Všechna má tajná přání mi splnily moje fenky...

Agility, dogdancing, dog puller, to vše a mnohem více… To je chodský pes! Přesvědčíme vás o tom i v dnešním povídání o tomto úžasném plemeni, které si dokáže člověka získat nejen svým krásným vzhledem.

Povídat si budeme se sympatickou Maruškou Trauškeovou, která se s námi podělí o své zkušenosti s chodským psem. Je hrdou paničkou hned tří báječných fenek, jejichž úspěchy by se nám do tohoto článku ani nevešly.

Je to tak. Jako první do naší rodiny přišla Berrinka (Orchidea Lukato Gold), která letos v červnu oslaví své čtrnácté narozeniny. Je to zakladatelka našeho chovu, fenka se „sluníčkovou povahou“. Měli jsme obrovské štěstí, že v chovatelské stanici, ze které pochází, nám vybrali právě ji. Berrinka je typický chodský pes – vzhledem i povahou. Z prvního jejího vrhu jsme si nechali fenku Arlin, což je sportovkyně tělem i duší a můj životní pes. Té je jedenáct let. Z posledního Berrinčina vrhu jsme si nechali ještě fenku Ejvu, s nadějí, že budeme mít pokračovatelku chovu, ale to se, bohužel, nepodařilo – má totiž středně těžkou dysplasii kyčelních kloubů. Je to ale náš velký mazel a omezené sportování ji také baví. V květnu oslavila sedmé narozeniny.

Většina lidí si se svým psem vybere jeden až dva sporty, a těm se maximálně věnují. My jsme toho zkusili víc, protože naše fenky bavilo všechno. Pokud mám vybrat sporty pro nás nejzásadnější, tak je to dogdancing a dogfrisbee. Na třetím místě je asi agility. Ale baví nás i dog puller, klasická poslušnost, obedience a nově i coursing.

Po psovi jsem toužila už od malička, ale dočkala jsem se ho „až“ ve dvanácti letech, kdy jsme se přestěhovali do domku se zahradou. Vybírali jsme tehdy psa, kterého zvládne vychovat i začátečník, nebude moc velký, bude skromný, líbivý, a budeme ho moci mít ubytovaného celoročně venku kvůli bratrově alergii. Chodský pes tohle všechno splňoval. Berrinka k nám přišla v roce 2005 a v roce 2007 jsme založili naší chovatelskou stanici.

Když Berrinka pokročila do veteránského věku, hledala jsem pro ni sport, který by ji bavil. Na mantrailingu se mi líbilo i to, že má vyšší cíl – tedy pomoci lidem. Tréninky s Lubošem Satorou jsem si velmi užívala. Je to trpělivý a zkušený člověk, který umí podat pomocnou ruku a doporučit správný postup. Berrinka byla na mantrailing velmi šikovná a rychle se zlepšovala. Navíc měla už od štěněte velmi vřelý vztah k lidem, což potvrzovala i během canisterapie. V době, kdy jsme mantrailing cvičily, jí bylo už devět let a praktické zkoušky u nás byly ještě v plenkách. Postupně ubývalo času na tréninky, takže ke zkoušce jsme to, bohužel, nedopracovaly. Ale tento „sport“ mohu všem vřele doporučit. Chodský pes má vynikající nos, takže se pro tuto aktivitu výborně hodí. V zahraničí je hned několik úspěšných chodských mantrailistů.

To je pro mě trochu těžké vybrat... Pokud se bavíme o sportu, tak mezi své největší úspěchy řadím asi dvojnásobné získání titulu Mistr České republiky mládeže v dogdancingu v kategorii Heelwork to Music s Arlinkou. Ale úspěchem je bez pochyby i to, že jsem s chodským psem (Arlinkou) dvakrát reprezentovala ČR v tomto sportu na mistrovství Evropy (naposledy v roce 2018 v jejích necelých jedenácti letech). Nesmím zapomenout ani na úspěch taktéž z minulého roku, kdy Arlin získala 4. místo na Mistrovství světa v dog pulleru, které se konalo v Praze. Ale nerada bych, aby to vyznělo vychloubačně. Pro mě je hlavním úspěchem to, že společné cvičení mé chodské fenky baví, a že se možná díky nim dozvědělo o chodském psovi více lidí i ze zahraničí. Z osobního hlediska si vážím toho, že jsem i díky zkušenostem s nimi získala práci, která mě vždy velmi lákala, a to v časopisu o psech (Psí kusy).

Při výběru krycího psa vždy koukám na to, aby vypadal a choval se jako správný chodský pes. Snažím se držet standardu. Hledám tedy psa ideálně s krátkým uchem, bohatým osrstěním, nekonfliktní povahou, dobře viditelnými znaky ve správných partiích a velmi studuji rodokmen, kdy se snažím vyvarovat se zdravotním rizikům. Není neobvyklé, že psa vybírám i rok dopředu. Když se u psa i potomků podaří skloubit zdraví, povaha i exteriér, je to úžasné. Ale v chovatelství nikdy nic nemáte jisté.

