Vzájemné porozumění hraje prim!

Minule jsme se obecně zaobírali tím, jaké základní problémy nás můžou na cestě napříč dogdancingem potkat a tentokrát se na některé z nich podíváme pod lupou. Ale ať je to, co nás trápí, cokoli, vždycky je tím nejlepším lékem vzájemné porozumění mezi pánem a pejskem.

Minule jsme se obecně zaobírali tím, jaké základní problémy nás můžou na cestě napříč dogdancingem potkat a tentokrát se na některé z nich podíváme pod lupou. Ale ať je to, co nás trápí, cokoli, vždycky je tím nejlepším lékem vzájemné porozumění mezi pánem a pejskem.

Kde je problém?

Než se začneme rozhodovat, co s tím budeme dělat, je nejdůležitější situaci správně přečíst, vyhodnotit a odpovědět si na otázky: Proč se můj pes tak chová? Jsem pro něj čitelný? Ví, co po něm chci? Není to pro něj ještě moc náročné? Je schopný to zvládnout? Rozumí mi? Pokud se nám nedaří delší dobu odhalit příčinu problému, je dobré se svěřit do rukou trenéra nebo zkušenějšího tanečníka, protože jednak víc očí víc vidí a také jejich většinou dlouholeté zkušenosti jsou k nezaplacení. Čím déle potíže přehlížíme a neřešíme je, tím hůře a déle se napravují a pes si tak některé zlozvyky dokonale upevní.

Štěkání je nežádoucí

Jedním z velmi častých a někdy také velmi obtížně řešitelných problémů je štěkání na taneční ploše. Jsou psi, kteří si jednou nebo dvakrát štěknou a pak také takoví experti, kteří jsou schopni celou sestavu „prořvat“.  Když si odmyslíme, že je to velmi rušivý prvek, který kazí celý dojem z třeba i velice krásné taneční sestavy, můžeme si být jisti, že rozhodčí nás budou za tento „zlozvyk“ penalizovat bodovou ztrátou, někdy i velice citelně. Příčin tohoto chování může být víc.

Nechápe nebo je nespokojený?

Jednou z možností je fakt, že pejsek nám kupříkladu úplně nerozumí, co po něm chceme, případně po něm chceme cvik, který se mu nějakým způsobem nelíbí. Většinou to poznáme podle toho, že ke štěkání dochází pouze v nějakém úseku sestavy nebo jen při některých cvicích.  Chce to pak danému cviku věnovat větší pozornost, vrátit se o krok zpátky, zjistit, proč se pejskovi nelíbí, případně, zda je možné danou pasáž sestavy upravit, aby mu lépe vyhovovala. Každý pes má samozřejmě více a méně oblíbené cviky a tímto chováním to může manifestovat. Obdobný problém může nastat, pokud nějaký cvik v sestavě dlouho opakujeme, i tady se můžeme dočkat nesouhlasného brblání či štěkání, které je většinou způsobeno tím, že „už to dělám moc dlouho, moc mě to nebaví a žádná odměna, tak to reklamuju“.

Emoce, mládí a drive…

Poměrně často se také štěkání objevuje u hodně emotivních či mladých jedinců s velkým drivem, kteří se dokážou tak „rozjet“, že přestanou zcela ovládat svoje emoce a někdy nejenže štěkají jak protržení, ale ještě obvykle špatně reagují na povely a jsou hůře ovladatelní. Tady je dobré spojit dvě řešení. Jednak než půjdeme trénovat dogdancing, tak pejska unavíme jinou činností – procházkou, hrami, jiným sportem apod., aby vypustil přebytečnou páru, a za druhé mu třeba vybereme klidnější hudbu, cviky volíme spíše heelworkového typu, aby se nedostal do takového varu, a za zvládnutí bez štěkotu samozřejmě chválíme a odměňujeme.

Uberte plyn!

Určitě ještě stojí za zmínku i další důvod, kdy psovod vytváří na psa ať už náročností cviků nebo dlouhým opakováním sestavy, ale i jinak velký tlak, který pes přestane zvládat a jako ventil má štěkání. Tady je třeba ubrat plyn, vnést do tréninku trochu veselé atmosféry, povzbuzovat, chválit a odměňovat. Ale ať už je příčina jakákoliv, vždycky se doporučuje v okamžiku štěkání cvičení přerušit, případně pejska odvést z taneční plochy do jeho domečku, aby se nevhodný vzorec chování přerušil a nedošlo k upevňování nevhodného chování.

Nezájem, jdu pryč!

