Za úspěchem ve sportovce stojí kořistnický pud!

Věděli jste, že i československý vlčák může být úspěšným ve sportovní kynologii? Za jakých podmínek a co všechno potřebuje ke spokojenému životu, je už náplní následujícího rozhovoru. Tak si ho opravdu užijte!

Dostat se s jakýmkoliv psem na vrcholové zkoušky je zatraceně těžké. Pokud ale mluvíme o běžně využívaných pracovních plemenech, potom máme na mysli kvalitní pracovní předpoklady, schopného a trpělivého psovoda a dobrého trenéra. Co ale obnáší dostat se na nejvyšší zkoušky s méně tradičními plemeny? A co teprve s vlkem? Ing. Kamila Nováková je nejen současnou předsedkyní Klubu chovatelů československého vlčáka v ČR, ale také skvělou trenérkou, které se podařilo s jejími psy získat vynikající úspěchy na poli sportovní kynologie. Jsme velice rádi, že se s námi podělí o svoje zážitky a zkušenosti z výcviku československého vlčáka.

Svého prvního psa vlčáka zvaného Vlk (Argo od Vysoké skály) jsem si pořídila v roce 1993 coby úplný laik. Mým cílem bylo mít psa vhodného pro celoroční pobyt venku, zdravého a otužilého, který by se nechal zapřahat jako malamut a husky (četla jsem hodně Jacka Londona), poradil si sám v každé životní situaci, který by ani v největší vánici nikdy nezabloudil a dotáhl člověka domů za jakýchkoli okolností. Ale současně, aby byl věrný svému pánu a nikoli smečce jako seveřani, a aby cvičil na cvičáku jako ovčáci. Takže jiné plemeno tak říkajíc nepřipadalo v úvahu.

Jezdili jsme spolu na závody spřežení, tehdy tam byli jen seveřani a čeští horští psi. Žádní alaskáni a ohaři jako dnes. Takže se nám celkem dařilo. Složili jsme zkoušku pro ČSV v běhu na sto kilometrů. To zvládl můj Vlk opravdu hravě, na rozdíl ode mě. Já jsem tedy jela na kole a v cíli mě museli křísit. Zatímco Vlk si dvě hodinky zdřímnul, a klidně by šel ještě jednou. Na cvičáku jsme složili ZPS1, ale dál jsme nepokračovali, jelikož Vlk, jako většina ČSV, neměl vlohy pro sportovní obranu. Nechtěl kousat do rukávu a já jsem zase nechtěla dělat obrany přes zlobu. Jinak to byl ale strašně hodný, věrný a stoprocentně spolehlivý pes.

Můj druhý pes se jmenuje Ohnivák z Molu Es. Toho jsem si vybrala v roce 2002 po matce s vlohami pro sport (Ajbix Mrazivé ticho), měla složenou ZM, temperamentní a odolná fena, kousání jí šlo. Z početného vrhu vynikal už od narození ojedinělým charakterem, neustále v akci, nikdy nespal. To mu zůstalo, byl strašně učenlivý, hravý a přizpůsobivý, na druhou stranu u ničeho dlouho nevydržel a žádný cvik neudělal dvakrát přesně stejně. Neexistovalo nic, čeho by se bál nebo lekl, miloval i novoroční ohňostroje. Několikrát jsme se dobře umístili na závodech spřežení „Šediváčkův long“. To je asi 200 kilometrů ve sněhu, za čtyři dny. Ohnivák měl velkou sílu v tahu a nekonečnou výdrž, byla to pro něj brnkačka. Na cvičáku jsme složili FH2 a IPO3 a vícekrát jsme vyhráli Přebor ČSV. Na stará kolena měl Ohnivák velké problémy se zády, proto jsme kolem desátého roku museli ukončit zapřahání i obrany. Byl po desátém roce kvůli zádům trochu nevrlý, hlavně na děti, nechtěl, aby se po něm válely. Pak jsme se věnovali jen stopám, což ho bavilo moc, a startovali jsme vícekrát na výběrových závodech stopařů. Dožil se třinácti let.

