Z řecké pláže do českého obýváku!

Dovedete si představit, že si jen tak normálně odletíte na dovolenou k moři a kromě tradičních suvenýrů si s sebou domů přivezete i psa? A to jako vážně! Nevěříte? Pak si tedy určitě nezapomeňte přečíst následující rozhovor!

Martina Klánová vyrazila jako každý rok se svou rodinou na oblíbenou dovolenou k moři. A tentokrát to bylo do Řecka. Plánovala jako kdykoliv jindy lenošení na pláži, opalování a koupání ve slaném živlu prostřídat občasnými výlety po okolí a také si užít výtečnou místní kuchyni. Jenže člověk míní, ale život mění… Všechno dopadlo úplně jinak. Zamilovala se… Ale kdyby si snad někdo myslel, že se jednalo o nějakého snědého domorodce, byl by vedle jak ta jedle. Láska na první pohled měla totiž čtyři nohy, hnědé oči a strakatý kožich. A aby toho nebylo málo, tak hned ve dvojím vydání. Poslyšte tedy příběh, kterak dvě řecké toulavé fenky ke štěstí přišly…

Martino, pověz nám nejprve tak trochu obecně, jak to máš ty se psy a kolik jich zatím prošlo tvým životem?

Už jako malá jsem toužila po psí společnosti, ale svého prvního psa jsem se dočkala, až když jsem čekala druhé dítě. Chtěli jsme tehdy dětem pořídit ochránce a kamaráda v jednom a ve výběru u nás vyhrál rhodéský ridgeback. Byla to šťastná volba a krásných třináct společných let. Doplňovali jsme postupně smečku o další dva psy. Druhého rhodéského ridgebacka a pak také parson russell teriéra. Po odchodu posledního z nich je dlouho žádný nenahradil.

Vím, že ráda všude možně cestuješ, ale loni se na dovolené v Řecku stalo něco neobvyklého, mám pravdu?

Ano, cestování mám moc ráda. Loni jsem navštívila řecký Peloponéz a užívala si úžasnou atmosféru tohoto poloostrova. Během mého pobytu zde se ke mně dostala informace, že se někdo z místních lidí před pár měsíci zbavil dvou malých štěňátek tak, že je vyhodil z auta u malé surfařské zátoky a ujel. Šlo o fenky, pravděpodobně sestry. Schovávaly se v různých úkrytech a hledaly potravu, kde se dalo. Přepadla mě velká lítost.

Napadlo tě někdy předtím, že by sis z dovolené kromě obvyklých suvenýrů dovezla i psa?

Ne, tohle by mě opravdu nikdy nenapadlo. Mnohokrát jsem se setkala v různých zemích se psy tuláky a možná mi někdy myšlenka na jejich záchranu bleskla hlavou, ale nikdy jsem na to neměla tu patřičnou odvahu.

Vzpomeneš si ještě na své úplně první setkání se dvěma řeckými tulačkami? A čím tě obě fenky, jednoznačně sestry na první pohled upoutaly?

Na to si dobře vzpomínám. Příběh o psích sestřičkách na mě zapůsobil tak silně, že jsem neodolala pokušení vypravit se na místo, kde se jich někdo zbavil. Vyrazila jsem se svojí rodinou po pláži směrem k jejich možnému útočišti a doufala, že je uvidíme. Ležely vedle sebe a odpočívaly. V kapse jsme měli pro jistotu nějaké jídlo a zkusili jim ho nabídnout. Překonaly strach a lačně se do něj pustily. Upoutaly mě tím, jak si byly podobné i tím, že na nich bylo vidět, jak moc jsou na sobě závislé.

Dá se alespoň orientačně odhadnout, jak byly v té době zhruba staré a jak se k vám jako k úplně cizím lidem chovaly?

Odhadovali jsme jim tak cca sedm měsíců. Působily vystrašeně a hladově a jedna od druhé se ani nehnula. Po počáteční nedůvěře se blížily blíž a blíž, a dokonce nám dovolily i letmý dotyk.

Kdy jsi začala uvažovat o tom, že je na té pláži prostě jen tak bezprizorně pobíhat nenecháš?

Už při prvním kontaktu s nimi mi projela hlavou myšlenka, že by si zasloužily lepší život než boj o přežití. Rozhodnutí ve mně nezrálo moc dlouho. Bylo jasné, že je nemůžeme rozdělit a zachránit jen jednu. Byly na sobě tak závislé, že mě to ani nenapadlo. Se svým nápadem jsem se svěřila ostatním a zbytek dovolené nabral úplně jiný směr.

Je hodně složité dostat dva psy z Řecka do Česka? Co vše bylo třeba zařídit nebo splnit a jak dlouho to celé trvalo?

