Všestranný „horáček“ se Čechům opravdu povedl!

Když se sejde parta nadšenců... Ano i takováto událost může dát vznik novému plemeni tak, jak tomu je v příběhu českého horského psa. Začněme ale popořádku. Bylo, nebylo – v sedmdesátých letech minulého století se několik nadšenců zhlédlo v severských saňových psech a krásách jejich využití. Import byl za doby hluboké totality finančně i technicky nereálný, a tak to právě taková parta vymyslela úplně jinak...

Protože my Češi jsme národ vynalézavý, začala jedna taková parta lidí přemýšlet, jak si „vyrobit“ vlastní „severské“ plemeno sama. Jejich představa byla jasná! Vyšlechtit psa všestranného, dobře ovladatelného a přátelského k lidem i ke zvířatům. Psa, který by zvládl žít v horských a podhorských oblastech a byl by líbivým a výborným společníkem na cesty i domů. Podobné plemeno u nás do té doby scházelo.

Alaskan Leif

A právě tehdy přivezl Ing. Zdeněk Hozák několik psů z Aljašky. Ve své vlasti sloužili k přepravě pošty, užívala je i jízdní policie k ostraze, nebo jako stopaře při hledání zločinců. Šlo o psy s průkazem původu, kde měli jako název plemene uvedeno alaskan. Většina těchto psů vykazovala velké předpoklady pro tah a tyto geny se dědily po generace. Jako otec vůbec prvního vrhu u nás byl vybrán černobílý pes jménem Leif. Jako matka byla použitá fena slovenského čuvače Galka Vajgarské vrchy. Fenka odpovídala typem, velikostí a hlavně otužilostí.

Napjatě očekávaný vrh prvních horáčků spatřil světlo světa 12. srpna 1977 v chovatelské stanici Třeboň – Kopeček. Nové plemeno dostalo jméno český horský pes. Začátky byly charakteristické střídáním optimismu nad početnými a zdravým vrhy a zklamáním při neúspěších. V roce 1984 bylo toto plemeno československými úřady uznáno jako české národní. Cesta k uznání FCI je však dlouhá a plemeno ani po jednačtyřiceti letech zatím uznané nebylo. Uvidíme, co ukáží další roky.

Český horský pes

Před chovateli není snadný úkol. Počty štěňat se zvedal jen obtížně a začátek nebyl zrovna procházkou růžovým sadem. První rok bylo do plemenné knihy zapsáno pouze šest štěňátek z již zmiňované chovatelské stanice. Rok následný to byla pouze dvě štěňata, třetí rok tři a čtvrtý rok žádné. V pátém roce se naopak podařilo zapsat hned třináct štěňat. Osm let od prvního vrhu bylo registrováno pouhých třicet šest jedinců a z toho jedenáct v páté generaci. Zvrat přišel v roce 1984, kdy bylo plemeno uznáno českým národním a rovnou se dosáhlo narození štěňat z osmé generace. Vzplanul tedy plamínek naděje o uznání FCI. Ten však velmi brzy vyhasnul, když přišla zamítavá odpověď. Chovatelé se však nevzdávají a stále pracují na uznání.

Když se řekne český horský pes, asi každému se okamžitě vybaví velký, chlupatý a strakatý pes. A není daleko od pravdy. Naše národní plemeno opravdu vypadá trochu jako velká chlupatá koule, i když je spíše obdélníkového rámce. Celé tělo „horáčka“ kromě hlavy a přední strany končetin pokrývá hustá dlouhá srst, která je vždy bílá s libovolně zbarvenými plotnami. Jejich krásná hlava je zbarvená celá, je na ní však povolena lysinka.

