Zápisky z Dog Sympozia v Oslu: O snižování psího stresu, či spokojeném životě podle Turid Rugaas

V této těžké době, kdy je svět ponořen do strachu, vám přinášíme malou reportáž z Dog Sympozia v Oslu. Samozřejmě z doby, kdy se ještě cestovat mohlo... A právě do norské metropole vás nyní zve náš oblíbený autor a skvělý trenér Robert Zlocha!

Když se řekne Turid Rugaas, velké části vášnivých pejskařů i trenérů naskočí jako první asociace kniha „Konejšivé signály“. Některým i její další knihy, případně její seminář před osmi lety v Praze plný neotřelých, ale i kontroverzních názorů. A právě tato dáma byla spoluorganizátorkou i prezentující na dvoudenní konferenci DOG SYMPOSIUM v norském Oslu, na něž jsem se začátkem března vydal. Dva dny uprostřed severské metropole překypovaly zajímavými informacemi a cennými setkáními. A na závěr z nich vykrystalizovala i pozvánka do Česka…

Prosím, nelíbejte se...

Kromě Turid vystoupili čtyři další trenéři a veterináři z různých koutů světa – z  Austrálie, USA, Francie a Belgie. Přijeli si ji poslechnout účastníci z mnoha převážně evropských zemí. Přednášku zlehka ovlivnila i aktuální obava z viru Covid-19, takže jsme byli pořád nabádaní k mytí rukou a také k vyhýbání se fyzickému kontaktu při vítání nebo loučení. Což si myslím, že pro zejména španělské účastníky, ale i jednu trenérku z Brazílie, muselo být docela těžké. Takže se pozdravy často řešily dotekem loktů.

Kdo první chodí...

Na první přednášku jsem pro jistotu dorazil s předstihem, o to milejší byla možnost si pár desítek minut promluvit přímo s Turid Rugaas (jejíž příjmení se v norštině vyslovuje Rugóz). Témat jsme načali několik, tím nejdůležitějším byl pro mě pohled na socializaci, kde se u problémových psů drží osvědčené paralelní chůze na dlouhých vodítkách při klidném kroku a možnosti psů hodně čichat. Starší jednoduché postupy někdy prostě nepotřebují velké vylepšení.

Očkování a vše kolem bylo tématem Jean Dodds

Jako první přednášela Jean Dodds z USA, veterinářka a autorka několika knih (o výživě nebo o štítné žláze u psů). V první části mluvila o vakcínách. Téma, které jsem myslel, že mě bude zajímat nejméně, nakonec překvapilo. Podle jejího názoru je očkování velice důležité a nemělo by se v žádném případě zanedbávat. To, co však rozporovala, je příliš častá frekvence očkování. Ukazovala závěry některých studií (včetně té, již s dalšími odborníky sama prováděla), které naznačovaly, že u většiny vakcín přetrvává imunita mnohem déle, než je doporučená frekvence očkování. Mluvila též o možných nežádoucích účincích, zejména s ohledem na některé látky (např. těžké kovy), které jsou v očkování obsažené. Hlavním cílem Jean Dodds je snížit frekvenci očkování tam, kde není potřeba a zároveň donutit farmaceutické firmy, aby některé látky ve vakcínách nahrazovaly těmi méně zatěžujícími.

Veterinářka také probírala doporučený věk pro očkování štěňátek a vystoupila proti velice nešťastnému přístupu některých veterinářů, kteří z preventivních důvodů zakazují lidem štěňátko vodit ven do dvanáctého nebo až do čtrnáctého týdne jejich života. S tím musím coby trenér s Jean Dodds souhlasit. Ta sice varuje před voděním takového štěňátka do míst s velkou koncentrací psů, ale určitě doporučuje takové štěně brát s sebou na návštěvy, setkávání se se zdravými psy např. od kamarádů, venčení na dvorku nebo v zadní části bytového domu. Na místo, kde je vyšší nebezpeční nemoci, můžeme štěně brát do rukou, ať si navyká na prostředí a nové podněty. Opačný přístup, kdy štěně není vystaveno žádné socializaci na prostředí, psy nebo další lidi do čtrnáctého týdne, může mít na psa doživotní negativní vliv.

Víte, co jsou to čichací zahrady?

Následoval krásný projekt trenérky Jennie Harvey, která v Austrálii vytvořila tzv. čichací zahrady. Sensory garden project nebo také Snuffle gardens jsou místa zarostlá trávou a stromy, ale jsou v nich zároveň umístěny až stovky objektů na čichání. Vše slouží k odreagování psů a jejich páníčků. Procházky takovou zahradou však pomáhají i k řešení nežádoucího chování, jako je strach z nových podnětů, úzkosti u psů, ale i agresivity.

Na takové zahradě jsou navezeny různé koberce, které někdo vyhodil (co koberec, to pro psa jiný příběh), různé materiály jako dřevo, vlna, guma nebo povrchy, jako jsou kamínky, tráva, beton nebo voda. Jennie Harvey sem navezla i desítky rostlin a jejich plodů v nádobách. Například kávová zrnka, ječmen, pohanku, žito nebo seno. Jsou tu schované též výměšky jiných zvířat, uzavřené v nádobách s dírami, aby se k nim psi nemohli dostat do přímého kontaktu.

