Za úspěch považuji mít vedle sebe spokojená a vyrovnaná zvířata

Jak se žije s westíkem a dvěma mladými belgičáky? Co je v soužití se psem, výchově a výcviku zásadní? Přinášíme vám rozhovor se zkušenou trenérkou Kateřinou Landovskou. Dozvíte se v něm také, jak vypadala její cesta k profesi trenérky nebo jak správně přistoupit k výběru plemene psa.

Kateřina Landovská se psům věnuje již od dětství. Prošla od té doby mnohými výcvikovými metodami a trendy. Do světa pejskařů ji v roce 2006 přivedl westík Scotty. Začala se s ním věnovat agility a flyballu. S druhým westíkem Méďou se kromě agility a sportovní kynologie vrhla i na výstavy. Díky tříleté fence Roxy založila chovatelskou stanici De Bohemia Commander a odchovala své první dva vrhy. V roce 2022 si přivezla fenku belgického ovčáka tervuerena Ellie, se kterou se vydala na dráhu obedience a mondioringu, nesmírně je chytlo také rally obedience. Krátce po Ellie přibyl další parťák, belgický ovčák malinois Frankie, který zase moc rád skáče dlouhé skoky do vody. Se všemi psy se Katka věnuje zejména canisterapii a mnoha dalším aktivitám a dělá jí radost předávat své zkušenosti klientům.

Ke psům mě přivedla starší sestra, se kterou jsem vyrůstala, a byla stejně zapálenou pejskařkou jako já. Měla knírače a rotvajlery. Půjčovala jsem si nejdřív její psy a učila je základní povely jako sedni, lehni či aport. Pak lékaři zjistili, že jsem alergička a astmatička. To už jsem ale dlouho doma otravovala, že chci psa. Nastalo rozhodování, jaký pes by byl vhodným dárkem k mým třináctým narozeninám. Volba padla na westíka (West Highland White Terriera), který nelíná. Tak se ke mně dostal můj první pes Scotty. Vždycky jsem chtěla mít co nejvychovanějšího psa, který bude všechno umět, na čemž jsme spolu od začátku pracovali. Když mu byl rok, přišla ségra s tím, že začala chodit na cvičák do Újezda nad Lesy a zlákala mě také. Tam jsme začali trénovat poslušnost. Scotty byl moc šikovný, trenéři nás chválili a nechávali předvést jednotlivé cviky jako příklad, jak to má vypadat. To bylo pohlazení pro moje pubertální ego. Sportovní kynologie nás ale vyloženě nechytla, první zkoušku jsme nezvládli.

Záhy mě oslovila sestřenka s tím, že jezdí dělat flyball do Flyball Hop Trop a jestli se nechci přidat. Zkusili jsme tedy flyball. Předsedkyně spolku Míla Vrbová mi vysvětlila, že Scottyho moc nebaví ty míčky, ale skákání ano, ať tedy zkusím agility. S tím jsme začali v roce 2007. Přišly první závody, brzy první bedna. V roce 2011 jsme se stali vícemistry republiky teriérů v agility, ale rok nato mi Scotty v necelých šesti letech zemřel, důvodem bylo genetické onemocnění.  

Po Scottym jsem chtěla dalšího pejska, uvažovala jsem o australském ovčákovi. Náhodou jsem však narazila na inzerát, že v Hodoníně mají volné štěně westíka, které se také jmenovalo Scotty. Bylo mi osmnáct a přemýšlela jsem, jak se jen dostanu do Hodonína, když v tom mi volá sestřenka. Dozvěděla se o jiném štěněti westíka s tak skvělým rodokmenem, že ho chovatelka ani neinzerovala v ČR. Jely jsme se do chovatelské stanice podívat a odvážely si štěňátko. Takhle k nám přišel Méďa. Všichni si tehdy klepali na čelo, proč si na agility pořizuji zrovna westíka. Jenže k mé radosti i jeho tenkrát agi chytlo, odmala byl sporťák. Začali jsme trénovat a závodit a skončili jsme v kategorii A2. I když byl Méďa šikovný, na A3 neměl časy a nemohl konkurovat zejména sheltiím a papillonům.