Český horský pes

Český horský pes je přátelský, ale při prvním kontaktu nedůvěřivý. Není to vyloženě „vítací“ typ! Musí se napřed ujistit, že nehrozí žádné nebezpečí a pak sám naváže kontakt a dokáže být ve vyžadování pozornosti až vlezlý. Jeho povaha se odvíjí od způsobu využití jeho předků – saňový a pastevecký pes. Obě tato plemena se nemohla spolehnout jen na povely svého páníčka, ale musela používat vlastní hlavu při rozhodování v různých situacích. Říkáme jim – psi s vlastním názorem. Agresivní jedinci však do chovu pouštěni nejsou.

Další specifitou je jejich neomylný smysl pro humor a tak zvané kochání – zastavit se na pokud možno vyvýšeném místě a hledět do dálky. Zajímavé to začne být v momentě, kdy vám to váš miláček udělá na cvičáku na vrcholu „áčka“, nebo při stopách!

Český horský pes

Obrovskou výhodu ČHP je jeho naprosto unikátní bezúdržbový kožíšek! Večer vám přijde domů koule obalená bahnem a ráno máte křišťálově čistého psa. Jen jej nesmíte koupat v šamponu, tím by jeho srst tuto samočistící schopnost ztratila. Je to plemeno dlouhosrsté, takže svou chloubu během roku několikrát vyměňuje a to je pak nutné odumřelé chlupy vyčesávat. Pokud se budeme bavit o zdraví, je nutné s hrdostí přiznat, že jde o „přírodní“ plemeno, které není zatížené žádnými chorobami. Jen je třeba brát zřetel na skutečnost, že se jedná o velké plemeno s prostorným hrudním košem a tak zde hrozí torze žaludku.

...je to naprosto všestranný pes a při správné motivaci se nadchne pro jakoukoli aktivitu. Snad jediné, co bych nedoporučovala, jsou obrany. Lze jej využít pro tahání saní, čtyřkolky, kola, kolobrndy a nebo k poslední dobou velmi modernímu běhu se psem. Zapsal se neodmyslitelně do dějin mushingu, canicrossu, bikejöringu, skijöringu i dogtrekkingu. Lze jej využít jako psa záchranářského, při canisterapii i v agility. Hodně horáčků žije na farmách, kde pomáhá při pasení oveček. Řada našich pejsků má složené zkoušky z poslušnosti. A naprostou raritou je i horáček, který dělá dogdancing.

Je to aktivní plemeno, které zbožňuje vycházky, zkoumání nových věcí, ale pokud jeden den nestihnete delší venčení, dokáže se zabavit i na větší zahradě. Samozřejmě se to nesmí stát pravidlem. Většina z nich miluje jízdu autem a koupání v každém ročním období. Český horský pes je plemenem velmi otužilým, které může být celoročně ustájeno venku, ale paradoxně si nejvíc užívají večerních chvilky v kruhu rodinném, kdy mohou jít domů a lehnout si ke krbu nebo se dívat na televizi. Po určité době se však zvednou a chtějí jít zase ven.

Český horský pes má asi nejmíň nároků na zařazení do chovu. Po osmnáctém měsíci života se dělají RTG kyčelních kloubů, do chovu se pouští jedinci s DKK nejvíce C/C (tedy 2/2). Poslední dobou ale nejsou s dysplazií žádné problémy, většina jedinců má výsledek DKK A/A. Nejsou povinná žádná další vyšetření, ani zkoušky. Pouze bonitace při některé z klubových akcí.

V se minulosti objevovaly zprávy o jeho špatné ovladatelnosti až téměř nemožnosti výcviku. Tento názor ovšem vznikl v době fungování totalitních cvičáků, kdy se pes za neuposlechnutí trestal. Použijeme-li však pozitivní motivaci, je schopen splnit naprosto všechno. Za velkou pochvalu a ňamku se naučí jakýkoli cvik. Pokud se budete snažit jej ovládat pomocí zvýšeného hlasu a nadávek, může se stát, že se horáček prostě urazí a nebude s vámi „mluvit“.

Foto: MUDr. Jana Joselová

Český horský pes