Život s tollery je bezvýhradně báječný!

Slyšeli jste někdy o tzv. tolling testech? A zajímalo by vás, proč jsou právě tyto testy tolik propagované Toller klubem ČR, a proč se je parta nadšenců okolo kanadských retrívrů snaží prosadit i u nás jako oficiální? A v čem se vůbec liší od jiných loveckých zkoušek? O tom všem si můžete přečíst na následujících řádcích.

Martina Garová sdílí svou domácnost s Nova Scotia Duck tolling retrívry dlouhou řadu let a nadšeně se s nimi věnuje především lovečině. Je koordinátorkou výcviku Toller klubu ČR a propagátorkou pro toto plemeno na míru šitých tolling testů, se kterými se u nás teprve začíná. Kromě toho všechno se jí navíc podařilo obohatit český genofond importem dvou nepříbuzných fen z Anglie a posléze i ze země původu a její chovatelská stanice Garonera má své jméno nejen u nás, ale i v zahraničí. Nechte se tedy zlákat k báječnému povídání…

Když zavzpomínám, bylo to před lety jako v pohádce. „Jdi tam, nevím kam a přines to, nevím co“… Moje dcera Katka si jako malá přála pejska a já jsem ho dlouho nechtěla povolit. Samozřejmě že jsem to nakonec vzdala. Když mně ale ukázala „tollera“ na obrázku, vůbec jsem netušila, co to je. Působil na mě hodně přátelsky, něco jsem si o něm přečetla a jeli jsme se podívat do chovatelské stanice. První toller Baddy a brzy i druhý  toller Curly pocházeli z české chovatelské stanice. A já se zakrátko, aniž bych věděla jak, zabývala loveckým výcvikem i ježděním na výstavy v Čechách a potom i v zahraničí. Moje dcera mi zpočátku pomáhala, ale lovecký kurz a všechny další lovecké zkoušky s nimi byly již jen v mojí režii. Tolleři si mě prostě získali a obohatili celý můj další život. Já říkám „před“ tollery a „po“ tollerech. Miluju jejich povahu, mazlivost, napojení na člověka, nadšení pro práci, schopnost učit se rychle nové věci… Sdílím s nimi každý svůj den a přesto, že by se dalo říct, že je dost dobře znám, přesto mně vždy něčím novým překvapí. V současné době máme v naší chovatelské stanici GARONERA šest tollerů a život s nimi je bezvýhradně báječný!

Svou první fenku jste před deseti lety dovezla z Anglie. Pokusila byste se tedy na zakladatelku svého chovu trochu zavzpomínat? Jaká byla?

Je to neuvěřitelné, ale jako prvnímu bezvýznamnému človíčkovi z malé země na východu se mi podařilo dovézt fenu z Anglie. Když se nad tím nyní zamyslím, musím se tomu smát. Nikdo mě neznal, nikdo se za mě nemohl zaručit u jakéhokoliv chovatele, aby mně prodal tollera a ještě k tomu fenu… Já jsem si prostě šla za svým snem a tím bylo přivézt si fenu ze zahraničí a začít chovat tollery. Ani nevím, kolik nocí jsem proseděla u PC a kolik obrázků tollerů jsem viděla. Když to hodně zkrátím, našla jsem si nádhernou tollerku Caoimhe z anglické CHS Erikachen a s drzostí mně vlastní jsem se rozhodla, že od této feny musím získat štěně stůj co stůj. Jen tak na okraj, tato fena byla vítězkou Cruft´s (nejprestižnější kontinentální výstava, konaná každý rok v Anglii ve městě Birmingham), to jsem si ale tak nějak vůbec neuvědomovala. Rok a půl jsem si s paní chovatelkou Heather Gibson dopisovala, jela jsem se jí i s dcerou představit do Anglie a byla jsem na vrcholu štěstí, když mně konečně napsala, že čeká vrh a z tohoto vrhu mně eventuálně nechá fenku. Musím říct, že mně skutečně dala fenku a dokonce vybrala z celého vrhu tu nejlepší, což se nestává…

