Všichni psi z celé vsi - Jak nám Dareček zachránil trabanta.

Když jsem tenkrát na severu Moravy Darečka pro armádu kupoval, nevěděl jsem, že se mezi námi vytvoří pouto, které nedovolí, abych na něj zapomněl…

Vynikal na svoji dobu a úroveň německých ovčáků u nás, elegantní stavbou těla i ladností pohybu a k lidem měl rovný a přátelský vztah. Nebyl to tedy žádný psí neurvalec, který vás kousne, aniž ví proč. Divil jsem se tenkrát, proč ho majitel prodává, ale byla to čistě jeho věc. Rozhodl jsem se však, že si Darečka ponechám jako svého služebního psa pro instruktáže a výuku psovodů.

Dareček sice nebyl žádný tvrdý obranář, ale v pachových disciplínách vynikal nad všechny ostatní známé psy a myslím, že jsem neviděl doposud lepšího.

Byl jeden z posledních krásných prázdninových víkendů a tak jsme se s manželkou rozhodli, že provezeme našeho nového Trabanta Českým rájem a závěrem výletu přespíme někde „pod širákem“. Zabalili jsme tedy rychle nejnutnější a na zadní sedadlo posadili Darečka, aby si také s námi užil tu „českorajskou“ pohodu. A udělali jsme dobře.

Krátce před polednem jsme zdolali zříceniny Trosek, Pannu a Bábu a skromný oběd na louce v podhradí chutnal všem. Další cesta vedla malými vesničkami k rybníku Věžák, který jsme znali od dřívějška a kde jsme také chtěli přenocovat. Dareček vystrkoval hlavu z okna a pozorně sledoval veškeré dění podél silnice, včetně venskovských koček.

U rybníka bylo plno, ale nakonec jsme přece jenom našli zapomenuté místečko u vody, kde jsme mohli zaparkovat auto a rozložit tábor. Dareček se ukázal jako zdatný plavec, ale nebylo vhodné plavat vedle něho, zkoušel totiž občas vlézt někomu na záda a svézt se zadarmo.

Večer se pomalu snášel na naše malé tábořiště a s ním i hejna krvežíznivých komárů. Rozdělal jsem proto malý ohníček a dbal na to, aby více kouřil, nežli hořel. Výsledkem byl sice patrný úbytek komárů, ale více očouzené nežli upečené vuřty. Karcino-nekarcinogenní snědli jsme je všichni všechny. Nastal čas uložit se ke spánku. Kvůli komárům jsme, ustlal manželce v autě a my s Darečkem už to tady nějak přežijeme. Navlékl jsem si poutko vodítka na zápěstí, zalehl vedle psa a přikryl nás oba zbylou dekou. Spánek však za moc nestál. Od vody táhl chlad a občas i nějaký komáří vytrvalec zkoušel ochutnat, jakou máme krev. Pak mě probudil rychlý pohyb psa. Dareček z pod deky doslova vyskočil. Svítalo, bylo pět hodin ráno. Rozhlížel jsem se kolem, zdali není v blízkosti nějaká zvěř, ale nic jsem neviděl. Co tedy probudilo psa do střehu? A pak jsem uslyšel i já nějaký vzdálený hluk, křik, nebo zpěv? Ano, za nedalekým návrším se něco dělo a za chvilku již bylo vidět co. Z malého lesíka se vynořila skupina povykujících mladíků, zřejmě notně posílená alkoholem. Kolik jich bylo nevím, snad patnáct nebo dvacet, ale jakmile uviděli zaparkované auto, rozběhli se přímo k nám s pokřikem, že posadí „toho bakeliťáka“ na vodu, zdali také plave. Neviděli mě ani psa, protože jsme byli schováni za autem a tak okamžik překvapení byl na naší straně. Nechal jsem je doběhnout na vzdálenost deseti metrů a pak jsme se objevili. Účinek byl silný a válečný pokřik o vodě a trabantu se proměnil ve sborové zahučení: ty vole! Aby také ne. Dareček stál na zadních, zavěšený do napnutého vodítka a za zuřivého štěkání ukazoval útočníkům svoje dlouhé bílé zuby. Bylo po boji. Parta zmateně ustupovala podél vody, až se ztratila v mlhavém oparu.

Po mnoha letech situaci rozebírám a nevím, jak bychom my i náš trabantík bez psa dopadli. Zcela určitě však vím, že Dareček byl ve správný čas na správném místě a zachoval se statečně proti velké přesile. Inu nejen fešák, ale i hrdina, ten náš Dareček.