V roce 2015 jsem si od chovatelky, od které jsem chtěla štěně původně, přivezla tříletou fenu Roxy. V roce 2016 jsem si založila chovatelskou stanici, přišel první vrh a rok nato druhý. Brzy však Roxynka zemřela. Mezitím jsem si pořídila patnáctiletého belgického ovčáka z útulku s degenerativní myelopatií. Ten u nás byl dva měsíce a zemřel týden po Roxy.

Po těchto zkušenostech jsem si nebyla jistá, jestli je čas na dalšího psa a jakého plemene. Tou dobou už jsem znala Andreu Hanafi, která měla Garpíčka. Ona mi ukázala, že i belgičák umí být normální pohodový pes. Jela jsem se podívat k Jitce Marouškové, která tehdy měla krýt fenku Fajn, belgickou ovčandu variety tervueren. Od ní mi štěně nevyšlo, hledala jsem dál a objevila chovatelskou stanici Red Element Karin Falcové. Řekla jsem jí, že chci fenku a jaké s ní mám plány. Tou dobou u mě hodně frčelo obedience a mondioring. Zde to již dopadlo a máme belgickou ovčandu tervueren Ellie. Posledním členem naší smečky je belgický ovčák malinois Frankie, který k nám přišel naprosto nečekaně. Jeli jsme se jen pomazlit se štěňátky, která se narodila kamarádce, jenže Frankie s manželem se do sebe navzájem zamilovali.

Dříve jsem prohlašovala, že jediná dvě plemena, která mi nesmí do bytu, jsou belgičák a borderka. Přátelé mi to dodnes moc rádi připomínají. Jenže dokud jsem nepoznala Andreu s Garpem a lidi okolo ní, nevěděla jsem, jak úžasné zvíře to je. Jsou multifunkční a přizpůsobiví. Říká se o nich, že jsou magoři, ale já už vím, že když je člověk nemocný, dokážou vedle něj ležet a odpočívat dokud je zase nezapřáhne třeba do kola nebo nevytáhne na obrany. Budou s vámi dělat, co jen chcete. Samozřejmě bychom se mohli bavit o konkrétních liniích a jedincích, kteří se vymykají. Když však člověk dobře vybírá a ví, co od něj chce, belgičák je úplně nejlepším parťákem, kterého může mít. S takovým čověkem bude také nejspokojenější. Nedoporučila bych ho ale každému. Někteří jedinci jsou trohu labilnější povahy a v rukou nezkušeného člověka by byli nebezpeční svému okolí. Je také potřeba s nimi žít aktivně. Hodně belgičáků je citlivých na separaci a mají také často silný lovecký pud.

Je fakt, že moji psi se mnou chodili od začátku do práce, když jsem ještě pracovala v kanceláři. Lehli si tam a v klidu odpočívali. Tehdy to hodně dalo jim i mně. Mám teď normální zvířata, která dokážou chodit na veřejnosti, aniž by potřebovali třeba nosit náhubek.

Ellie je úžasná fena s čistou hlavou a splnila všechny předpoklady a nároky, které jsem na ni měla. Je trochu nerváček při obranách, ale není to nic, co by se nedalo u dvouletého zvířete zvládnout. Naprosto v pohodě se mnou chodí dělat canisterapii, takže má všechno, co jsem kdy chtěla a k čemu jsem vlastně celou tu dobu cílila.

Frankie je hopík a nebaví ho sportovka, proto ho do ní nenutím. Utvrdil mě ale v tom, že s belgičáky musí být psovod o dva kroky napřed už proto, jak mají rychlé reakce. Mají totiž jen dvě rychlosti – žádnou a maximální. Frankie nevyhledával kontakt s jinými psy, nevěděl, jak s nimi komunikovat a chránil si osobní prostor. Měla jsem tudíž dvě sekundy – v první se zašklebil a ve druhé už vyjel. Naučil mě, že musím být dostatečně rychlá a reagovat, jen co zatuhnul. Nebo jen co venku zvedne uši, už ho přivolávám, protože vím, že proběhne srna. Pokud bych se opozdila, okamžitě by se za ní rozeběhl. Zkrátka je nutné znát komunikaci a tělesné reakce svého psa a vychytat, co se mu zrovna honí hlavou.