Zahrada nepomáhá jen psům...

Hned od vystoupení na parkovišti je pes naveden na čichání zajímavých předmětů a v celé zahradě je zachován tzv. flow, to znamená, že vše na sebe navazuje, cestička se klikatí a pejsek nepřeskakuje z místa na místo a neběhá z jedné části zahrady na druhou. Zahrada ale nepomáhá jen psům. Jennie Harvey na ni navozila různé předměty, které zaujmou i lidské oko. Takže zde najdete velký model letounu, který je „havarovaný" ve stromě, maketu krokodýla, jak požírá dítě, extrémně škaredého trpaslíka nebo loďku na suchu. Tyto předměty zpomalí člověka, přesunou ho více do přítomnosti a kupodivu se to přenese přímo i na psy. Protože jejich páníčci jsou v klidu a nikam nespěchají.

Na projektu je úžasné to, že i psi, kteří mají strachy nebo jsou agresivní, se po pěti nebo deseti návštěvách začínají zlepšovat v celkovém chování. Prostě pes má najednou co dělat, jeho hlava je zaměstnaná, zároveň je to aktivita, která přináší snížení pulsu a relaxaci. Do přednášky se povedlo vtěsnat i několik případových studií, které popisovaly chování psů i lidí od první návštěvy čichací zahrádky. Autorka projektu popsala například příběh bezdomovce, jenž se díky těmto procházkám se svým pejskem začal stavět na vlastní nohy a díky pomoci komunity se vrátil do plnohodnotného života. Přijde mi obdivuhodné, že si zahrádku vytvořila Jennie Harvey na své vlastní velké zahradě, a pokud zrovna nemá s klienty placenou konzultaci, mohou si ji lidé objednat i zdarma. Tento projekt měl takový úspěch, že se rozšířil i do dalších zahrad a v menší podobě i na místní veterinu, kde se psi po příjezdu čicháním velice zklidňují a pak zvládají zákroky v ordinaci s daleko větším klidem. Bylo by krásné něco takového zřídit i v Praze, mnoho psů i majitelů by to jistě uvítalo. Když jsem s ní o projektu později mluvil, zmínil jsem se, že strýc kdysi dávno do Austrálie emigroval a že nám domů posílal pohledy nebo malé plyšové koaly. Před koncem konference za mnou Jennie Havey přišla a dala mi malého plyšáka koaly se slovy, že jsem u ní v Austrálii vždycky vítaný. Jsem si jistý, že mnoho z této konference za pár let zapomenu, ale tohle krásné gesto mi zůstane v hlavě ještě dlouho.

S čichacími zahrádkami velice souvisí i inspirativní setkání s architektkou z estonského Talinu. Přijela se vzdělávat na konferenci jen z toho důvodu, že vystudovala urbanistiku a má vlastní firmu na navrhování parků. Chtěla by dosáhnout toho, aby se psi se svými páníčky v parcích cítili co nejlépe. Aby park na sebe hezky navazoval, psi měli spoustu věcí k čichání, prostor nebyl příliš malý, ani naopak příliš rozlehlý bez překážek, aby pak psi neběhali sto metrů za jinými, které vidí v dálce. Prostě inspirativní přístup – člověk, který se snaží vzdělávat mimo svůj obor, aby jej pak následně mohl obohatit a přinést do něj nové nápady a posunout ho tak dál.

Jak moc je pro nás důležité sledovat puls u psů...

Další den začal prezentací francouzského týmu Cristiny a Aureliena Budzinskich s názvem „A pulse studying project“, zaměřující se na sledování pulsu u psů v běžných denních situacích. Tento nedávno dokončený projekt je na rozdíl od starších podobných studií prováděných Turid Rugaas nebo lidí kolem ní na velice vysoké technické úrovni. Ať už se to týká grafické stránky nebo propracované analýzy dat a zajímavosti výstupů. Do studie bylo zahrnuto přes šedesát psů. Měřil se u nich puls na procházkách, v domě, když zazvoní zvonek, když se někdo zvedne ze židle, při potkávání jiných psů nebo lidí, kteří jdou přímo proti či obloukem a v mnohých dalších situacích. U psů s behaviorálními problémy zkoušeli badatelé v rámci studie postupy vyvinuté Turid Rugaas a výsledky byly více než dobré. Je skvělé vidět, že to, co Turid říká desítky let, se dá skutečně měřit a dokázat na větším vzorku psů.

Z několika případových studií mi v mysli nejvíc utkvěl případ francouzského pejska Natiho. Při venčení v městečku potkával spolu se svou majitelkou mnoho zahrádek se štěkajícími psy a Nati na všechny reagoval. Takže většina procházky probíhala tak, že Nati štěkal tu na jednu, tu na druhou stranu, zmateně pobíhal a byl ve stresu, což dokládaly výsledky z měření pulsu. Francouzský tým to deklaroval videy, v nichž bylo v reálném čase vidět chování psa, a níže běžel aktuální puls spolu s grafem, který zachycoval, jak je puls nad průměrem. 