Můj současný pes Budulínek z Molu Es je zase docela jiný. Je velmi jemný a citlivý, vůči lidem více submisivní. Na rozdíl od mých předchozích psů má velmi rychlé vzruchy, není třeba ho motivovat, aby cvičil rychleji. Spíš musím dávat pozor, aby nebyl ve stresu. Když se mu něco nepovede, nesmím ho kárat. On se snaži sám dělat všechno co nejlépe, když má pocit, že s tím nejsem spokojená, je z toho zlomený. Aporty a obrany ho baví víc než stopování, což je u ČSV neobvyklé. Má rád rychlé práce, ale přitom je i dost soustředěný a přesný. Na poslušnosti má většinou hodně bodů. Zrovna nedávno jsem přemýšlela, jaká je škoda, že jsem s ním nezkoušela agility. Baví ho i tahání, jezdím s ním na kole, v zimě na běžkách, to má asi ze všeho nejraději. Ale není moc silný, na těžký závod bych potřebovala takové psy dva. Má složenou FH2, IPO3 a také už vyhrál Přebor ČSV. Na podzim mu bude osm let. Chystáme se na výběrové závody stopařů, jen se trochu bojím, jak se vypořádá s tak dlouhou stopou dva dny po sobě. Je to pro něj málo akční.

Ohnivák byl spolehlivý stopař. Na všech výběrových závodech stopařů měl velmi dobrou, s výjimkou jedné stopy, kdy mi sešel na křížení. On nebyl dokonale přesný, takže jsme nikdy nevyhráli, ale zase byl dost přesný na to, abychom dostali minimálně 90 bodů i v těch nejhorších povětrnostních podmínkách.

Musí mít kořistnický pud. Tedy jako štěně mít zájem ukořistit nějakou hračku a nosit si jí, posléze peška a rukáv. To je vlastnost, která se dědí, a má ji maximálně čtvrtina ČSV. Stopa, poslušnost i aport se dá nacvičit na krmení, ale s obranou je to horší. Samozřejmě někdo cvičí obrany na zlobu, ale toto považuji u ČSV za naprosto nevhodné a nepřijatelné. Bohužel figuranti se snaží k tomu pravidelně novopečené majitele ČSV dostrkat. V poslední době přichází kousání na zlobu znovu do módy. Ale chápu, že je obtížné říci majiteli, ať se na to radši vykašle a cvičí jen stopy nebo poslušnost. Bohužel ČSV dospívá pozdě, někdy až ve třech letech, a škody spáchané drážděním mladých psů do zloby jsou většinou nevratné.

Plachost se vyskytuje u některých fen, u psů ojediněle. Je třeba si vybírat štěně od spolehlivých rodičů. Většina vlčáků, kteří se jeví jako plašší, jsou ale jen nedostatečně socializovaní. ČSV potřebuje v mládí svého pána všude doprovázet a přivykat se na všechny druhy prostředí, ve kterých má v dospělosti fungovat. Pokud si někdo myslí, že stačí vzít štěně v sobotu na hodinu do města a v neděli ho na dvě hodiny zavřít na cvičáku do kotce, tak se většinou dobrého a spolehlivého psa nedočká. ČSV potřebuje být právoplatným členem rodiny. Potřebuje mít v mládí dost podnětů a dost pohybu.

Jak jsem již psala, je to obrana a kořistnický pud. Ten buď pes má nebo nemá. Řeči o tom, že se dá nacvičit jsou nepodložené. Dá se u štěněte rozvíjet nebo utlumovat. To ano. Ale pokud štěně kořistnický pud vrozený nemá, tak ho u něj nelze vyrobit. Dnes existuje už ale řada zkoušek, ve kterých obrana nefiguruje. Pokud někomu pes nechce kousat, může se specializovat na jiné disciplíny. Je to rozhodně lepší, než s pomocí všelijakých metod nutit do obrany psa, který k tomu není. Problém může být také s línějšími psy a plachými fenkami. Pokud někdo plánuje se štěnětem cvičit, musí před jeho pořízením zhodnotit pracovní nasazení jeho rodičů. Ale to platí pro všechna plemena stejně.