A pokud nám čtyřnohý tanečník neštěká, může se stát, že nám během sestavy odchází z taneční plochy. Tento nešvar jsme zmiňovali již minule. Hlavní příčinou je nedostatečná vazba mezi psovodem a psem. Pro psa jsou zajímavější podněty, než je jeho pán, kupříkladu jiní lidé, ostatní psi, pachy apod. nehledě na to, že ho často ani samotné tančení moc nezaujalo. Řešením problému je vrátit se zpátky k základní výchově, zdokonalit přivolání, poslušnost, vytvořit si pevný vztah mezi pánem a psem, udělat se pro psa tím nejzajímavějším objektem a práci mu podat formou zábavy.

Z extrému do extrému

Dalším takovým oříškem jsou dva opačné extrémy. Buď je pes přetočený, příliš rychlý a vzrušivý a tím i špatně ovladatelný, nespolehlivý a hlavně technicky nepřesný, jak už bylo zmiňováno výše v odstavci o štěkání. Tento extrém je třeba vybít a zklidnit, naučit se soustředění, zpomalit a zpřesnit. Druhým pólem je pes laxní, flegmatický až apatický. Vypadá, že ho tančení nebaví a že se k smrti nudí nebo by si dal raději šlofíka a někdo ho pořád s něčím otravuje. Tady je třeba nejdřív zjistit, zda pes nemá opravdu nějaký problém jako je onemocnění, bolesti, příliš vysoký věk apod. Samozřejmě existuje malé procento psů, které dogdancing opravdu za srdce nevezme, ale většinou je to o přístupu psovoda. Ani děti ve škole nebaví strohé učení se nezáživného textu. Je třeba, aby učitel udělal učivo zábavné, podal ho zajímavou formou, vtáhl žáka do děje a nejinak je tomu i u psů. Pokud je pejsek spíše flegmatického typu, je třeba ho rozpohybovat, naučit ho třeba na hračku, přetahovat se, házet apod. a jednotlivé cviky potom prokládat hrou. Většinou udělají své i zvukové efekty psovoda při hře, prostě dostat pejska tak trochu do varu. To může opravdu udělat zázrak.

Každý je z jiného těsta

Měli bychom vůbec přihlížet k typu pejska a k tomu, co mu sedí a vyhovuje. Jsou pejsci univerzální, kteří tančí stejně dobře v heelworku, jako ve freestylu a pak ti, kteří se během nějaké doby vyprofilují na heelworkové či freestylové psy. Obecně lze říct, že pejsci s větším drivem se věnují spíše freestylu, který je akčnější a lze tu i lépe tolerovat nějaké malé nepřesnosti, než statičtější a velice přesný heelwork. Moje fenka je kupříkladu naprosto freestylová a při účasti na dvoudenním semináři, kdy se jeden den probíral heelwork mi jasně dávala najevo, že takovou nudu ještě nezažila.

Jak odbourat motivační pomůcky?

A jako poslední zde zmíním problém s odbouráváním pamlsků či jiných motivačních pomůcek. Je normální, že štěně učíme cviky na pamlsky či hračky, to je v pořádku. Po čase je ale třeba, abychom začali tyto berličky pomalu odbourávat, protože na zkoušky či oficiální závody musíme jít už „na ostro“. Na prvních zkouškách je jasně vidět, jak na tom kdo je. Vidíme často děs v očích psovoda, aby tu minutu měl co nejrychleji za sebou, pes je udržován často na ruku, která se chová, jako by v ní pamlsek byl nebo je pejsek stavěn při cvičení mezi psovoda a zeď, aby neměl možnost někam odcházet. Můžeme vidět i to, jak pejsek, když zjistí, že pán žádný pamlsek nemá, ztratí zájem a s čucháním začne pána ignorovat. Jsou psovodi, co si před zkouškou natírají ruce buřtem či jinou pochutinou, asi to nějakou dobu i funguje, stejně ale nakonec podvádí sami sebe a dříve nebo později se jim to vrátí zpátky jako bumerang. Proto je třeba si dát dostatečný čas a prostor na odbourávání pamlsků, věřit sobě i pejskovi. Při tréninku pamlsky či hračku začít odkládat, nejdřív do pro psa viditelné vzdálenosti a vždy ho pak v nějakém intervalu odměnit a tento interval prodlužovat a motivační pomůcky dávat dál až nakonec úplně zmizí. Chce to trpělivost a čas, ale jde to.

Nástrah je hodně, ale překonat se dají. Jde hlavně o to poprvé. Časem získáme jistotu, cit a budeme už vědět, jak na to.

Foto: archiv Markéty Kunckové, Martina Irglová