Nicméně to doporučuji i všem klientům, mít na procházce se psem oči úplně všude a stoprocentně zaměřenou pozornost na psa.

Jelikož jsem perfekcionistkou, všechno chci mít dokonalé a všechno u mě musí šlapat jako hodinky. To se vztahuje i na moje psy. Už v roce 2008, když jsem měla Scottyho, za mnou začali chodit první lidi s tím, že mám skvěle vycvičeného psa a říkali si o rady. Tak jsem začala předávat svoje zkušenosti. V roce 2013, když byl Méďovi rok, mě oslovili na cvičáku, jestli nechci vést přípravku agility. Souhlasila jsem, vedla jsem ji během studia a skončila až kvůli práci a stěhování. Pokračovala jsem v rozdávání rad kamarádům a známým zdarma.

Když jsem skončila ve dvou zaměstnáních po sobě, říkala jsem si, co dál. Právě kamarádi mě motivovali, ať se začnu věnovat trénování. Měla jsem z toho respekt, jelikož začít podnikat a trénovat na plný úvazek je prostě těžké. Jelikož to byl ale odjakživa můj sen, začala jsem si ho plnit. Mám radost, že se mi daří, aktuálně plánuji první tábory.

Nedávno přišlo do republiky rally obedience, v tom jsem se docela s Ellie zhlédla. Začalo nás bavit, vzdělávám se v něm. Zkrátka moc ráda předávám dál svoje zkušenosti a znalosti a chci, aby to lidem pomohlo s jejich psy dobře fungovat.

Společně s Andreou Hanafi a Terezou Kalvovou jsme také založily spolek Rally dogdance klub ČR a snažíme se tento sport, který kombinuje prvky parkuru a dogdancingu, u nás rozvíjet.

Teď hodně trénuji na severu Čech, ve Cvikově a České Lípě. Tam mám hodiny rally obedience o víkendech a v pondělí. Jsou docela plné, lidi to začalo bavit. O víkendu také jezdím do Hradce a přes léto, až bude déle světlo, tam budu trénovat i v týdnu.

Ve středu dělám socializační procházky v Káraném, čtvrtky mám tréninky základní poslušnosti, lekce pro štěňátka a rally obedience v Čelákovicích. V těchto městech si pronajímám plochy na tréninky. Pouze pátky mám vyhrazené jako odpočinkové dny pro sebe a svoje psy. Základní poslušnost a štěňátka trénuji dle domluvy individuálně nebo ve skupince. Rally obedience trénujeme ve skupince. Když se na mě někdo obrátí s konkrétním problémem, jako je často lovení, pasení aut nebo tahání na vodítku, řešíme to individuálně.

Skupinky mám omezené maximálně na čtyři psy, jsem přesvědčená o tom, že více psům bych se nezvládla věnovat individuálně a naplno. Výjimkou jsou socializační procházky, kde je maximum deset psů.

Podle mě je důležité vědět, jaký je rozdíl mezi výchovou a výcvikem psa. Do výchovy patří vše, co po psovi vyžaduji v běžném životě. Socializace, základní dovednosti jako zůstat o samotě, hygiena, přijít na přivolání, zůstat na místě, nevšímat si okolí, neběhat za cizími psy, netahat na vodítku. S výchovou psa začínám od první chvíle, kdy jsem si ho přivezla domů. Všechno ostatní včetně psích sportů je výcvikem a je to něco navíc. Rozvíjíme tam konkrétní dovednosti psa, na které se v daném sportu zaměřujeme, a také jeho osobnost a vztah s psovodem.

Lidem často říkám, že jsou jenom tři důležité věci, které musí pes v běžném životě umět: zůstat na místě, přijít na přivolání a nevšímat si okolí. Nemáme stroje, ale zvířata, takže žádná z těchto dovedností nikdy nebude stoprocentní, ale snažím se, aby je zvládali na 99 %.

