohybuje jistě a bezpečně, mnohdy i beze slova. S novým psem se musí začít zase úplně od začátku, nový pes nerozumí stereotypům, na které byl zvyklý starý pes, nový pes potřebuje soustředěného pána, který dává správné povely. To, aby se pes dostal na úroveň svého předchůdce, trvá většinou celý rok. Nikomu z nás se nechce vracet znovu do první třídy, ale s novým vodícím pejskem je to nutné.

Kolik vůbec stojí výcvik vodícího psa a kde se shánějí prostředky?

V současné době je cena za kompletní přípravu psa tak, jak byla popsána 260 000 Kč  (299 000 Kč včetně DPH). Je to cena za přípravu jednoho psa od štěněte až po předání klientovi. Vodící pes patří mezi zvláštní (kompenzační) pomůcky a úřady práce na ně přispívají devadesát procent z ceny psa.

Do ceny nemohou být započítány některé náklady, např. náklady na chovné feny a psy a odchov štěňat, na psy, kteří výcvik nedokončí, jsou z přípravy vyřazeni, na aktivity pro klienty po předání psů (soutěže, letní soustředění), vzdělávání a rozvoj cvičitelů apod. Na tyto činnosti se Nadační fond Mathilda snaží získávat finanční prostředky různými cestami, každoroční vydávání a prodej kalendáře, DMS a jiné benefiční akce, informace lze nalézt na našem webu www.mathilda.cz

Ráda bych vám poděkovala za krásné povídání a na závěr se ještě zeptala, čím nebo jak by vás mohli naši čtenáři případně podpořit?

Napřed odpovím, čím by mohli podpořit naše pracující pejsky. Když lidé na ulici spatří hezkého psa, obvykle zvolají něco jako: „Jé, ty jsi krásnej!“ a začnou ho nějakým způsobem kontaktovat – očním kontaktem, mlaskáním, posunky, někdy i hladit nebo dokonce krmit. V případě vodícího psa by něco takového nemělo nikoho ani napadnout. Jakékoli odpoutávání pozornosti psa ohrožuje bezpečnost nevidomého majitele. Vodící pes je prostě tabu. Není na hraní, má své práce dost. Prosím, nerušte ho.  A mluvte na člověka, ne na psa. Není hloupý, jenom nevidí a někdy potřebuje vaši pomoc.

Moc děkujeme za každou, i drobnou finanční pomoc. Jak pomoci, opět najdete na www.mathilda.cz.

Pokud by se někdo z milovníků psů chtěl zapojit přímo do naší činnosti, rádi ho přivítáme do našeho týmu skvělých vychovatelů štěňat, jednotlivců a rodin, kteří se našim pejskům věnují během jejich prvního roku života. V současné době máme nějaké zájemce v pořadníku, takže je čas si to pořádně rozmyslet. Když se mi potenciální zájemci ozvou, pošlu jim základní informace a pak se domluvíme na dalším postupu.

Kontakt: jasenovcova@mathilda.cz

Děkuji vám moc za krásný rozhovor.

Iveta Panýrková

www.mathilda.cz

Foto: archiv Nadačního fondu Mathilda

Utekla vám první část našeho povídání s Ing. Hanou Jasenovcovou? Pak si ji můžete přečíst nebo znovu připomenout pod tímto odkazem:

Vodící psi ke mně patří skoro celý život! 1. díl

Jak se vybírá takový vhodný psí kandidát na „funkci“ vodícího psa? Jak dlouho výcvik ...

14.3.2021Asistenční a vodící psi