Naše malá anglická lady Roisin Erikachen byla drzá jako opička, učila se rychlostí blesku a my jsme s ní udělali hodně loveckých zkoušek a krásné práce. Jako pravá lady si někdy uměla postavit svoji hlavinku a přes to vlak nejel. Byla to naše první fenka a já zjistila, jaké jsou feny „hujeři“ a jak brzy jsou mentálně připravené na skládání zkoušek. Jak od malička nasávají jako houba všechny vědomosti a jak je krásné je cokoliv učit… Naše „Rozárinka“ nás mnohému naučila a vděčím jí za strašně moc. Kromě toho nás obdarovala dvaceti potomky ve třech vrzích, kteří jsou k dnešnímu dni všichni naprosto zdraví. S ní byl počátek našeho chovatelství „so easy“.  Dnes je Roisin desetiletá dáma, která stále běhá jako o závod a mému muži pomáhá v myslivecké praxi při dosledu spárkaté zvěře. Také s námi chodí stále na menší hony na kachny, anebo na bažanty. Samozřejmě že v jejích letech s ní člověk již nesmí nic přehnat a musí ji potom hýčkat, aby se jí nic nestalo. Letos byla na několika výstavách jako veterán a vždy ve své kategorii vyhrála. Obdrželi jsme od rozhodčích krásné posudky, že je na svůj věk v neobyčejné kondici a je stále krásná. My to víme a nás hlavně těší, že je ta naše „malá růžička“ naprosto zdravá.

Kterým kynologickým disciplínám jste se společně věnovaly?

Věnovaly jsme se loveckým zkouškám se zvěří a working testovým zkouškám s dummy. Working testové disciplíny, tedy WT vymysleli kdysi dávno v Anglii. Sloužily k výcviku a procvičování jejich psů, když nebyla zrovna lovecká a trialová sezona. Simulují skutečné situace z lovecké praxe, ale cvičí se s dummy a používá se malá startovací zbraň. Roisin se velmi dobře a rychle naučila na WT klidu u nohy při výstřelu, markingu, double markingu, rovnému vysílání vpřed, stop, hledej vpravo, hledej vlevo atd. Toto vše jsme potom mohly použít i u skládání loveckých zkoušek. U loveckých zkoušek měla potom vždy excelentní marking s naprostou přesností. Také jsem milovala její dosled spárkaté na pobarvené stopě. To bylo její královskou disciplínou, kde šlapala jako švýcarské hodinky. Z loveckých zkoušek tedy složila podzimní, lesní, vodní a ZPR zkoušky, což je dvoudenní zkouška, kdy se pracuje na poli, na vodě a v lese. Není tam pouze pobarvená stopa. Ještě bych chtěla na závěr říct, že v době, kdy jsem chodila na lovecké zkoušky se svými dvěma prvními tolleřími kluky a potom muž s Roisin, byla rarita vidět tollery na zkouškách. Myslivci k nám chodili a ptali se nás, proč s tím „voříškem“ chodíme na lovecké zkoušky. Když jsme jim vysvětlili, že je to také „retrívr“, byli z toho nadšeni a všichni nás sledovali, fotili si nás… Prostě to byla tenkrát velká legrace.

V letošním roce se vám dokonce zadařilo importovat k nám štěně ze země původu. Dá se třeba říci, že v současné době je to jednodušší proces, než tomu bylo dříve? Co všechno bylo nutné absolvovat?

