Začínáme s výchovou II.

Máme za sebou první měsíc se štěňátkem. Seznámili jsme se, poznali jsme, co je pro naše štěňátko odměnou číslo jedna, upevnili jsme vzájemný vztah soustavnou prací a nyní se pomalu pustíme do přípravy na canisterapii.

A opět na úvod trochu ujasnění si pojmů a představ. Terapeutický pes se pro svou práci necvičí, ale vychovává. Mějme to stále na paměti a podle toho k přípravě přistupujme. Naším cílem, na rozdíl od jiných aktivit se psem není to, aby to zvíře dělalo „pro nás“. Naším záměrem je podpořit v něm pozitivní vztah k lidem až do té míry, že bude lidi milovat a sám je vyhledávat.

A ano, uděláme z vašeho pejska tak trochu nesnesitelné zvíře, které dočasně poslechne všechny možné lidi, jen ne vás. Ale nebojte, to časem napravíme.

První věcí, kterou pejska naučíme, je oční kontakt při jídle. Trochu si teď odporuji, toto samozřejmě patří do celé řady kynologických aktivit, ať již do výcviku či sportů. Ale slibuji, že toto je jedna z mála věcí, které budou jakýmkoli výcvikem zavánět. Uplynulý měsíc jsme totiž našeho malého rošťáka učili žravosti a hravosti. Nyní budeme ve žravosti pokračovat, ale musíme ji trochu usměrnit. Proč? Napoví nám praxe…

Představte si svou canisterapii. Vezmete svého úžasného parťáka třeba k seniorům. Plni nadšení vstoupíte do zařízení, kde se přemístíte nejčastěji do společenské místnosti. Tam se mnohdy svačí. V případě individuální canisterapie se odeberete přímo na pokoje klientů. I tam se většinou svačí, neslouží-li pokoj přímo jako soukromá jídelna. Co udělá pes? Obzvlášť pes, který byl soustavně podporován ve své žravosti? Správně! Vrhne se po drobcích a zapadaném jídle. Místo klientů se bude věnovat dolování potravy zpod postele, za nočními stolky, pod peřinou… všude kam dosáhne. Mě ale napadá hnedle ten nejhorší možný scénář… Co když se pes dostane k zapadlému léku?

Jestliže psíka naučíme už od mala, že před sežráním čehokoli musí nejprve počkat na váš povel „Vem!“ („papej“, „můžeš“, „jez“… jakkoli to nazývat chcete), usnadníme si práci a zamezíme řadě bezesných nocí, kdy bychom se nad svým čtyřnohým přítelem třásli strachy, že tu tabletu opravdu sežral. Jestliže ho naučíme, že nikdy nesmí sežrat bez povolení nic, bude spolehlivěji pracovat a věnovat se klientům. A za to nám jedno psí otočení hlavy s dotazem v očích „Smím?“ stojí, ne?

Návodů na to, jak psíka naučit nežrat nic bez povelu, je velmi mnoho. Záleží jen na vás, který způsob si vyberete. V kynologickém „pravěku“ jste se například mohli setkat s postupem, kdy pomocník psa při pokusu cokoli sežrat praštil vší silou do čumáku. Au! Tak toto my prosím dělat nebudeme. My sice chceme pejska odnaučit přijímat potravu bez povelu, ale nechceme si pokazit vztah, který má být jedinečným. Zaměřme se proto raději na důslednost a vyzkoušejme techniky pozitivní motivace.

Jak?

Ideálnější fází pro jakýkoli výcvik je chvíle, kdy pejsek dostává potravu. Plná miska je totiž opravdu silný stimul a je dobré ji použít vždy k nějakému procvičení. Osobně razím představu, že moji psi musí splnit nějaký úkol, než misku s jídlem dostanou. I třeba „jen“ klidné ležení na místě a sledování mě při přípravě stravy, než je k misce přivedu (což pro mé pažravé psí dámy je opravdu téměř nesplnitelný úkol). Zkuste tedy i vy tuto chvíli využít k nácviku přijímání potravy na povel.

Ve chvíli, kdy pejskovi dáte na zem misku, nedovolíte mu se k ní vrhnout, ale budete vyžadovat klid a pohled do vašich očí. Jak toho dosáhnete? Třeba tím, že ve chvíli, kdy se pokusí vás obejít a k misce se prodrat, tak ji zvednete mimo jeho dosah. Po několika opakováních pejsek pochopí, že misku nedostane a podívá se na vás s dotazem „Nezbláznil/a ses?“ A v tu chvíli řeknete „Vem!“ a dopřejete mu tu vytouženou večeři (snídani, svačinu, oběd…). Většina psů se po chvilce snahy prorvat se k misce uklidní, zamyslí a na páníčka se podívá. Ostatně, psi jsou v podstatě díky domestikaci naprogramovaní tak, aby problémy řešili ve spolupráci s člověkem. A pokud vlastníte rasu, která byla šlechtěna pro samostatnou práci, tak ta to zpravidla dožene inteligencí. Jsou ale i tací, kteří jsou z misky tak nadšení, že jim uklidnění bude trvat velmi, velmi dlouho. Pokud budete mít pocit, že už hodinu neděláte nic jiného, než jen zvedáte a pokládáte misku a to vaše psí štěstí stále nechápe, o co vám jde, můžete požádat pomocníka, který pejska chvilku přidrží a pomůže mu se uklidnit. Případně můžete misku položit na zem, kleknout si před pejska a chvilku ho přidržet sami. Během chvilky se mu pohled i třeba jen na vteřinu zatoulá k vám a to je ta pravá chvíle na povel. Během několika opakování pejsek pochopí, oč vám jde a bude vám sám nabízet oční kontakt ve chvíli, kdy misku uvidí. Jakmile pejsek bezpečně vydrží vteřinový pohled, můžete malinko ztížit úroveň a vyžadovat vteřiny dvě. Postupně, jak bude pejsek růst a budete si více rozumět, můžete přidat i povely, které momentálně procvičujete (lehni, sedni, zůstaň a řadu dalších).

Použít můžete i cvik, při kterém před psíkem podržíte otevřenou dlaň s dobrotou, které obvykle neodolá. Ve chvíli, kdy se po dobrotě vrhne, dlaň zavřete. Až přestane se svou snahou dostat se k té dobrotě na dlani, uklidní se a podívá na vás, dlaň znovu otevřete. Pokud se po ní opět vrhne, tak ji zavřete… a tak donekonečna, až dosáhnete toho, že se vám pejsek podívá do očí. Z počátku stačí kraťoučký, půlvteřinový pohled. V tu chvíli řekněte „Vem!“ a pamlsek z dlaně mu dejte. Po několika opakováních pejsek pochopí, že bez povelu se k dobrotě nedostane.

Cviků na trénink přijímání potravy na povel je opravdu celá spousta. Stačí probádat taje internetové sítě. Obtížnějším cvikem je ale již odmítání pohozené či nalezené potravy. Pokud jste stejně jako já hrdým majitelem opravdu vášnivých pažravců, může se právě tento cvik pro vás stát zapeklitým oříškem. Ale o tom si už povíme zase příště.

Foto: Zdenka Prošková