Moje sestra, u které jsme dovolenou trávili, mi moc pomohla tím, že zjišťovala u místních lidí, jak složité by to bylo. S její velkou pomocí události vzaly rychlý spád. Záchranná mise se rozjela. Sehnali jsme odchytovou službu, která obě fenky odchytila a dopravila je k veterináři. Ten je kompletně ošetřil, zbavil parazitů, načipoval a naočkoval. Vystavil jim mezinárodní průkazy a následovala desetidenní karanténa. Koupili jsme jim přepravní klece a zařídili letenky z Athén do Prahy. Musely však ještě obě absolvovat transport na letiště vzdálené tři hodiny od nich. Moje sestra letěla s nimi, aby na vše dohlédla. Já musela odletět již týden před nimi. Jelikož měly obě více než osm kilogramů, musely bohužel cestovat v zavazadlovém prostoru.

Jakým způsobem probíhalo převzetí na pražském letišti?

Po svém návratu jsem kontaktovala svou kamarádku a sdělila jí, co se stalo. Nabídla jsem jí, že by si mohla jednu z nich vzít a jelikož se často vídáme, obě fenky by byly v neustálém kontaktu. Souhlasila, a tak se z letiště obě psí holčičky rozjely vstříc novému životu. Dostaly řecká jména Kira a Alexa (říkáme jí Lexi). Po příjezdu z letiště byly obě vyděšené. Kira zůstala u mě a Lexi jela se svou paničkou ještě o pár kilometrů dál.

Pojďme se ale zaměřit na Kiru. Jak probíhaly vaše první společné hodiny a dny? 

První společné hodiny s Kirou byly o seznamování a přiznám se, že jednoduché to tedy nebylo. Bála se úplně všeho. Nechtěla překročit práh domu a tak jsem ji musela tři dny nosit do schodů a ze schodů, aby se alespoň na zahradě vyvenčila. Když jsem zkoušela vzít ji na vodítko, odmítala udělat krok. Hračky jí nic neříkaly a dlouho nechtěla do svého pelíšku. Spala raději na tvrdé podlaze. Každý zvuk jí vylekal a hodně tesknila po své sestřičce. Po dvou dnech přijela Lexi se svou paničkou a radost ze shledání byla velká.

A co třeba adaptace na úplně odlišné prostředí a jiný styl života? Přeci jenom z řecké pláže do pražského obýváku to je pořádně velký skok, ne?

Myslím, že adaptace proběhla dobře, i když některé věci jsou složitější, jako třeba zkrotit jejich lovecké pudy. Byly asi zvyklé lovit si potravu, takže často prohání ptáky a na poli myši. Snažíme se je socializovat a také chodíme cvičit mezi ostatní psy. S pohodlným pelíškem problém nemají. Na ten si zvykly obě docela dobře.

Je podle tebe horší vychovávat již odrostlejšího psa s určitými návyky než třeba malé štěně? Předpokládám totiž, že všechno nebylo vždy jen růžové a určitě jsi musela řešit i nějaké problémy…

Určitě je těžší vychovávat odrostlejšího psa, protože neznáte jeho strach z určitých věcí a neznáte jeho zkušenosti, které většinou nebývají příjemné. Přesvědčit ho, aby vám věřil, je někdy složitější, než se zdá. Co se týká Kiry, k lidem, které nezná, je dost nedůvěřivá, se psy naštěstí problémy nemá. Občas si vzpomene na svou plážovou volnost a máme problém s tím, aby se vrátila na přivolání.

Mohla bys nějak porovnat tu Kiru, kterou sis loni přivezla a s tou současnou Kirou po skoro roce společného soužití?  

Když se nad tím zamyslím, určitě udělala velké pokroky. Ten uzlíček nervů, který mi vstoupil do života před osmi měsíci, to už dávno není. Její sebevědomí je na vyšší úrovni a ráda ji také pozoruji, když si hraje. Užívá si to, a to mě moc těší.

Kdyby ses někdy v budoucnu ocitla v podobné situaci, šla bys po těchto všech zkušenostech do něčeho podobného znovu?

No, nevím, jaké situace na mě ještě život chystá, tak nemohu říci, jestli ano nebo ne. Rozhoduji se většinou impulzivně. Pokud bych na to měla sílu a zázemí, tak nakonec proč ne? Záleželo by na okolnostech.

A na závěr si tě dovolím poprosit o nějakou veselou historku nebo nezapomenutelný zážitek s tvou čtyřnohou Řekyní…

Nevím, jestli je ta příhoda veselá, ale Kira se s velkou oblibou občas vyválí v čemkoli, co neuvěřitelně smrdí. Potom dělá, že se nic nestalo. Jednou se důkladně vyválela v něčem takovém, a já jsem potom musela dojet domů autem. Myslela jsem, že se udusím. Ani důkladná koupel a deratizace auta moc nepomohla. Ale ona si to zřejmě hodně užila.

Děkuji za příjemné povídání a ať vám to s Kirou šlape!

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Martiny Klánové