No, těm bych poradila, aby využívali při vedení výcviku pozitivní posilování a operantní podmiňování, případně si sehnali nějaké knihy na toto téma. Výcvik pomocí cukání vodítkem či nějakých korekcí není u ČSV vhodný a nevede ke kýženému cíli. Kdo má dostatečné znalosti, tak takové metody k výcviku nepotřebuje. Psa samozřejmě musíme občas důrazně pokárat nebo i potrestat, např. když zkusí napadnout jiného psa nebo sebrat člověku jídlo ze stolu. Ale to je věc zákazů a hierarchie, nikoli věc výcviku. Do výcviku taková věc nepatří.

Co je ale třeba při výběru štěněte ještě zohlednit, je žravost. Pes, který nemá zájem o krmení, se cvičí obtížně. U jiných plemen je možné cvičit na míčky a pešky, ale u ČSV tato varianta obvykle nefunguje. Žravost se dědí stejně jako jiné vlastnosti, je tedy třeba získat nějaké informace o rodičích štěněte.

Bohužel stejně jako u ostatních plemen se většina chovatelů zajímá daleko víc o exteriér než o pracovitost psa. Výstavnictví je v módě a pracovní vlohy na ústupu, to je dnešní trend. Nejenom u sportovní kynologie, i u loveckých nebo saňových psů. Všechna čistokrevná plemena jsou čím dál hezčí a v praxi nepoužitelnější.

Osobně mě víc baví zapřahání, ale už jsem na to stará. Na běhání moc nejsem, že bych se dala na canicross a dogtrekking, to by se Budulínkovi moc líbilo. Musela bych asi zhubnout, což nehrozí. Ve spřeženích na kratších tratích nemá ČSV už dnes proti závodním speciálům ESP šanci a na longu není Budulínek dost silný, aby mě utáhl. Musela bych mít ještě druhého psa do páru. Takže zapřahání dělám už jen rekreačně.

Pro mě je důležitý chovatel a ještě více rodiče štěněte. Ing. Monika Soukupová je dozajista vynikající chovatelkou. Její feny znám osobně a na štěňata se lze opakovaně zajet podívat. Samozřejmě, někdy chovatel dělá krytí více s důrazem na exteriér a někdy zase na povahu. Také každá fena má jiné vlohy. Ale u mých psů vyšlo dobře obojí, oba získali mnoho výstavních ocenění a šampionátů. Zvlášť Budulínek je opravdu krásný.

Já mám psa jako člena rodiny a kamaráda. Také jako kamaráda pro všechny mé kamarády, moji psi vždy byli a jsou společenští a rádi se přátelí se všemi lidmi. Se psy cvičím, protože je to baví. I když jsem ctižádostivá, snažím se dělat všechno co nejlépe a kladu na psy vysoké nároky, vždycky jim nakonec vyberu obor, který se jim líbí nejvíc. S prvním psem jsme upřednostnili zapřahání, s druhým stopařinu. Třetí pes se ještě nerozhodl, ale nejradši má balonky. Teď se zrovna učí nosit tenisáky do košíku, šílí u toho nadšením.

Lidé, kteří přecházejí z jiných plemen na maliny, většinou mají psa, aby měli s čím cvičit. Málokdy s ním pak dělají ještě jiné aktivity, nejezdí s ním na kole, neběhají canicross, neberou si ho na dovolenou, většinou ani nechtějí, aby si hrál s jinými psy a s cizími lidmi. Samozřejmě, že ne všichni, ale obvykle je to tak.

Plánem je přebor ČSV a výběrové závody stopařů. A natáčení videí, jak cvičit psa pro sport i jen pro zábavu. Budulínek jich má na svém FB už docela zásobu.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho štěstí ve vaší další sportovní kariéře!

Foto: archiv Ing. Kamily Novákové