Na tréninku štěňátek jako první lidi učím, že jejich pes je jejich odpovědnost. Pokud k nim běží cizí pes a oni vidí, že se ho štěně bojí nebo se s ním nechce potkat, neměli by ho k němu pustit.

Dle mého názoru také žádný trenér a žádná metoda nejsou špatně. Od každého trenéra či metody si člověk vezme, co potřebuje. Není správné, aby si trenéři mezi sebou konkurovali a navzájem se pomlouvali. Je dobré mít širší přehled o metodách a každému týmu trénink individuálně přizpůsobit.

Správný výběr je naprosto zásadní. Doporučuji všem vybírat si plemeno nikoli podle vzhledu, ale podle toho, zda jim sedí povahově. Máme přes 400 plemen psů a každý si podle mě může vybrat psa na základě jeho povahy, který se mu navíc bude i líbit. Vybírejte si psy předem, něco si o nich zjistěte. Dojděte se podívat na výstavu, jak se tam chovají, navštivte chovatele. Pak si teprve zreflektujte, zda se právě tohle zvíře hodí k vám a vašemu životnímu stylu. Stejně tak přemýšlejte o váze psa. Musíte být schopní unést svého psa alespoň dvě stě metrů, jelikož nikdy nevíte, co se venku může stát.

Pro příklad ne zcela ideálního výběru nemusíme chodit daleko. Westík je skvělé zvíře jako společník. Řekla bych, že z teriérů jsou nejklidnější. Jsou pohodoví, všudezdejší, nemají problém s novým prostředím, jsou nad věcí a stále takoví kašpárci. Ale když člověk chytne jejich typickou povahu, musí být skutečně důsledný ve výchově. Psi samci nemají pud sebezáchovy, jsou schopní se rozeběhnout proti ovčákovi a myslet to zcela vážně. Sama jsem zažila, že Méďa poprvé napadl psa ve svých pěti měsících. Takže jsme na tom pak hodně pracovali. Myslím si, že kdyby ho měl někdo pouze jako společníka a nevěnoval se výchově, mohl z něj být postrach okolí. Je to celkem častá situace, lidé si je pořizují jako společníky a zapomenou, že mají doma teriéra.

Naší hlavní náplní se všemi třemi psy je canisterapie. Začala jsem ji dělat s Méďou asi před šesti lety. Složili jsme zkoušky u Líby Hornové v Centru pro výcvik psů Alfa. Spolupracujeme spolu už dlouho a vím, že když je nějaký problém, můžu se na ni obrátit. Skvělé také je, že je u nich certifikát platný jen na dva roky, psi se každé dva roky přezkušují. Nikdy nevíte, co pes v průběhu času zažije, jaké nasbírá zkušenosti, zda neonemocní, a to vše se může podepsat na jeho chování.

Méďa má na canisterapii skvělou povahu, vždy byl k lidem zlatý. Děláme hodně polohování a práci s mentálně postiženými dětmi. On je pes, do kterého když kopnete, podívá se na vás, jestli si nechcete kopnout ještě jednou. Za ty roky již nasbíral spoustu zkušeností a ve svých dvanácti letech bude s touto kariérou pomalu končit.

Belgičáci se k němu přidali a jsou také v chování k lidem úplně dokonalí. V životě by ani mouše neublížili, pokud by ovšem moucha nechtěla ublížit mně. Chodíme zatím do škol a školek dělat přednášky, jak se ke psům chovat, co s nimi dělat a nedělat, co nám říkají řečí těla.

Ano, jak jsem říkala, Ellienku jsem chtěla na obedience a mondioring, nakonec jsme objevily rally obedience. První zkoušku si složila v jedenácti měsících, druhou v patnácti a třetí v osmnácti měsících. Teď už nám chybí poslední zkouška do RO3, což je nejvyšší třída u nás. Ellie je pes, který se narodil pro běh, ale baví ji naprosto všechno, co jí představím.