Chodské fenky rodí obecně velmi dobře. My jsme (zaklepat) nikdy neměli při porodu problém. Feny rodily ukázkově a byly dobře mléčné, o štěňata se perfektně staraly. Císařské řezy jsou spíše výjimkou. Průměrný počet narozených štěňat je kolem pěti, ale najdou se i feny, které pravidelně dávají kolem deseti až jedenácti štěňat.

Především vnitřní intuice. Při vybírání nových majitelů jsme asi trochu nároční. Dojem udělá už první dotaz zájemce. Je-li to věta „Kdy si můžu přijet a kolik to stojí?“, nebereme ho v potaz. Chceme, aby se štěňátko mělo v novém domově dobře, aby mu lidé věnovali dostatek času, aby nás informovali o tom, jak se mu daří, a také se hodně díváme na to, kde a jak bude ubytované – zda mu tam nehrozí nějaké nebezpečí. Když si nejsme jistí, zájemce odřekneme. Pokud se chtějí lidé s pejskem věnovat i nějaké aktivitě, nebo se ho pokusí uchovnit, je to pro nás velmi příjemný bonus, který vítáme, stejně jako společná setkání s našimi odchovanci.

Děkuji, to je milé. Za sebe musím říct, že se mi s chodským psem pracuje skvěle. Jsou šikovní, rychle chápou a co se jednou naučí, pamatují si celý život. Nadchnete je pro každou aktivitu – hlavní pro ně je, když ji mohou vykonávat se svým milovaným páníčkem. Mají-li spolu dobrý vztah, jsou schopní pro něj udělat cokoliv. Chodský pes – nebo alespoň naše fenky – jsou takové hračičky, mají rády zábavu. Někdy si tu zábavu ale začnou vymýšlet během závodu, kdy třeba během dogdancing sestavy přidají cvik navíc, nebo ho pro změnu trochu „vylepší“, což je sice někdy o nervy (i o body), ale stejně si pak říkám, jak mám hravé feňulky. Hlavní pro mě je, že je práce se mnou baví. Choďáci obecně nebývají moc tvrdí, takže třeba při obranách nemají takovou razanci jako němečtí či belgičtí ovčáci (i když se najdou výjimky). Spíše koušou do rukávu pro zábavu než z agrese. Také neunesou dril a hrubé zacházení, ale to většina plemen.

Ze své zkušenosti mohu říct, že je to pes, který se vám stoprocentně přizpůsobí. Pokud se mu věnujete, je mu jedno, jestli složí hlavu v bytě, nebo venku na zahradě. Co mu ovšem jedno není, je čas strávený se svým majitelem. Jsou to velmi kontaktní psi. Raději se budou mačkat v malé místnosti, než aby byli celý den sami venku. Naše první fenka Berrinka si krůček po krůček postupně podmanila celý dům a připravila tak prostor i pro své dvě dcery. Takže místo venkovních psů máme nakonec gaučáky. Ale ve výsledku jsme spokojení jak my, tak ony. Mohou být samozřejmě ubytováni i venku. Osobně si ale myslím, že například při péči o psího seniora domácí vřelé a teplé prostředí velmi pomáhá. Pokud by byla naše Berrinka trvale venku, určitě by rychleji zdravotně sešla – jsem o tom přesvědčená. Co se týče srsti, není chodský pes nijak náročný. Má samočistící srst (která se nejlépe vyčistí ve vašich peřinách), takže je vlastně nečešu jindy než před výstavou, nebo během línání – stále ji mají krásnou a lesklou, bez nečistot. Když línají, přiznávám, že jsou chlupy všude. Povívají jako westernová sláma z filmu, takže je nalézáme v polívce i v lednici. Ale třeba línání u krátkosrsté fenky welsh corgi pembroke, která patří mojí mámě, je mnohem silnější a chlupů je z ní víc, než ze tří choďáků.  

Je to úžasný úspěch a lidem, kteří na tom intenzivně několik let pracovali, patří obrovské díky. Konečně bude snazší chov chodských psů v zahraničí, konečně budou moci na světové akce typu mistrovství světa v dogdancingu (kde bychom letos mohli mít poprvé chodského zástupce) a agility. Pro chovatele se sice pár věcí změní (například zpřísnění podmínek pro získání titulu Český šampion na výstavě), ale myslím si, že je to krok správným směrem. Teď jde o to, aby plemeno nezažilo boom, jako některá jiná uznaná plemena a nezničilo to jeho chov. Takže se raduji samozřejmě velice, ale zároveň i trochu opatrně.

Fenky mi asi všechna má přání splnily. Když jsem s nimi začala sportovat, bylo mým hlavním cílem předvést, jak je chodský pes všestranné plemeno. To se nám, myslím, velmi dobře podařilo. Teď aktuálně mám dvě přání – aby tu naše fenky ještě dlouho ve zdraví byly s námi, a aby lidé kolem chodských psů byli stále tak fajn, jako doposud.

Děkuji vám za rozhovor

Foto: archiv Marie Trauškeová, Klára Matějková, Martina Irglová, Kristýna Čermáková

www.preberry.cz