Ano, splnil se mi jeden můj další sen! Zase to bylo ono známé kolečko vysedávání po nocích u PC. Nyní jsem však byla vybavena za ta léta alespoň o trochu větší znalostí linií a rodokmenů tollerů. Přesto však to nebylo nic jednoduchého vybrat, z jaké chovatelské stanice budeme fenku žádat. I tentokrát se za naši chovatelskou stanici muselo zaručit několik dalších majitelů tollerů, anebo CHS, které mají ve světě tollerů dobré jméno. Celou akci jsme připravovali přes rok a v její poslední fázi jsem myslela, že to nakonec nedopadne dobře. V současné době, když se ještě k tomu přidá COVID situace, to není vůbec jednoduché. Ba dokonce to bylo o mnoho těžší, než před lety importovat fenku z Anglie. Já jsem do Kanady až do poloviny září nesměla, neboť byla z důvodu pandemické situace pro turisty zavřená. A tak mně nakonec fenku přivezla do Čech až ve čtyřech měsících její chovatelka, dnes pro mě drahá přítelkyně, paní Helene Mousseau z CHS Madriver´s Tollers. Tato CHS je jednou z mála, ve které v Kanadě „skutečně“ pracují…

Teď už nezbývá než se jen modlit, aby s naší malou neohroženou holčičkou Irish, plným jménem „Madriver´s Irish Cream at Garonera“ bylo zdravotně všechno v pořádku. Po stránce pracovní všechno nasvědčuje tomu, že to bude velmi šikovná holčička, ale to bych nerada zakřikla. Tak prostě uvidíme!

Prozraďte nám, zda je hodně složité získat si důvěru zahraničních chovatelů, aby vůbec svěřili své s láskou odchované zvíře někomu z bývalého tzv. východního bloku?

Asi jsem již všechno výše popsala. Ano, není to jednoduché si důvěru získat. Není jednoduché si dobré jméno CHS vybudovat. A každý asi ví, jak jednoduché je o dobré jméno přijít…

Ještě bych ráda řekla, že jsem oběma chovatelkám strašně vděčná za to, že mně obě fenky svěřily. A nikdy jim nepřestanu být vděčná a nezapomenu na to, co pro mě udělaly. Já jsem velmi konzervativní a těchto lidských vlastností si moc vážím. Vděčnost není jen slovo na papíře, ale také váš každodenní čin a závazek k nim. Proto se každý den chovám a dělám všechno s nimi tak, aby chovatelky nemusely litovat, že mně tyhle báječné fenky svěřily do péče. Udržuji s nimi neustále kontakt, píšu jim, co se nám vše podařilo, jaké máme zdravotní a pracovní výsledky. Mám radost, že na nás mohou být pyšné. Ráda se s nimi setkávám osobně a doufám, že s Helene to také půjde, i když je vzdálenost veliká. A každý den jim v duchu poděkuju.

Pojďme ale k tolling testům, o kterých si budeme hlavně povídat. Mohla byste nám nejprve vysvětlit, co přesně vlastně znamená slovo „tolling“?

Tolling je lákání kachen na „hru“, kterou vykonává člověk za sítí na břehu se svým psím parťákem. Člověk mu hází balonek, dummyball anebo cokoliv menšího, co bude pes s radostí přinášet člověku do ruky a bude u toho skákat, běhat a radostně mrskat svojí oháňkou. Tento způsob lovu kachen v Kanadě vyplýval z toho, že lovec potřeboval přilákat kachny plovoucí po obrovském jezeře blíže ke střelci. Kachny jsou velmi zvědavé, a když viděly po břehu poskakovat něco podobné lišce, obvykle je to skutečně přilákalo ke břehu na dostřel. 

Jak se k nám „tollingy“ vlastně dostaly?

