Zvolila jsem si čivavy – dodnes nelituji!

A máme tu čtvrtek, a tak se nejen nyní, ale i po následující čtyři další budeme věnovat čivavám. Jako první jsme si vybrali velmi zajímavého a láskyplného člověka – paní Hanku Böhmovou, aby nám ukázala, že čivavy opravdu nejsou jen „gaučáci“ či uštěkaní psíci. Ale plnohodnotní parťáci pro život a výcvik. Nevěříte…? Tak si přečtěte tento zajímavý rozhovor.

Dnes si budeme povída, se sympatickou Hankou Böhmovou, majitelkou tří nezbedných čivav, které mají za sebou řadu úspěchů. Když jsem si přečetla Hančiny stránky a viděla její videa, okamžitě jsem věděla, že toto musím pustit do „světa“. Čivava opravdu není pes jen do postele a na vodítko. Je to neskutečný „nezmar“, kterému, když se dá možnost, tak vám svými výkony vyrazí dech. A Hanka udělá i ze zdánlivě obyčejné lesní procházky tu neobyčejně zábavnou. No, posuďte sami…

Hanko, proč jste si vybrala za své parťáky toto malé kouzelné, pro někoho možná uštěkané psí plemeno?

Budete se možná divit, ale já jsem si čivavu zvolila před lety jako naprostý nepejskař. A jelikož nebylo mým snem absolvovat se psem u kola dvacet kilometrů denně, raději jsem vybírala z plemen na pohyb méně náročných. A jelikož bydlím v bytě (tehdy v nově zrekonstruovaném), mělo to být plemeno společenské s minimálními destruktivními sklony. A čivava zkrátka vypadala jako pes, i když v pidi vydání. Dodnes nelituji.

Jste také dlouholetou chovatelkou čivav. Chov psů však není alfou a omegou vaší činnosti. Nicméně jak hodnotíte váš chov a na co se zaměřujete?

Chov pro mne skutečně nebyl a není prioritou. O tom svědčí i skutečnost, že jsem si teď pořídila štěňátko, které už od první chvíle nemělo pro chov velké předpoklady a do půl roku z nich doslova vyrostlo. Fidorka totiž překročila váhový limit čivavy už v sedmi měsících. Aktuálně tedy štěňátka neplánuji, jelikož nemám žádnou na chov vhodnou fenečku.

Chovala jsem pro radost. A to vlastně bylo i mým cílem. Chovala jsem čivavičky tak, aby dělaly radost svým majitelům. Samozřejmě, že mým cílem bylo zdraví a exteriér čivavy. Ale jak šel čas a já se vzdělávala v oboru výchovy a problémového chování psů, byla pro mne povaha stále více důležitá. Je toho opravdu hodně, co můžete dát štěňátkům do začátků, aby lépe zvládala svůj život mezi lidmi.

Vy s vašimi kamarády pilně pracujete. Řekněte, co vše s čivavami děláte?

Pokud to srovnám s mými kynologickými začátky, tak by se skoro dalo říci, že nic. Teď spolu hlavně žijeme a věnujeme se canisterapii. Dříve pro mne byly důležité nejrůznější psí sporty od agility po dogtrekking. Sbírání pohárů a medailí. Ale život nám uštědřil několik výzev, které mne přivedly k mému nynějšímu zaměření, a to je výchova a řešení problémového chování psů. Mou čivavičku Máju před pěti lety málem zakousl pes a od té doby jsem usilovně pracovala na našem strachu ze psů (dnes to na ní nepoznáte). Kamilka patřila mezi obtížně motivovatelné psy a cestu k ní jsem si hledala šest let. A Fidorka má agresivní sklony a je vysoce vzrušivá, takže máme před sebou ještě hodně práce.

Takže alfou a omegou je vlastně výchova…

Výchova pro život je podle mne často pořádná výzva. Jen těch disciplín: chůze na prověšeném vodítku (v mém případě tři čivavy najednou); následování bez vodítka; ovladatelnost (s vodítkem i bez) na mlasknutí, pokývnutí hlavou, ukázání rukou; přivolání; klid a ticho a důvěra ve mne při míjení psů a divných věcí a lidí; čekání na úvazu; zastavení a čekání i na dálku – kdekoliv a kdykoliv; odložení v leže nebo v sedě; doma čůrat do bedýnky s pískem; pozornost, pozornost, pozornost... A to vše v nejrůznějších situacích a na nejrůznějších místech. Je to nikdy nekončící práce. Ale pozor. Nikdy jsem nezažila větší radost a pocit štěstí, jako když se nám například podařilo poprvé projít okolo psa bez štěkání, nebo když jsem odvolala čivavu z pole plného myší. Tenhle druh práce je přímou cestou ke vztahu naplněném důvěrou. A právě o tuhle radost ze společného soužití a práce (i nějaké ty triky ty své holčičky učím) se dělíme, když chodíme za lidmi v rámci canisterapie.

