Všichni psi z celé vsi - Zuby

Stáli jsme proti sobě jako v ringu jen s rozdílem, že ON byl uvázaný na dlouhém řetězu. Měl hodně nadmíru německého ovčáka, dobrou váhu a výhodu bleskové reakce i silných zubů, které právě teď varovně ukazoval.

Mým úkolem bylo posoudit jeho odvahu a vhodnost pro službu v armádě tak jako stovky před ním. Měl jsem tedy dostatek zkušeností, ale právě dík nim mě cosi varovalo. Pes neštěkal, nenapínal řetěz směrem ke mně ani ze strachu na opačnou stranu. Díval se někam, jakoby skrze mě a jen napnuté tělo signalizovalo, že ví, o co jde a volný řetěz fintu obrany, kterou chtěl zřejmě nepříjemně překvapit. Ale jsem zde proto, abych finty odkrýval a tak jsem šel. Nejprve kolem, mimo možný dosah. Stále nic, jen sebevědomý, ledově výhružný klid, pouze zuby se více kázaly. To jsou tedy „tesáky“!  V životě jsem u psa nic podobného neviděl a bylo mně jasné, že mám být dvakrát opatrný. Na moje znamení padl výstřel. S výhružným křikem a máváním prutu se rozbíhám proti psovi, abych vyzkoušel jeho odvahu a nervy. Má je zřejmě jako provazy. Počkal na poslední chvíli a nasměroval svoji zubatou tlamu někam na moje kolena. Rychle tam s rukávem. Byla to opravdu finta, naštěstí čekaná a tak jsem ještě stačil zvednout ruku s ochranným prostředkem do výše pasu. Má to zřejmě dobře nacvičené a bůhví kolik nešťastníků přede mnou na to doplatilo. Jiný trik zřejmě neumí a aby nakonec nepřišel o kořist, drží rukáv pevně a k mocnému zákusu přidává jakési „břichomluvecké“ mručení. Pojďte si pro psa, volám na majitele, ale tomu se očividně nechce do našeho utkání míchat a na dálku prohlašuje, že se psa bojí. Co s tím? Pomalu ustupuji se zakousnutým psem na konec řetězu a snažím se vytáhnout ruku z rukávu. Nejde to, je jako zašitá. A tak držím pětačtyřicet kilo živé a zuřivé váhy na své ruce a čekám, až pohledná paní přesvědčí svého manžela k odebrání psa. Stalo se. Není to ovšem tak lehké a pes se nemíní vůbec své kořisti vzdát. Nakonec pomáhá jen voda, používaná běžně stejným způsobem v lovecké kynologii při sportovním norování. Tak už víme, co na psa platí a jde se na zadržení. Dopadlo pro mě i psovoda dobře, osvědčený prostředek při pouštění opět pomohl. Koupě je uzavřena, ovladatelnost nacvičíme a budeme mít psa, kterému na hrušky nikdo nepoleze. Je čas se řádně najíst, osprchovat a vyspat, protože brzy ráno odjíždíme na další štaci. Domlouváme se s místními prodávajícími, aby psy přivedli ráno před odjezdem a ušetřili je nočního pobytu v klecích autobusu.

V noci pršelo, ale jitro bylo takové, jak má v červnu být. Ustájení psi jsou vyváděni, napájeni a noví nakládáni. Všechno jde jako na drátku jenže výjimka potvrzuje pravidlo. Přišli i majitelé psa, kterého jsme včera „učili“ pouštět rukáv. Mají zřejmě z prodeje radost a paní si vzala k této slavnostní příležitosti krásný bleděrůžový svetřík, který všichni pro jeho barvu obdivují jako dekoraci nádherného rána. Podávám jim ten největší náhubek, aby psa přestrojili do „eráru“. Činnost se tentokráte jímá energická paní, al nějak se nedaří. Náhubek je příliš volný a „sedí“ psovi na nosním hřbetu jako brýle. Přitáhněte jej trochu říkám, ale za chvilku již vím, že jsem neměl. Náhubek při požadované úpravě spadl na zem rovnou psovi pod hlavu. Nevadí, maličkost, stačí se jen ochotně sehnout. Ruka majitelky se však ještě náhubku ani nedotkla a pes po jejím pohybu chmátnul. Tak nějak tupě, jakoby lajdácky a zůstal viset jedním zubem v rukávu „krásného „ svetříku. Pusť, křikne rázně psovodka a snaží se svetřík vyprostit, ale pes se nemíní své kořisti vzdát a dalším chvatem pobírá naplno i se svetříkem paži, přesně uprostřed předloktí. Zíráme jako zkoprnělí, ale pohyb žvýkacích svalů nás uvádí do bleskové pohotovosti. S dalším členem nákupní komise, veterinářem Tondou, se vrháme na psa a snažím se všemi způsoby, aby se vzdal kořisti. Vodu, rychle zařvu a sedám obkročmo psovi na záda, abych udržel za tváře jeho v klidu a nedopustil ničivé potřásání paží. Voda je tady, bohužel je dobrá jen k vytvoření krvavého akvarelu na rukávu krásného svetříku.

Teprve třetí kbelík začíná působit. Čelisti se po milimetrech otvírají, všichni jsme řádně namočeni. Konečně je ruka z tlamy psa venku, bojím se na ni pohlédnout, ale kupodivu, přes oblek vypadá, že drží pohromadě. Sedím obkročmo na psovi a vůbec si neuvědomuji, že již není zaměstnaný bojem o kořist. Náhubek, rychle náhubek volám, ale obavy jsou zbytečné, je vyčerpaný, my ovšem také. Fixujeme ruku majitelky šátkem přes krk a odvážíme ji do blízké nemocnice. Čekání se zdá dlouhé, ale již vychází v doprovodu sestry a hrdinsky se usmívá. Vím, že úsměv není opravdový, ale hlavně, že ruka bude v pořádku.

Co však se psem? Manželé ho nechtějí ani vidět a podmínky nákupu nakonec splnil. Vezmeme ho tedy na zkoušku a uvidíme. Viděli jsme. Přizpůsobivost novému prostředí byla velmi dobrá, jen občas si zkusil tak zvláštně, jakoby lajdácky, po něčem chmátnout, třeba po cípu kabátu nového psovoda, rozevlátého pohybem nebo větrem. Vyřešili jsme to tak, že jsme zachycený cípek docela obyčejně odřízli nožem a spokojenost byla na všech stranách. Později ho tyhle legrácky přešly, ale pověst „lidožrouta“ mu již zůstala. A když nadešel jeho čas a on se odebral ke svým dávným předkům, byla jeho lebka se silnými čelistmi i abnormálním chrupem jako zvláštnost vypreparována. Vyžádal jsem si ji a u příležitosti uznání dlouholeté spolupráce ve výkupu služebních psů pro potřeby armády, ji věnoval i s tímto příběhem bývalým majitelům.

A tak zavítáte-li náhodou do města Havířova, dívejte se dobře kolem. Mají tam v jednom obývacím pokoji na čestném místě vystavenou lebku psa s mohutnými čelistmi a s tááákhle velikánskými zuby.