To je dobrá otázka… Tak vám povím tento příběh. Kdysi se stalo, že mě naše kamarádka, paní Blanka Novotná, poslala odkazy na krátká videa tolling testů… Viděla jsem je poprvé v životě a strašně se mně ta práce tollerů líbila. Pomyslela jsem si, že bych tuto zkoušku jednou chtěla s Roisin absolvovat. Když měla Roisin za sebou již několik pracovních zkoušek a také jsme již trénovali s její šikovnou dcerou Izoldou, navrhla jsem Petře Peškové, která měla Izoldinu sestru Idu, abychom zkusily na tollingy natrénovat a v létě na tuto zkoušku do Švédska jet. Byl to můj další sen na zkoušku natrénovat a skutečně tam jet. Trénovaly jsme podle videí a často jsme ani moc nevěděly všechny souvislosti. Bylo to moc krásné období. V létě 2016 jsme skutečně do Švédska jely a zkouškou ve třídě beginners jsme všechny prošly. Tedy Roisin a její dvě šikovné dcery Izolda a Ida. Měly jsme nevýslovnou radost a pro všechny účastníky jsme tam byly jako banda exotů = tedy „pionýři z Čech“, jak se vyjádřil jeden z rozhodčích. Zde jsem též opět s drzostí sobě vlastní oslovila pana Sverkera Haraldssona, jestli by nebyl tak laskav a nepřijel příští rok do Čech, kde by nám udělal seminář o tollingu a praktické ukázky, které by byly zakončené absolvováním celé zkoušky. Tak se stalo a my jsme začali každým rokem vždy na jaře tyto neoficiální tollingy pod záštitou Toller Klubu ČR pořádat.

Takže tyto testy jsou určené výhradně pro vaše plemeno? Kde a jak to celé vzniklo?

Ano, tyto testy jsou výhradně pro tollery. Zajímavé je, že to nevzniklo v zemi původu, ale ve Švédsku. Ve Švédsku je populace tollerů opravdu veliká. Stejně jako ve zbytku Evropy musel toller chodit na lovecké zkoušky vymyšlené nejprve pro typicky lovecká plemena, jako je ohař atd. a později na zkoušky pro retrívry. Ve Švédsku dali dohromady zkoušky šité přímo pro tollery a několik let je upravovali, aby jim skutečně sedly. Nyní se chodí tyto „tolling testy“ oficiálně podle platného zkušebního řádu ve Švédsku, Norsku, Dánsku a myslím, že poslední dva až tři roky také v Německu. Každá země má v tomto zkušebním řádu nějaké malé odchylky, ale je více než žádoucí ze strany Švédska, aby se všechny zkušební řády do budoucna sjednotily.

Je tento zkušební řád oficiálně uznaný, a jaké typy zkoušek lze podle něj skládat?

V těchto výše popsaných zemích je to oficiálně uznaný zkušební řád a tedy i oficiálně uznaná zkouška. Tento test se však koná neoficiálně i v dalších evropských zemích, jako jsou Belgie, Holandsko a Česká Republika. První krůčky v této oblasti už udělalo i Polsko a Švýcarsko. Skládá se podle něj pouze jedna zkouška, která je podle obtížnosti rozdělena do tří tříd, a to begginers, open a elite. Pakliže chce mít nějaký pes z České Republiky tuto zkoušku zapsanou v budoucnu v rodokmenu, musí ji jet složit nejlépe do Švédska.

V České republice se tedy tolling testy nemohou oficiálně pořádat, a ani jejich výsledky zapisovat tollerům do PP?

Testy se pořádají zde již čtvrtým rokem jako neoficiální. Posuzovat je přijíždějí vždy oficiální rozhodčí ze Švédska. Výsledky se však nemohou zapisovat do PP. Samozřejmě, že náš Toller Klub ČR by byl nesmírně rád, aby se tato zkouška stala oficiální, a snaží se nyní udělat všechno pro to, aby tomu tak bylo. Ale je to běh na dlouhou trať.

Co konkrétně se po psovi požaduje a v čem je práce tímto způsobem specifická oproti běžným jiným loveckým zkouškám?