Mondioring je celkem těžkou disciplínou, psi nastupují na zkoušky nejdříve ve dvou až třech letech. V něm bych chtěla zvládnout příští rok alespoň jedničkovou zkoušku.

Hodně nás také baví bull sporty a dog puller. Frankie se stal v roce 2023 vícemistrem ČR v dog pulleru v kategorii puppy, plánuji s ním dělat dogfrisbee a také skáče do vody (dog diving). Loni si na mistrovství republiky v kategorii novic vyskákal titul mistr se skokem 5,7 m.

Okrajově děláme canicross a koloběžku (scootering) na kondičku. Čeká nás 2. 3. 2024 Canicross Buková, což je kvalifikační závod na FMBB – světové mistrovství belgických ovčáků. Když se nám podaří kvalifikovat, budu jedině ráda. Když ne, mám mladá zvířata, takže máme ještě času dost.

Nejvíc čerpám od lidí, které jsem v životě potkala, něco mi předali, ukázali nový pohled. Spolupráce s každým trenérem nějak ovlivnila moje fungování a cvičení se psy.

Velmi mě obohatil náš figurant na obrany Radovan Mach, který mi ukázal, že i obrany jde dělat po dobrém, a že lze začít v podstatě kdykoli s jakýmkoliv psem.

Do začátku mi velice pomohla Pavla Kodrlová, s níž jsme jezdili na tábory.

Hodně čerpám od Franty Šusty, co se týká principů výcviku. I díky němu jsem pochopila, že ten, kdo netrénoval s jiným zvířetem než se psem, neví, co to je výcvik. Stačilo mi zkusit si to s mainskou mývalí kočkou, což je zrovna plemeno, které když samo nechce, spolupracovat nebude. V tom mi vlastně hodně připomněla westíka.

V mondioringu za hodně vděčím Janě Kulískové, ta si nás s Ellie vzala na starost a vede nás v tomto sportu kupředu.

V rally obedience mi zase ohromně pomohla Sabča Koubková. To je neskutečný člověk, všem ochotně radí a pomáhá. Kloubouk dolů před ní a Vilemínou Kracíkovou, které se v rally obedience hodně angažují. V ČR ho značně rozjely a posunuly a mají skvělý pohled na výcvik.

A to jsem zdaleka nevyjmenovala všechny. Jak je vidět, jsem velice vděčná trenérům, kteří mi něco ukázali a pošoupli nás dál. Já sama jako trenérka potřebuji jiné trenéry, kteří vidí to, co já nevidím, a svými radami nás posouvají. Rozhodně sama nevím všechno. Být trenérem znamená mít sebereflexi a umět říct: „Tohle nevím, neumím. Obrať se na tohoto trenéra.”

Na trénování jiných lidí mě nejvíc naplňuje, když vidím nějaké výsledky. Třeba že člověk přijde na lekci se štěňátkem a za chvíli má radost z toho, že štěňátko za ním přiběhne na přivolání, umí na něj počkat na obrubníku. Nejvíc mě naplňuje vidět u nich progres.

V soužití s mými psy asi to, že jsou velmi dobrými ochránci mých nervů, protože je permanentně udržují napnuté, čímž mě vlastně udržují mladou. Ale vážně, naplňuje mě to, že oni mě donutí jít na procházku do přírody, oddechnout si, na chvíli vše vypustit a jenom být. Bez stresu, bez přemýšlení.

Největším úspěchem pro mě je, když mám vedle sebe spokojená, vyrovnaná a šťastná zvířata, která můžu s sebou vzít kamkoliv a nemusím se bát o ně ani o sebe. Jakýkoli závodní úspěch už je jen příjemnou třešničkou na dortu.

Moc ti děkuji za krásné povídání a přeji spoustu radostných chvil s tvými pejsky!

Simona Šimíčková

Foto: archiv Kateřiny Landovské, archiv Moniky Chrobasik, archiv Aleše Kartala, archiv Anety Jungerové, archiv Dominiky Rubášové

https://pozitivni-pes.webnode.cz/

https://www.facebook.com/groups/933143854562840/