Představte nám vaše čivavy. 

Už jsem je tak trochu představila. Nuže dobrá.

Moje nejstarší čivava (můj první pes) se jmenuje Kamilka (Camilla Jolly Pixie) a teď jí je deset let. Je to především úžasný mazel a můj guru. Vděčím jí za tolik vlastních osobnostních a životních změn, že jí to asi nikdy nebudu moci v dostatečné míře vrátit. Spolu jsme začínaly běhat agility a dodnes se na překážkách dokáže řádně rozparádit.

Její štěňátko je Mája (Amaja Handa Bear) – úplně první štěňátko, které se v mé chovatelské stanici narodilo. Mája je naprosto protistresový živočich a velký lovec. Každá kočka nebo myš by se před ní měla mít na pozoru. Teď je jí osm let. Před jejím napadením s celoživotními následky jsme se věnovaly především obedience.

Fidorka (Dafné u Růže) je ještě štěně. Aktuálně je jí deset měsíců a často plní úlohu ukázkového psa na mých lekcích (tj. v práci). Je úžasně učenlivá a neustále plná energie. Občas s tou energií ještě neumí zacházet, ale jsem na ni pyšná, jaký ohromný kus práce už na svém sebeovládání udělala.

Ano, čivavy štěkají. Jsou malé a tedy přehlížené. Tak holt zkouší být alespoň slyšet!

Jak vypadá canisterapie s čivavou? Neumím si to dost dobře představit. Nebojíte se zalehnutí psa?

Právě svou otázkou potvrzujete obecnou představu, že canisterapie je „válení se po psovi“. Tak to ale vůbec není. Canisterapie jsou zkrátka aktivity za asistence psa. Využíváme pro pobavení a aktivizaci klientů vše, co umíme – od překonávání překážek, aportování, dogdancingových triků, přes krmení na sto různých způsobů, až po mazlení.

Canisterapii se může věnovat jakýkoliv pes – bez ohledu na velikost nebo původ. Konkrétní praxi lze totiž konkrétními týmu přizpůsobit. Jako předsedkyně spolku KOIRA klub, z. s., který se canisterapii věnuje a pořádá i nejrůznější školení v tomto oboru, moc dobře vím, že je mnohem více lidí, kteří jsou na canisterapii nevhodní, než psů.

Věnujete se také sportu s názvem obedience, jaký cvik je pro vás nejsložitější? 

Kde ty časy jsou... Dnes mne již obedience v roli závodníka neláká. Nicméně mnohé cviky své psy učím a také patří do mé práce, že učím jiné, jak učit své psy. Nemyslím si, že by nějaký cvik byl extra těžký. Spíš je občas těžké přijít na to, jak vysvětlit psovi, co po něm chceme. Když se to povede, tak padají jakékoliv hranice v tom, co lze psa naučit. Pokud je tedy řádně posekaný trávník!

Na obedience je nejtěžší podle mne přepínání z naprostého klidu do rychlé akce. To chce totiž naturel. A některý pes je svým charakterem zkrátka rozvážný typ. A s tím si v tréninku poradit, to je tedy výzva.

Na vašem webu jsem si všimla, že se věnujete také dogtrekingu. Opravdu dokáže čivava ujít tolik kilometrů? Já je znám jen zahrabané v peřinách.

Psi jsou svým založením tuláci a vytrvalci. Platí to i pro čivavy. Samozřejmě, pokud jsou zvyklé chodit. To si potom poradí i s 25 – 30 km denně. Ovšem za předpokladu, že se potom mohou zavrtat pod peřinu nebo do spacáku.

O čivavách se všeobecně tvrdí, že jsou uštěkané. Jak to vidíte vy?  

Ano, čivavy štěkají. Jsou malé a tedy přehlížené. Tak holt zkouší být alespoň slyšet. Ale nesuďme je přísně, všichni psi štěkají. A věřte mi, že pokud čivava štěká, tak k tomu má rozhodně důvod. Že těch důvodů je občas hodně, tak to je věc, se kterou lze pracovat.

Dá se vůbec čivava cvičit? Nebo spíše, jak začít?  

Samozřejmě. Je to inteligentní zvíře! A jak začít? Jako s každým jiným psem. Najděte si tu svou psí školu, toho svého trenéra a nechte si poradit. Výcvik psů není něco, co vyčtete z knížek. To se musí zažít.

Máte i psí školu MINIMAXI PES, na co se zaměřujete a na jaká plemena?

Pracuji ve Psí škole KOIRA a u nás jsou vítáni všichni psi – pohodoví i s problémy, malí nebo velcí, s rodokmenem nebo bez... Na tom, jací jsme, přeci nezáleží. Všichni se můžeme něčemu novému učit.

Foto: archiv Hany Böhme