Na konci každého případu tým prezentoval statistiky, jako je průměrný puls za procházku a kolik procent času se pes nalézal v jaké zóně pulsu (běžná, lehce zvýšená, velice zvýšená atd.), jaký byl minimální a maximální puls psa a případně také mapkou procházky s vyznačenými reakcemi psa. Vše navíc ve velice líbivém grafickém kabátě. Případ Natiho byl rozdělen po jednotlivých dnech. První den nebyly použité žádné metody od Turid Rugaas, pouze byla zachycena všechna data. Po prvním dnu dostal majitel instrukce, na které dál francouzský tým dohlížel, a bylo jasně vidět, jak se každý den puls Natiho a počet zaštěkání na cizího psa snižuje. Šestý den ukázal, že po předchozí práci se psem na ulici se doba ve stresové zóně pulsu zmenšila z 63 % na 19 %, průměrný puls se snížil z 154 na 127 úderů za minutu a maximální dosažený puls na procházce spadl z 219 na 174. Pohled na psa na videu krásně korespondoval s naměřeným pulsem i s pocitem majitele na konci procházky.

Francouzský tým též v rámci své přednášky popisoval změny stresu po konejšivých signálech nebo novou studii spánku. Studie zatím probíhá, avšak už nyní jasně ukazuje, jak je pro psa spánek důležitý a jak je navíc při spaní podstatný pocit bezpečí – tedy aby byl pes ideálně v přítomnosti majitele. 

Efekt teploty

Předposlední přednáška byla věnována efektu teploty na psa. Musím se přiznat, že mě příliš nezaujala, protože byla až moc technická a informace v ní obsažené člověk lehce najde v článcích, které vycházejí přes léto a dávají návod, jak ochladit psa, případně jak předcházet přehřátí nebo případně podchlazení psa.

To nejlepší na konec...

Na konec přišlo to, na co jsme se všichni těšili nejvíc, a to byla přednáška Turid Rugaas. Téma bylo: „Minulost, současnost a budoucnost psího tréninku“.

Turid v něm začala historií psů, jak se dříve psi učili své dovednosti a na jaké účely je lidé používali. Pak přešla rychle ke svým vlastním zkušenostem s tréninkem, které sahají k době po druhé světové válce. V ní zemřelo pravděpodobně až několik set tisíc psů, protože se používali jako živé bomby. Po válce začaly vznikat výcvikové školy, které byly vedeny instruktory z války, a podle toho vypadalo i učení – dril, chození v kruhu, nátlakové metody. Vzpomněla si také na nejstarší manuál k výcviku, který četla. Byl z roku 1884. Se smutkem si posteskla, že když dnes zajde do mnohým výcvikových center, tak se za tu dobu moc nezměnilo. I proto nás vyzývala, abychom se dál zlepšovali v pozorování psů, lépe vnímali jejich řeč těla i jejich reálné potřeby a přenášely nové vědecké poznatky do praxe.

Představa Turid Rugaas o ideálním tréninku psů je, že by se mělo začínat vždy individuálně. Tak může trenér ve větším klidu předat člověku i psu základní dovednosti a postupně zatěžovat psa těžším prostředím včetně dalších psů. Zdůrazňovala potřebu tzv. sociálních procházek, tedy těch, o kterých se zmiňovala, když jsem s ní na začátku konference o socializaci psů mluvil.

Na závěr definovala pět věcí, které každý pes potřebuje k spokojenému životu:

1) Být součástí rodiny, protože psi jsou sociální zvířata.
2) Možnost prozkoumávat okolí, používat nos.
3) Mít možnost se potkat s jinými psy.
4) Svoboda fyzického pohybu (alespoň na dlouhé stopovačce).
5) Možnost dělat rozhodnutí (kde chce pes spát, co by chtěl prozkoumat, s kým by chtěl být atd.).

Přístup Turid Rugaas ke psům je specifický a ne každému musí vyhovovat. Dvě věci jí však nelze upřít. Jednak z ní sálá obrovská životní moudrost a síla. A pak, že všechno, co dělá, dělá s co největším ohledem na psy tak, aby jim zlepšila život. Vydává se cestou, v níž budeme signálům a potřebám svých psů lépe rozumět.
 
Turid i francouzský tým jsem si dovolil pozvat na seminář do Prahy a oběma se nápad velice líbil. Fascinuje mě totiž propojení vědy s praxí. V tomto případě kombinace desítek let norských zkušeností Turid a přesného měření a analyzování jejich vlivu Francouzi. Bylo by skvělé, aby se tyto informace a postupy dostaly i k nám do Česka mezi trenéry i majitele psů. Taková inspirace nám totiž všem může zlepšit vzájemné soužití.

Foto: Robert Zlocha, dogsymposium.no, dogfieldstudy.com, letswalk.net.au/lets-snuffle