Po psovi se chce, aby s povelem „odpoutat z vodítka“ nastala dokonalá spolupráce pes a vůdce. Od této chvíle bude pes s vůdcem pracovat bez přestávky a bez vodítka a projdou spolu celou zkouškou. Od této chvíle se po psovi požaduje, aby byl ovládán tichými povely a měl krásnou chůzi u nohy, aby byl hravý při tollingu, ale v zápětí aby byl klidný a soustředěný. Aby tiše sledoval dopady kachen do vody, aby je dobře markoval, nevyrážel sám, ale až na pokyn vůdce, aby byl dobrým a dobře ovladatelným plavcem. Aby po pokynu „hledej“ sám a systematicky prohledal dané teritorium a přinesl každý kus kachny, který tam najde.  A na závěr, aby byl opět klidný a soustředěný a dobře markoval poslední kus kachny, kterou po výstřelu a na pokyn přinese bez zaváhání a co nejkratší cestou do ruky svému milovanému vůdci. Je to takový dokonalý koncert. Jak vidíte, je to spousta práce, kterou musí toller ukázat a tím splnit zkoušku v 1. až 3. ceně. Běžné lovecké zkoušky trvají celý den a pes s vůdcem zde chodí na jednotlivé disciplíny ve skupinkách zpravidla po čtyřech týmech. A neustále čeká a čeká a čeká, až zase přijde na řadu. Toto vyhovuje labradorům a zlaťákům, ale ne tollerům. A pak je zde disciplína „chování na stanovišti“, kdy jsou jednotlivé týmy v řadě a odstupech a myslivci jim v intervalech střílí jako „u Verdunu“… Tato disciplína trvá deset minut…

Je tam mnoho dalších úskalí, ale nebudu probírat zkušební řád jednotlivých zkoušek. Jenom bych ráda znovu dodala. Toller byl vyšlechtěn k práci v týmu, tedy jeden lovec, jedna puška, jeden pes. A též byl vyšlechtěn k jisté dávce tvrdohlavosti a samostatnosti ve smyslu splnění jednotlivých úkolů. Takže musíme mít toto na zřeteli a nepenalizovat ho za to. U běžných loveckých zkoušek však na to nikdo nebere ohled, neboť byly sestaveny pro jiná plemena retrívrů.

Myslíte si, že právě tolling testy by i do budoucna prověřily povahu psa a jeho pracovní schopnosti daleko lépe, než se to momentálně provozuje?

Určitě. Je to rozumným způsobem připravená zkouška přímo pro tollera. Je mu vlastní a je radost s ním tuto zkoušku skládat. Prověřily by povahu psa, tedy jeho nebojácnost, houževnatost, hravost ale i klidy po výstřelu, aporty se zvěří, tedy kachnou, schopnost dobře markovat zvěř, vyhledávat samostatně zvěř a používat tedy nos a ovladatelnost… Snad jsem na nic důležitého nezapomněla. Jak vidíte, prověřily by se na jedné zkoušce již ve třídě beginners, tedy začátečníků, všechny důležité vlastnosti loveckého psa. A tato zkouška by se pak zapsala do PP.

Když by si chtěl nějaký méně zkušený nebo začínající majitel psa vašeho plemene práci podle tohoto zkušebního řádu vyzkoušet, co byste mu doporučila a kam by se měl obrátit?

Určitě by se měl obrátit na Toller Klub ČR, kde je zkouška popsána, a jsou tam k dispozici i nějaká videa. A samozřejmě nejlepší by bylo celou zkoušku vidět na vlastní oči.

Chystáte v dohledné době nějaké tolling testy, na které by bylo možné se přijet podívat a udělat si představu, jak to v praxi probíhá?

Ano, chystáme je opět na květen 2022, pakliže to covid situace dovolí… Informace budou opět na stránkách Toller Klubu ČR.

A co byste na závěr Nova Scotia Duck tolling retrívrům popřála do budoucna?

Hodně zdraví všem tollerům, protože bez dobrého zdraví se nedá nic dělat. A potom hodně nadšených a zapálených pánečků, kteří chtějí dělat s tollery spoustu práce a kteří si budou klást nové cíle a budou svoje psí parťáky neustále posouvat dopředu, kam patří. Oni jsou totiž nejlepší!!!

Moc děkuji za velmi inspirativní povídání.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Martiny Garové

http://www.garonera.cz/